Trojjediná Piková dáma v Brně

Petr Iljič Čajkovskij zkomponoval operu Piková dáma na libreto svého mladšího bratra Modesta Iljiče podle Puškinovy stejnojmenné povídky za pouhých čtyřiačtyřicet dnů. Ústřední postavou příběhu je duševně labilní carský důstojník Heřman, jemuž se touha po penězích propojí s hráčskou vášní, která i prudký milostný vztah k Hraběnčině vnučce Líze promění v zanedbatelnou veličinu. Právě ta podivnost a výlučnost Heřmanovy postavy popoháněla patrně skladatele k takto krátkodobé cílevědomé tvorbě. Čajkovskij prožíval Heřmanův osud velmi intenzivně a jeho sebevražda jej dokonce uvrhla do plačtivého zoufalství. Je naprosto logické, že na některé z nás Piková dáma působí depresivně a že i ty radostnější pasáže opery (sborové začátky prvního a druhého jednání, pastýřská hra ve stylu hudby osmnáctého století) považujeme jen za nezbytnou kontrastní součást tragického celku. Není divu, že nejeden režisér zvolí pro svou koncepci Heřmanův pohled na průběh děje. Právě Heřmanovo vnímání poznamenané jeho psychickou nevyrovnaností nenásilně a jakoby samozřejmě sceluje inscenaci do podoby zvláštní šedavé mozaiky.
Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma – ND Brno 2018 (zdroj ND Brno)

 

Hlavní hrdina Heřman je v režijní koncepci Martina Glasera spolu s celým svým okolím sevřen do polokruhového vypolstrovaného prostoru jakési psychiatrické léčebny, v níž je jediným pacientem. Zpevňující knoflíky na polstrech mají i funkci světelnou – pro hernu svítí červeně, u Hraběnky bíle, připomínají hvězdnou oblohu. Kostýmy Markéty Sládečkové jsou inspirovány dobou, kdy žil skladatel. Celá inscenace je viděna Heřmanovýma přecitlivělýma očima a přináší naddimenzované výjevy: Líza přijíždí v centru scény na jevištním voze plném květin a také Hraběnka se objeví ve své ložnici na přijíždějícím obřím křesle. Ne sama, ale ve ztrojeném vydání, tedy jako mladá krasavice (Veronika Hajnová-Fialová), jako stárnoucí žena (Jitka Zerhauová) a víceméně jako přízrak, který Heřmana pronásleduje v jeho vidinách (Soňa Červená).

Inscenace osciluje mezi věcným psychologickým herectvím a groteskními pasážemi zdůrazněnými i morbidním líčením (zřízenci v černobílých vojenských uniformách, kteří přemisťují scénografické detaily, i jejich zmenšeniny – dětští vojáci). Dámský sbor má ve druhém jednání bílé kostýmy připomínající dobové oděvy zdravotních sester. Celý výjev historizující pastorály vrcholí na hranici záměrného vizuálního kýče.

Dirigent Robert Kružík hudebně nastudoval Pikovou dámu ve velkých romantických dynamických vlnách podporován dobře hrajícím orchestrem, sbormistr Pavel Koňárek velmi precizně vypracoval sborové party (spoluúčinkoval Dětský sbor Brno pod vedením Valerie Maťašové). V roli Heřmana vystoupil na premiéře ruský tenorista Eduard Martynyuk, jehož přirozeně znějící otevřený tenor jen v některých vypjatých dramatických scénách vzbuzoval pocit, že by svou neustálou snahu o maximální znělost hlasu měl občas zmírnit ve prospěch celkové vyváženosti pěveckého projevu. Jako Líza zazářila velšská sopranistka Natalya Romaniw, která zpívala celou roli krásně posazeným a technicky dobře vybaveným barevným sopránem doprovázeným přesvědčivou hereckou akcí.

