Třinácté Letní slavnosti v poločase

Je to už třináct let, co se Praze v poslední dekádě července představil nový festival – Letní slavnosti staré hudby, s cílem muziku šestnáctého až osmnáctého století v dobové interpretaci zprostředkovat širšímu publiku, než na ni do té doby bylo zvyklé chodit. Stejně jako i ukázat, že barokní hudba není jen Vivaldi, Bach a Händel, ale i celá řada mnohdy zcela zapomenutých jmen. Od oněch tuším šesti večerů prvního ročníku v roce 2000 (se zahajovacím představením ve Vrtbovské zahradě, které předvedlo taneční a hudební ukázky barokní šlechty) se z Letních slavností staré hudby stal fenomén, který je dnes v mnoha aspektech srovnatelný s těmi nejpřednějšími festivaly metropole. Jistě, během onoho třináctiletí se střídaly ročníky opulentnější i hubenější, bezpochyby podle stavu kasy pořádajícího Collegia Marianum, resp. v závislosti na vstřícnosti sponzorů a také hlavního města Prahy. Kormidelníci festivalu ale snad pokaždé v celé jeho historii dokázali i ta finančně méně příznivá léta úspěšně překlenout, a to hlavně za pomoci jedné hodně silné zbraně, se kterou se zjevně naučili více než dobře ohánět: totiž chytré dramaturgie, která z nouze umí udělat ctnost a hlavně dokáže nápaditým a originálním způsobem i finančně nenáročný program poskládat, ale i patřičně „navonět“ tak, že se z něj stane skutečná hostina, na kterou její účastníci ještě dlouho vzpomínají.Podobné to je s festivalovým menu i letos, soudě nejen podle první půle nejnovějšího ročníku, která je ta tam, ale i zacílení těch zbývajících večerů, které budou následovat. Už jen samotné letošní motto – Metamorphosis, mapující formální proměny hudebních žánrů a stylů, jejich vzájemný kontrast a prolínání, dokázalo i tentokrát programové zacílení jednotlivých dnů prakticky bezezbytku, v působivém a zvědavost návštěvníků dráždícím kontrastu naplnit.

Pravda, nynějšímu zahajovacímu koncertu španělského souboru Forma Antiqva přece jen chyběl výraznější punc výjimečnosti, takový, jaký měl třeba loňský úvodní večer skvělé německé sopranistky Dorothee Mields a uskupení jejích krajanů Musica Fiata. A to při vší úctě k výkonům, ale i k pověsti, která letošnímu koncertu mladých Španělů ve Španělském sále předcházela. Napětí, avizovaná výbušnost a dramatický náboj hudební alegorie historické bitvy u Pávie (v roce1525) jakoby prostě nešel „přes rampu“; možná byl i přes zjevnou preciznost interpretace a příkladnou čistotu zvuku na vině i takřka nepřetržitý hudební proud, do kterého se prakticky celý večer slil. A když už by měla být řeč o hudební bitvě, tak ne mezi na program zařazenými autory, ale spíš mezi sympatickými bratry a zjevně skvělými muzikanty Zapicovými a jejich kytarou, teorbou a cembalem.Na jeden z vrcholů letošních Letních slavností tak tím spíš aspiruje první české vystoupení předního světového komorního orchestru Akamus, čili Akademie für Alte Musik Berlin, resp. aspoň pětice jeho hráčů, která do Prahy přijela, aby ji tu doplnila charismatická šéfka Collegia Marianum (a dramaturgyně festivalu) Jana Semerádová. Tři desítky let trvající oborová specializace a spolupráce s takovými osobnostmi, jakými jsou René Jacobs, Cecilia Bartoli nebo Andreas Scholl (ale také Sasha Waltz & Guests při ne tak dávné ohromující inscenaci Purcellovy opery Dido a Aeneas) je prostě i na kondici a výkonech jednotlivých členů berlínského souboru jasně znát. Třeba hned úvodní Völker-Ouvertüre alias Klingende Geographie (kde názvy jednotlivých „národnostních“ částí koncertní mistr Georg Kallweit sympaticky anoncoval v češtině) v tak precizním a strhujícím provedení nejspíš ani sám Georg Philipp Telemann neměl za svého života šanci slyšet. Neméně bravurního Vivaldiho (Koncert pro smyčce g moll) pak po zbytek večera vystřídal Bach (zatímco v Braniborském koncertu č. 5 cembalista Raphael Alpermann doslova zazářil, v bachovsko-vivaldiovském sólovém Koncertu G dur jakoby najednou ztratil sebevědomí). Naprosto skvostným závěrem se stala posluchačsky „chytlavá“ Suita h moll, v níž v úžasně dokonalé souhře a i přes málokdy slýchané tak ďábelské finální tempo podruhé onoho večera zazářila naše Jana Semerádová. Jediným výraznějším kazem tohoto programu se tak stalo nepředstavitelně dusné klima v Rudolfově galerii, kdy nejspíš jen zázrakem nikdo z posluchačů (ale ani hráčů) v nedýchatelně nabitém sále neomdlel.

