Trhák závěru sezony: Otello v Londýně s debutem Jonase Kaufmanna

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní kukátko (99). Týden od 19. do 25. června 2017. V dnešním vydání najdete: Verdiho Otello v Covent Garden s Jonasem Kaufmannem. Boris Godunov v Berlíně. Arena di Verona otevřena Verdiho Nabuccem. Liška Bystrouška v Austrálii. Nahrávka týdne: Světové premiéry kantát Giovanniho Alberta Ristoriho pro drážďanský dvůr Augusta III. Operní humor: Rossini a netalentovaný adept operního zpěvu.


Verdiho Otello v Covent Garden
Nejvyššímu zájmu operních fanoušků i odborníků se minulý týden těšila premiéra (21. června) Verdiho předposlední opery Otello v Royal Opera Covent Garden v Londýně. Hlavním magnetem představení bylo první vystoupení slavného tenoristy Jonase Kaufmanna v titulní roli. Umělec se více než rok potýkal s různými zdravotními problémy, a tak se také ozývaly obavy, zda tuto náročnou produkci neodřekne. Dirigent Antonio Pappano ale v umělce a jeho schopnosti vkládal plnou důvěru, což se vyplatilo a inscenace se zřejmě stane trhákem závěru londýnské operní sezony. Představení z 28. června bude také živě vysíláno do světové sítě kin a pak zřejmě distribuováno jako DVD.

Giuseppe Verdi: Otello – Jonas Kaufmann (Otello) – The Royal Opera Londýn 2017 (zdroj roh.org.uk / foto © ROH/Catherine Ashmore)

Tmavě zabarvený tenor Jonase Kaufmanna je kritiky srovnáván s nejslavnějšími tenoristy, kteří vytvořili operní part žárlivého Maura za více než posledních sto let. Tenorista podle všech kritiků dopadl velmi dobře a navíc vložil do role mnoho svého osobního charismatu a hereckých zkušeností. Výborně ho doplňuje a podle některých kritiků dokonce trochu zastiňuje vynikající italská sopranistka Maria Agresta (tu jsme poznali na koncertu s Petrem Nekorancem), která v tragické postavě Desdemony dojímá a její Ave Maria kritika považuje za emocionální vrchol večera. Neméně účinně pěvecky i herecky zaujme představitel Jaga, italský barytonista Marco Vratogna.

Giuseppe Verdi: Otello – Jonas Kaufmann (Otello), Maria Agresta (Desdemona), Marco Vratogna (Jago) – The Royal Opera Londýn 2017 (zdroj roh.org.uk / foto © ROH/Catherine Ashmore)

Tradiční shakespearovská inscenace Keitha Warnera (která se setkává s rozdílnými přijetími u kritiků) využívá kontrastů velkolepých benátských prostor a intimity domova Otella a Desdemony. Promyšlená výprava Borise Kudličky pracuje mimo jiné s proměňujícím se symbolem Benátek – plastikou lva u Sv. Marka – v průběhu celé tragédie tak, aby z něho v závěru zůstalo jen roztříštěné torzo. Ve výpravě i kostýmech je výrazně traktována také arabská výtvarná estetika. Velmi vypracovaně působí kostýmy renesančních střihů švýcarského výtvarníka Kaspara Glarnera (je to jeho první angažmá v Covent Garden). Oslnivého nastudování se dílu dostalo díky hudebnímu vedení již zmíněného Antonia Pappana.

Další reprízy následují 24. a 28. června 2017 a sedm červencových představení do 15. července 2017, ve kterých již třikrát vystupuje druhé, také velmi zajímavé obsazení – americký tenorista Gregory Kunde, německá sopranistka Dorothea Röschmann (jejíž Desdemona byl velmi úspěšná nedávno v Drážďanech) a srbský barytonista Željko Lučić. Větší část repríz je již nyní beznadějně vyprodána.


Boris Godunov v Berlíně
V sobotu 17. června proběhla v berlínské Deutsche Oper premiéra Musorgského opery Boris Godunov. Jedná se o koprodukční inscenaci s Royal Opera Covent Garden v Londýně a inscenátoři zvolili původní verzi z roku 1869, která neobsahuje takzvaný Polský akt a vzhledem k nepřítomnosti postavy Mariny Mníškové je tak ještě oslaben ženský element celého díla.

Po londýnské premiéře v polovině března tohoto roku následovala berlínská inscenace se zcela novým obsazením, do kterého přešel pouze estonský basista Ain Anger, který v Londýně zpíval kronikáře mnicha Pimena. V Berlíně ale již zpívá titulní postavu (v Londýně krutovládce Borise ztvárnil Bryn Terfel) a německá kritika považuje jeho výkon za jedno z hlavních pozitiv představení.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov – Deutsche Oper Berlin 2017 (zdroj FB Deutsche Oper Berlin / foto © Bernd Uhlig)

Ain Anger se specializuje hlavně na wagnerovské party (především Fasolt, Fafner, Hunding, Hagen v tetralogii Prsten Nibelungův, Daland v Bludném Holanďanovi, Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi) a role v operách Modesta Petroviče Musorgského (Dosifej v Chovanštině nebo právě Pimen, kterého zatím zpíval v Paříži, Barceloně, Mnichově). V repertoáru má i part Knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi a postupně v posledních třech letech omezil role románského repertoáru (například Mefistofeles v Gounodově Faustovi, Ramfis ve Verdiho Aidě). Kritici na berlínském vystoupení ocenili především opravdu velký, temně zabarvený, znělý, a též velmi dobře ovládaný hlasový fond, schopnost pěveckého výrazu i herecké schopnosti, zvláště uplatněné ve věrohodných scénách blouznění a halucinací.