Role Hraběnky, dělená mezi tři představitelky, byla hudebně poněkud znevýhodněna, ale jak Jitka Zerhauová, tak Veronika Hajnová-Fialová zazpívaly jim určené pasáže působivě. Centrální bytostí této trojjediné Hraběnky byla pěvkyně Soňa Červená, která zůstala v dobrém slova smyslu více sama sebou a vzdáleně připomínala osobnost typu Kláry Zachanassianové z Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy.

Pavol Remenár zpíval Hraběte Tomského nepříliš kantabilně, u Igora Loškára, představitele Prince Jeleckého, jsme ještě víc postrádali legatové zpívání a také schopnost plastičtěji vytvořit postavu. Menší role byly obsazeny kvalitně – Jana Hrochová jako Pavlína, Petr Levíček (Čekalinskij), Josef Škarka (Surin), Andrea Široká (Prilepa).

Je jistě záslužné, že brněnské Národní divadlo obohatilo Pikovou dámou svůj repertoár, vždyť od doby, kdy v ní zpívala Pavlínu nebo Vychovatelku Soňa Červená (1953) ji uvedlo pouze jednou a to před jednapadesáti lety. Obecenstvo, které má v oblibě opery Petra Iljiče Čajkovského, nebude novou brněnskou inscenací ani v nejmenším zklamáno.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Petr Iljič Čajkovskij:
Piková dáma
(Pikovaja dama)
Hudební nastudování: Robert Kružík
Dirigent: Robert Kružík (alt. Ondrej Olos)
Režie: Martin Glaser
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Sládečková
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Pavel Koňárek
Sbormistryně dětského sboru: Valerie Maťašová
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Dětský sbor Brno
Premiéra 17. února 2018 Mahenovo divadlo Brno

Heřman – Eduard Martynyuk (alt. Gianluca Zampieri)
Líza – Natalya Romaniw (alt. Lucie Hájková)
Hraběnka 1 – Veronika Hajnová Fialová
Hraběnka 2 – Jitka Zerhauová
Hraběnka 3 – Soňa Červená
Hrabě Tomskij / Zlatogor / Plutus – Pavoľ Remenár (alt. Vladimír Chmelo)
Princ Jeleckij – Igor Loškár (alt. Svatopluk Sem)
Pavlína / Milovzor / Daphnis – Jana Hrochová (alt. Václava Krejčí Housková)
Čekalinskij – Petr Levíček (alt. Ondřej Koplík)
Surin – Josef Škarka (alt. David Nykl)
Čaplickij – Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)
Narumov – Petr Karas (alt. Tadeáš Hoza)
Guvernantka – Jitka Klečanská (alt. Hana Kopřivová)
Máša – Martina Králíková (alt. Eva Daňhelová)
Pořadatel – Zdeněk Nečas (alt. Milan Řihák)
Prilepa / Chloë – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)

www.ndbrno.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Piková dáma (ND Brno 2018)

[Celkem: 29    Průměr: 3.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Trojjediná Piková dáma v Brně

  1. Viděl jsem reprízu Pikové dámy 1.4. a bohužel v mnoha ohledech nemohu sdílet oslavné hodnocení paní recenzentky. Orchestr hrál opravdu dobře, ale bylo to spíše dílem orchestru samotného než p. dirigenta Kružíka.
    Opravdu mezinárodní úroveň měl jen výkon Lizy, paní Romaniw, Eduard Martynyuk nezpíval špatně, bylo to takové prázdné silové zpívání. Ale pochvalu mu skládám za jeho skvělý poslední akt. Režijní nápad s 3 hraběnkami dle mého názoru nefunguje, zpívání a hraní hraběnek/hraběnky je roztříštěné, klíčová scéna v hraběnčině ložnici úplně ztrácí napětí, protože Heřman běhá mezi 3 představitelkami. Inscenace trpí samoúčelnou okázalostí, která spíše překáží než aby přispívala k výkladu opery. Na závěr poznámka: jestliže celá inscenace se hraje jako retrospektivní pohled Heřmana z blázince – jak to že se nakonec zastřelí?

Napsat komentář