Tréma? Jen strach z vlastní nepřipravenosti. K životnímu jubileu Věry Soukupové

Nejdůležitější je mít ze zpívání radost a tu přenést na diváky. Touto větou vyjádřila před deseti lety na stránkách tisku své umělecké krédo vynikající česká operní a koncertní pěvkyně druhé poloviny dvacátého století Věra Soukupová, která slaví své životní jubileum.

Osobnosti české opery

Věra Soukupová se narodila 12. dubna 1932 v Praze. Už od školních let se věnovala hudbě a zpěvu. Hrála na klavír, zpívala na školních besídkách, byla členkou Blahoslavovy družiny v Praze, kterou vedl profesor Adolf Cmíral. Hlásila se na Pražskou konzervatoř, ale nebyla přijata. Namísto toho vystudovala Vyšší pedagogickou školu a zpěv studovala soukromě u vynikajícího pedagoga, učitele řady dalších našich významných pěvců té doby, profesora Louise Kadeřábka, na něhož vždy vzpomíná s velkou úctou a vděčností. Později studovala také u profesorky Mustanové-Linkové a herecky se školila u profesorky Vegenerové. V roce 1954 se zúčastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Pražského jara a získala tam čestné uznání.

V roce 1955 se stala sólistkou Armádního uměleckého souboru. O mladou zpěvačku začaly projevovat zájem profesionální operní soubory v Ostravě, Brně a Plzni. V roce 1957 se zúčastnila konkursu do opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Později v jednom rozhovoru s úsměvem vzpomínala, jak coby příslušnice armády v uniformě přednesla habaneru z Bizetovy Carmen, ne jejímž základě ji tehdejší šéf opery Bohumír Liška do Plzně angažoval.

V roli Carmen se také poprvé 5. října 1957 představila plzeňským divákům. Dlouholetý důkladný kronikář plzeňského hudebního dění profesor Antonín Špelda o jejím vystoupení píše ve své knížce Slavní plzeňské opery: „…zazářila jako meteor a rázem se stala miláčkem obecenstva. Byla sice debutantkou v tak náročné roli, ale přesto imponovala kulturou a velkým objemem svého mezzosopránu, vzornou hereckou akcí a ukázalo se, že má mimořádné předpoklady pro úspěšnou uměleckou dráhu.“

Krátce poté se stejně úspěšně představila na koncertním podiu, když jí Bohumír Liška svěřil interpretaci sólového altového partu ve Verdiho Rekviem. Její první studovanou rolí na jevišti plzeňského divadla byla postava Blanche v československé premiéře Prokofjevovy opery Hráč, kterou s Oldřichem Spisarem v titulní roli nastudoval dirigent Albert Rosen a zkušený činoherní režisér Václav Špidla. Následovala postava Radmily v novém nastudování Smetanovy Libuše (v titulní roli tehdy v Plzni hostovala Alena Miková) a na konci května nastudoval velký propagátor Janáčkova díla Bohumír Liška spolu s kmenovým režisérem plzeňské opery Bohumilem Zoulem Káťu Kabanovou. Věra Soukupová byla obsazena do role Varvary a rovněž do role Kabanichy. Poněvadž představitelka role Kabanichy, která měla zpívat premiéru, onemocněla, vystoupila v této náročné roli Věra Soukupová. A znovu jednoznačně přesvědčila jak o svých hlasových kvalitách, tak o svých hereckých schopnostech.

V Plzni dostala mladá zpěvačka řadu výrazných podnětů pro svůj další umělecký růst. Působilo tam tehdy znamenité dirigentské trio Bohumír Liška, Karel Vašata a Albert Rosen. Kmenovým režisérem byl žák Ferdinanda Pujmana Bohumil Zoul, který stejně jako jeho učitel vždy důsledně vycházel při svých režiích z dokonalé znalosti partitury a proniknutí do podstaty autorova záměru. Vedle něj tu režírovali výborní hostující režiséři (Karel Jernek, Jiří Fiedler). Plzeňský operní soubor v oněch letech byl vyvážený, kompaktní, koncepčně budovaný umělecký kolektiv. V tomto prostředí našla Věra Soukupová výtečné umělecké zázemí a v osobě režiséra Bohumila Zoula získala i celoživotního partnera.

Vedle nových premiér se prosadila v rolích z kmenového repertoáru, vedle již zmíněné Carmen to byla především Amneris ve Verdiho Aidě. Byla jí nabídnuta rovněž role Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi (plzeňská opera byla prvním souborem, který v padesátých letech poprvé tuto operu uvedl po roce 1945 na českém jevišti). Zpěvačka, která byla vždy absolutně náročná k sobě samotné, roli s díky odmítla. Dbala doporučení svého učitele profesora Louise Kadeřábka, který jí vždy kladl na srdce, aby si hlídala svůj obor.

