Trojhlas aneb Čtvrt století spolu

Trio Martinů v trojrozhovoru pro Operu Plus 

Co vás spojuje a co naopak rozděluje?

Pavel Šafařík: Spojuje nás hudba a podobný názor na ní, podobný smysl pro humor, rozdělují nás snad jen časové možnosti.

Jaroslav Matějka: Spojuje nás dlouhodobá spolupráce a přátelství, také většinou stejný názor na interpretaci hudby.

Petr Jiříkovský: Spojuje nás přátelství a krásná muzika. Myslím, že není nic, co by nás rozdělovalo.

Základní recept na to, vydržet spolu hrát už třetí desetiletí?

Pavel Šafařík: Rozumět si lidsky i v muzice, být dobrými kamarády.

Jaroslav Matějka: Musí si lidé vzájemně „sednout“.

Petr Jiříkovský: Musí nám jít především o jedno – o profesionální práci. A pak se snažit si tu práci užít, mít z ní hezký pocit a být v pohodě.

Na co nejraději a naopak nejméně rád z dosavadních let společného hraní Tria Martinů vzpomínáte?

Pavel Šafařík: Rád vzpomínám na každý povedený koncert či na některá zahraniční turné, když jsme začínali. Byla to legrace a někdy i dobrodružství. Nejméně rád vzpomínám na roky, když bylo málo koncertních příležitostí.

Jaroslav Matějka: Tím, že jsme spolu už delší dobu, těch zážitků je opravdu mnoho, často jsme se zasmáli a během těch let jsme poznali spoustu zajímavých lidí.

Petr Jiříkovský: Člověk vzpomíná rád samozřejmě na úspěchy – vyhraná soutěž, dobrý koncert třeba na významném festivalu, natočené CD… Ale důležité jsou i čistě lidské momenty, třeba to, že v pohodě a s legrací vydržíme třítýdenní zájezd. Nejméně rádi máme asi sliby různých pořadatelů, kteří si pozvou poprvé soubor a nabídnou směšný honorář s příslibem, že to příště bude lepší. Většinou žádné příště není…

Co se za léta, která spolu hrajete, nejvíc z vašeho pohledu změnilo?

Pavel Šafařík: Změnilo se toho hodně, je méně koncertních příležitostí, méně peněz na kulturu obecně, velká konkurence.

Jaroslav Matějka: Bohužel to, že roky přibývají.

Petr Jiříkovský: Už na ty sliby pořadatelů neskočíme. (smích) Ale vážně – ze začátku se dá (a je to tak správně) přistoupit na mnohé nabídky. Postupem času by si ale každý měl držet nějakou tvář, být si vědom své kvality a naučit ostatní, aby to respektovali.

 Co považujete za největší úspěch Tria Martinů?

Pavel Šafařík: Za největší úspěch považuji to, že spolu stále hrajeme po těch mnoha letech. U spousty souborů to v dnešní době není zcela běžné.

Jaroslav Matějka: To, že jsme se u nás v České republice dostali na vrchol a stále máme příležitosti koncertovat u nás i v zahraničí.

Petr Jiříkovský: Určitě to čtvrtstoletí společné práce!Který typ repertoáru podle vás nejvíc Triu Martinů sedí?

Pavel Šafařík: Asi klasický program, romantický repertoár a někteří skladatelé dvacátého století.

Jaroslav Matějka: Rádi hrajeme českou hudbu, ale s chutí hrajeme i světový repertoár.

Petr Jiříkovský: Troufám si říct, že Dvořák a romantická hudba vůbec.

Vaše osobní repertoárové preference?

Pavel Šafařík: Beethoven, Šostakovič, Čajkovskij, Dvořák, Martinů.

Jaroslav Matějka: Antonín Dvořák, Ludvig van Beethoven.

Petr Jiříkovský: Triový repertoár je tak bohatý a krásný, že hraji rád téměř všechno.

Jaký osobní vztah máte k programu, který chystáte pro jeden z vašich nejbližších koncertů, pro českokrumlovský festival? Tedy k Sukově Elegii, Smetanovu Triu g moll a Dvořákovým Dumkám? 

Pavel Šafařík: K tomuto programu mám velmi blízký vztah. Myslím, že Dumky Antonína Dvořáka i Smetanovo Trio patří k nejkrásnějším dílům triového repertoáru vůbec.

Jaroslav Matějka: Všechny tři skladby jsou vrcholnými díly svých autorů.

Petr Jiříkovský: Je to v podstatě výběr toho nejlepšího z české komorní tvorby pro trio. Takže se těším, že si ty překrásné skladby opět užiji.

V čem je podle vás osobitý přínos Tria Martinů pro současnou českou interpretační scénu?

Pavel Šafařík: Myslím si, že náš přínos je ve vyrovnaných výkonech na našich koncertech a především, že jsme jeden z mála souborů, který hraje stále ve stejném složení.

Jaroslav Matějka: Hlavně to, že hrajeme více než dvacet let ve stejném obsazení.

Petr Jiříkovský: Myslím, že to nemusím omezovat pouze na českou scénu. Opravdu největší plus našeho tria vidím v té dlouholeté společné práci, kdy zůstáváme ve stejném složení. Takový soubor může jít opravdu do hloubky a detailů skrytých pod pojmem „komorní hudba“, a vytvořit tak jedinečný a osobitý dojem z interpretovaných skladeb. To už v současné době není tak obvyklé. Soubory nejsou stálé, často se rozpadají nebo mění své členy. A pak se dá těžko hovořit o „interpretaci“. Sejdou se tři a něco přehrají…

Jak dlouho ještě chcete spolu vydržet?

Pavel Šafařík: Chce se mi říct, dokud nás smrt nerozdělí. Ale vážně – dokud nás to bude bavit a dokud naše koncerty budou bavit naše posluchače. Myslím, že je důležité vědět, kdy nastal ten správný čas odejít z koncertních pódií.

Jaroslav Matějka: Dokud nás smrt nerozdělí a dokud budeme konkurenceschopní ve vztahu k mladší generaci. Určitě budu včas vědět, kdy mám odejít.

Petr Jiříkovský: Rozhodně déle, než by si přála naše konkurence! (smích)

Díky za vaše odpovědi!

Vizitky:
Pavel Šafařík (1971) se začal učit hrát na housle v sedmi letech na hudební škole v Praze. Ve studiu pokračoval na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění pod vedením profesorky Nory Grumlíkové. Zúčastnil se několika interpretačních kurzů, například v rakouském Viktringu a Semmeringu a získal i řadu ocenění v soutěžích (1986 – laureát Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí, 1988 – I. cena v soutěži Beethovenův Hradec, 1992 – finalista mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni). Jako sólista vystupoval s několika českými orchestry v koncertech Čajkovského, Brucha, Mendelssohna, Beethovena a jiné.

V letech 1991–1997 působil v České filharmonii jako zástupce koncertního mistra. Nyní je na stejné pozici v Pražském komorním orchestru a v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Nahrává pro Český rozhlas a jako člen Pražského komorního orchestru a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK koncertuje často na různých domácích i zahraničních pódiích.