Zážitek zcela jiného druhu si pak odnášeli posluchači zatím posledního vystoupení letošních Letních slavností, z premiéry nového koncertního programu skvostného sopránového dua Hana BlažíkováBarbora Sojková, programu nazvaného Cansó de la crozada (Píseň o křížové válce). Láska, vášeň, smutek a svatá válka v tvorbě středověkých francouzských trubadúrů, zprostředkovaná zpěvem za doprovodu gotické harfy a psalteria se stala jímavě prostě poetickou, často až niterně meditativní záležitostí, spojující interpretky a auditorium oním vzácným, slovy jen těžko popsatelným fluidem vzájemného souznění. Že Hana Blažíková je mimořádným zjevem na tuzemské, ale i zahraniční scéně staré hudby (náš rozhovor s ní najdete zde), netřeba připomínat. Zatímco tato charismatická drobná tmavovláska se vskutku andělsky znějícím hlasem se na gotickou harfu doprovází už delší dobu, v kolegyni Barboře Sojkové má zjevně pilnou „učednici“ (škoda jen, že ji jedna ze strun opakovaně potrápila), když samotný soprán Sojkové – lehký, čistý, zvukově nosný a zdravě znějící – své nemalé renomé (nejen) při interpretaci staré hudby již získal. Pro jejich hluboce koncentrované výkony, zarámované na jedné straně působivou ozvěnou zpěvu již při příchodu před posluchače, a na straně druhé pak v samotném závěru několika dalšími hlasy jejich kolegů, kteří se zpovzdálí do působivé tečky přidali, tvořil výtečnou atmosféru raně gotický kostel sv. Salvátora, byť tak trochu paradoxně tentokrát „mladší“, než prováděná hudba sama.
Dalších proměn v intencích letošního motta doznají Letní slavnosti už v pondělí, při „jižanském“ večeru portugalského ansámblu Os Músicos de Tejo, ob den potéí pak následuje hudebně osobitá a s napětím očekávaná scénická premiéra adaptace Dona Quixota. Rakouský Ensemble Unicor ve čtvrtek a árie anglické barokní opery s polskou sopranistkou Olgou Pasiecznik a již zmíněnou Hanou Blažíkovou za doprovodu Collegia Marianum pak následující pondělí letošní Letní slavnosti uzavřou. Ještě tedy věru je se na co těšit!

Letní slavnosti staré hudby 2012

Resuene el Orbe
Batalla
Vítězství španělských rytmů nad francouzským chansonem
Forma Antiqva
Aarón Zapico – umělecký vedoucí
19. července 2012 Španělský sál Pražského hradu

program:
Antonio Cabezón, Pablo Bruna, Marco Uccellini, Andrea Falconieri, Dario Castello, Sebastián Auguilera de Heredia, Giorgio Mainerio, Antonio Valente, Samuel Scheidt, Adriano Banchieri, Francisco Correa de Arauxo
***

Sense and Sensibility
Rozum a cit
 Akademie für Alte Musik Berlin
Georg Kalweit – koncerní mistr
Jana Semerádová (flauto traverso)
25. července 2012 Rudolfova galerie Pražského hradu

program:
Johann Sebastian Bach, Georg Philip Telemann, Antonio Vivaldi
***

Cansó de la crozada
Láska, vášeň, smutek a svatá válka v tvorbě středověkých trubadúrů
Hana Blažíková (soprán, gotická harfa)
Barbora Sojková (soprán, gotická harfa, psaltérium)
27. července 2012 Kostel sv. Salvátora, Klášter sv.Anežky České

program:
Jaufré Rudel, Marcabrun, Vilém IX., vévoda akvitánský a 7. hrabě z Poitiers, Giraut de Bornelh, Beatriz de Dia, Raimbaut d’Aurenga, Pons d’Ortafas, Raimbaut de Vaqeiras, Pèire Cardenal , Gaucelm Faidit , Raimon de Miraval, Guiraut Riquier, Peiròl, anonymní

www.letnislavnosti.cz

Foto Forma Antiqva – LSSH–Ivan Malý

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Forma Antiqua (Praha LSSH 19.7.2012)

[yasr_visitor_votes postid="24858" size="small"]

Vaše hodnocení - Akademie für Alte Musik Berlin (Praha LSSH 25.7.2012)

[yasr_visitor_votes postid="24860" size="small"]

Vaše hodnocení - H.Blažíková & B.Sojková (Praha LSSH 27.7.2012)

[yasr_visitor_votes postid="24862" size="small"]

Mohlo by vás zajímat