V roce 1958 slavila svůj první mezinárodní úspěch, když ve velmi silně obsazené mezinárodní pěvecké soutěži ve francouzském Toulouse získala třetí cenu. A na konci roku svým výkonem v postavě matky titulního hrdiny významně přispěla k mimořádnému úspěchu prvního uvedení Brittenovy opery Albert Herring, kterou nastudovali dirigent Bohumír Liška a režisér Bohumil Zoul.

Z jejích dalších plzeňských rolí jmenujme například Zuzku v Suchoňově Krútňavě, Moranu v Ostrčilově opeře Vlasty skon, Chivriju v Soročinském jarmarku Modesta Petroviče Musorgského a Eriku v opeře brněnského skladatele Zdeňka Blažka Verchovina. V Plzni se také na koncertním podiu setkala poprvé s Janáčkovým Zápisníkem zmizelého, kde jejím partnerem byl tenorista Oldřich Spisar, a s partií Markétky v Berliozově Faustově prokletí.

Důležitým bodem v kariéře Věry Soukupové byl rok 1960. V roli Amneris ji viděl a slyšel šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl a nabídl jí part Iokasté ve Stravinského díle Oedipus Rex. Ozvalo se i Národní divadlo, kde podle zavedených regulí měla vystoupit ve třech různých rolích. Zůstalo u jediné. Na základě jejího mimořádně úspěšného vystoupení v roli Amneris dostala angažmá. A trojici pražských úspěchů z jara 1960 dovršila, když ve velmi silně obsazené Mezinárodní pěvecké soutěži Pražského jara získala první cenu a titul laureátky. Stejně jako v Toulouse ji doprovázel na klavír profesor Alfréd Holeček, kterého si vždy velice vážila, oceňovala jeho lidské i umělecké kvality a vedle profesora Kadeřábka ho považuje za svého druhého nejvýznamnějšího učitele. Dle tehdejšího kritického ohlasu zpěvačka oslnila svým vzácně temným voluminózním hlasem velkého rozsahu barevně bohatým v nejhlubším rejstříku, emocionální silou a zralostí výrazu, spiritualitou i silou své koncentrace.

V Národním divadle vstoupila do kmenového repertoáru vedle Amneris také v roli Carmen. V českém repertoáru to byly role Děčany ve Smetanových Braniborech v Čechách a Záviše v Čertově stěně, dále Ježibaba a Třetí žínka ve Dvořákově Rusalce, Radka ve Fibichově Šárce. Účinkovala v řadě operních novinek. Z domácího repertoáru to byla postava Agáty v opeře Julia Kalaše Nepokoření, Markytánka v Doubravově Baladě o lásce, Adriana v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího a byla vynikající představitelkou role Hadače v Krombholcově a Kašlíkově inscenaci Julietty Bohuslava Martinů.

V opeře Musa Džalil skladatele Naziba Džiganova byla představitelkou postavy Chaját. Dvě role ztvárnila v operách Sergeje Prokofjeva, byly to role Klavdije v Chalabalově a Ansimovově inscenaci Příběhu opravdového člověka a Linetty v Lásce ke třem pomerančům. V Elektře Richarda Strausse se představila v roli Klytaimnestry.

Míjely ji ale velké úkoly v nových inscenacích, jako byla například Panna Róza v Tajemství, pro niž byla všestranně ideálně disponovaná. Možná v tom sehrála jistou roli příslovečná náročnost ke své vlastní osobě. Když dostala přidělenou roli princezny Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi, odmítla ji, protože byla přesvědčená, že tuto roli bude moci zpívat až za několik let. Což se skutečně stalo a tato postava pak patřila k jejím výrazným úspěchům na mezinárodní operní scéně.

Přelom padesátých a šedesátých let znamenal určitý průlom v tom, že čeští umělci dostali více možností proniknout do zahraničí směrem na západ. Byl to i případ Věry Soukupové. A tak vedle hostování v rolích Amneris a Carmen v SSSR, zpívala rovněž Dalilu ve francouzském Bordeaux. S Českou filharmonií vystupovala na koncertech ve Švýcarsku a Rakousku, s Operou Národního divadla absolvovala zájezd do Spolkové republiky Německo.

Snaha po maximálním využití svých možností a schopností a zejména vysoké nároky na kvalitu vlastních výkonů vedly Věru Soukupovou k neobvyklému rozhodnutí – odejít z Národního divadla. Na tomto místě bych si dovolil ocitovat její vlastní slova: „Roli i koncert musíte umět na dvě stě procent, aby tam pak těch sto procent zůstalo. Kdo říká, že má trému, to je jen strach z nepřipravenosti.“

Věra Soukupová v té době zpívala s Českou filharmonií pod řízením Karla Ančerla Dvořákovo Stabat mater. Okamžitě po koncertě za ní přišel ředitel České filharmonie Jiří Pauer a nabídl jí angažmá. Po léta šířila s filharmonií slávu českého pěveckého umění na přečetných koncertech doma a zejména v zahraničí a natočil s ní řadu výborných rozhlasových i gramofonových nahrávek.