Za druhou hvězdu představení kritiky označují představitele Pimena, basistu narozeného ve Splitu, Anteho Jerkunicu, který má podobný repertoár jako jeho kolega v hlasovém oboru Ain Anger, se kterým se již několikráte na světových jevištích, například v Londýně nebo Mnichově, potkal, především v představeních oper Richarda Wagnera. Část jejich repertoáru je totožná (Fafner, Hundig, Daland a také Kníže Gremin), ale Ante Jerkunica zpívá také Albericha, Titurela v Parsifalovi nebo Krále Marka v Tristanovi a Isoldě. Často také vystupuje i v roli Sarastra a na konci roku 2017 by měl vystoupit jako Vodník v Dvořákově Rusalce v Teatro Colón v Buenos Aires. Třetí hvězdou představení je sbor Deutsche Oper a dětský sbor.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov – Deutsche Oper Berlin 2017 (zdroj deutscheoperberlin.de / foto © Bernd Uhlig)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “Trhák závěru sezony: Otello v Londýně s debutem Jonase Kaufmanna

  1. Nové představení Borise Godunova v Berlíně pro mě osobně bylo velkým zklamáním, a to přesto, že výkon Aina Angera – představitele Borise Godunova – byl zcela dokonalý. Stejně dobrý pak byl i Ante Jerkunica jako Pimen. Oba tito pěvci jsou nyní v nejlepší formě, takže se není čemu divit. To samé se bohužel nedá říct o scénické a režijní koncepci inscenace a především o hudebním nastudování. Scéna i režie jsou založeny na obvyklých klišé, bez jakéhokoli nápadu, který by vnesl do inscenace nějaký nosný význam. Nikoho patrně neurazí, ale nic nového nepřináší. Co je však trestuhodné jsou poměrně výrazné škrty, které mají patrně za cíl celý příběh zjednodušit a učinit jej pro diváka srozumitelnější. Těmito škrty diváci bohužel přichází o několik velmi zajímavých výstupů a celá opera je pak co se týče změn nálad a melodických zvratů značně ochuzena. Tento aspekt pak byl zdůrazněn nezvládnutým hudebním nastudováním. Hudební provedení nemělo dostatečnou modulaci témat, většina melodických prvků byla neslyšitelná nebo výrazně potlačena a zcela jsem postrádal naléhavý zvukový obraz příznačný pro Musorgského hudbu. Výsledkem bylo, že celé hudební provedení působilo monotónně až nudně. Při srovnání s nedávným pražským nastudováním této opery pak vychází hudební nastudování Petra Kofroně jako jednoznačně zdařilejší.

  2. K recenzi na Otella:
    Děkuji autorovi článku za zprostředkování hodnocení Otella ze zahraničního tisku. Dovolila bych si k tomu připojit vlastní názor. Četla jsem mnoho kritik na tuto událost a myslím si, že pokud si člověk neudělá vlastní obrázek svýma ušima, očima a srdcem, tak z těchto různorodých názorů nebude moc moudrý. Často se stále v tisku donekonečna omílá Kaufmannova nespolehlivost, několikaměsíční pauza a hnidopišsky se prošťourává kvalita jeho hlasu a rigidně je poměřován s předešlými představiteli Otella, hlavně v počtu decibelů. Kaufmann je však zcela jiný a jedinečný nejen v Otellovi, ale i v jiných rolích, protože využívá svůj vlastní výraz, nic nepředstírá a nehraje. Jak to v dokumentu vystihl Keith Warner: „Je třeba zmínit, že Jonas Kaufmann je neuvěřitelně inteligentní člověk, který je schopen proniknout do hloubky, vcítit se a zprostředkovat a dostat jak postavu, tak hudbu, na pozadí svých očí.“ Redukování Otella na víceméně barbarského násilníka, jak jsme na to často zvyklí, je velmi ochuzující a právě zde, v ROH, s Kaufmannem v hlavní roli, jsme mohli být svědky úchvatného psychologického dramatu a proměn duševního rozpoložení Otella, které právě tento pěvec umí zcela přirozeně vyjádřit, hlasově, mimikou, pohyby, lépe než kdokoliv jiný. Desdemona v podání Marie Agresty byla výborná, ale že by zastiňovala Kaufmanna, to zdaleka ne. Dovedla bych si představit i trochu křehčí Desdemonu, jak pěvecky, tak výrazově, například v podání Anji Harteros. Vratognův Jago dobře ztělesnil zlo, ale chybělo mu trochu i herecky, ale hlavně hlasově více vrstev, které tato postava také v skrytu obsahuje. Režie se mi velmi líbila a scénicky také. Vrcholem večera však byla dle mého názoru dvojice Kaufmann a Pappano(a samozřejmě výborně vedený orchestr). Bravissimo!

Napsat komentář