Na operu ale v žádném případě nezanevřela, V roce 1966 se Pavel Eckstein zasloužil o to, že byla obsazena do role Erdy v inscenaci Zlata Rýna na Bayreuthském festivalu. Představení, které režíroval Wieland Wagner, dirigoval Karl Böhm. Ve hvězdném obsazení, které mimo jiné tvořili Theo Adam v roli Wotana, Wolgang Windgassen jako Loge, Matti Talvela coby Fasolt a Anja Silja v roli Freji, zazářila ve své roli tak, že renomovaný kritik William Braun v prestižních Opera News velice vyzvedl její výkon jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Mimo jiné napsal, že Soukupová Erdě přidala i jakousi pozici vševědoucího manažera nebo supervizora, který dohlíží na chod svých podřízených právě vzorově. Deutsche Grammophon pořídila nahrávku této inscenace.

Dlouholetý ředitel a šéf hamburské opery Rolf Liebermann přivedl Věru Soukupovou do hanzovního města, kde patřila po řadu let k předním hvězdám souboru. Ztvárnila tam velké mezzosopránové a altové role, především se proslavila svými verdiovskými kreacemi. K těm jmenovaným přidejme například Preziosillu v Síle osudu. Pravidelně také spolupracovala s berlínskou Státní operou.

Jako operní a koncertní sólistka se představila divákům ve špičkových operních domech a koncertních síních ve velké řadě zemí v Evropě, Asii i jižní Americe a na řadě prestižních festivalů včetně Salcburku.

Slavila úspěchy pod taktovkou velkých dirigentských hvězd jako byli Karl Böhm, Georg Solti, Wolfgang Sawallisch, Igor Markevich, Lovro von Matačič, Gennadij Rožděstvenskij a mnozí další. Z českých dirigentů Václav Smetáček a Václav Neumann. S úctou a láskou vzpomíná na Karla Ančerla, který se velice zasloužil o její vstup do mezinárodního hudebního světa.

Mezi jejími jevištními či koncertními partnery nalezneme jména hvězdných pěvkyň a pěvců. Jmenujme alespoň Joan Sutherland, Birgit Nilsson, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga či Theo Adama.

Mimořádně bohatá je i její diskografie, ať už z produkce Supraphonu či renomovaných zahraničních společností jako například Deutsche Grammophon, Philips, Columbia a další. Jmenujme alespoň její nahrávky Dvořákovy Stabat mater a Biblických písní, Janáčkovy Glagolské mše, Verdiho Rekviem, Stravinského oratoria Oedipus Rex a Žalmové symfonie, Prokofjevova Alexandra Něvského a zejména její interpretace Mahlerovy Písně o zemi, Písní o mrtvých dětech a Písní potulného tovaryše. Na Neumannově nahrávce Dvořákovy Rusalky zpívá Věra Soukupová roli Ježibaby.

Na scénu Národního divadla se Věra Soukupová vrátila při premiéře Gregorovy a Jernekovy inscenace Káti Kabanové v roce 1974 v roli Kabanichy. V téže době tam také hostovala v roli Hraběnky v Čajkovského Pikové dámě. Definitivní návrat znamenala role Isabelly v Košlerově nastudování Fibichovy Nevěsty messinské, po níž následovalo angažmá, které trvalo do roku 1992.

Na Národním divadle si zazpívala a zahrála smetanovské role, Martinku v Hubičce, Hátu v Prodané nevěstě, a především byla vynikající Pannou Rózou v Tajemství. V premiéře Košlerovy inscenace Libuše, uvedené ke stému výročí otevření Národního divadla, byla představitelkou Radmily. Svůj všestranný temperament propůjčila titulní ženské roli ve Dvořákově opeře Čert a Káča, ve Foersterově Evě ztělesnila roli Mešjanovky, v Kovařovicových Psohlavcích postavu staré Kozinové, v Pauerově Zuzaně Vojířové roli Zuzčiny babičky. V Kuchinkově a Štrosově inscenaci Julietty si zopakovala roli Hadače a o rok později byla představitelkou Matky boží ve Hrách o Marii. V Národním divadle se také vrátila k roli Iokasté ze Stravinského díla Oedipus Rex, které se v roce 1987 dočkalo v režii Evalda Schorma jevištního provedení, a ztvárnila rovněž roli Kouzelnice v Purcellově opeře Dido a Aeneas.

V Národním divadle naposledy vystoupila 25. dubna 1992 v roli Panny Rózy v představení pořádaném na její počest u příležitosti životního jubilea. Umění Věry Soukupové se dočkalo řady ocenění. Nechybí mezi nimi ani tituly zasloužilé a národní umělkyně.

Na závěr si dovolím ocitovat hodnocení, které se Věře Soukupové dostalo z pera Heleny Havlíkové v odborném tisku: „Soukupová je svým sonorním hlasem tmavého sametového zabarvení a promyšleným herectvím, ale hlavně celou svou osobností a životem stále inspirující součástí novodobé historie české kultury.“

Popřejme jubilantce Věře Soukupové do dalších let hodně zdraví a pohodových dní.