Trojská válka v pařížské kavárně Momus aneb Rozpaky budící Trojané v Semperoper

  1. 1
  2. 2
Hector Berlioz se kompletního provedení svého obrovitého opusu Trojané (Les Troyens) nedožil, kvůli komplikovanosti jevištního a hudebního provedení se konalo nejdříve první provedení třetího a čtvrtého aktu, nesoucí název Trojané v Kartágu, roku 1863 v Théâtre-Lyrique v Paříži a první a druhý akt následoval až o šestnáct let později, v Théâtre du Châtelet v Paříži (v koncertní formě) v roce 1879. První scénické provedení celé opery se pak konalo až dvacet let po autorově smrti, v roce 1890 v německém Karlsruhe za řízení Felixe Mottla.
Hector Berlioz (zdroj wikimedia.org / foto Pierre Petit)

Při inscenování této Berliozovy opery se obvykle části rozsáhlé kompozice škrtají, jindy se dílo provádí ve dvou samostatných večerech. Na to, že dílo mělo skoro sto let punc „nesnadné proveditelnosti“, se však v současné době provádí docela často, i když si na něj většinou troufají jen velké operní domy.

Za uznávaného znalce Berliozovy hudby mnoho let platil anglický dirigent Sir Colin Davis (1927–2013), pod jehož taktovkou vyšly dvě vzorové nahrávky Les Troyens, přičemž zejména jeho první nahrávka z roku 1969 v hlavních rolích s Jonem Vickersem, Josephine Veasey a Berit Lindholm platí za nedostižnou. Rovněž tak český dirigent Rafael Kubelík (1914-1996) měl tuto operu velmi rád a často ji uváděl v divadlech, ve kterých působil.

Opera komponovaná na základě libreta, které si napsal sám Berlioz podle Vergiliova eposu Aeneis, skýtá řadu skvělých pěveckých a interpretačních příležitostí; vedle přetěžkého tenorového partu Aenea jsou tu především dvě elektrizující ženské postavy, věštkyně Cassandra a v druhém dílu opery pak Didon, královna Kartága. Postavy zásadně rozdílné, ale rovněž obsahující mnoho společných rysů – v šedesátých letech minulého století se významná francouzská pěvkyně Regin Crespin poprvé pokusila ztělesnit na jevišti obě hlavní ženské role (v jednom představení) současně – tehdy to bylo sice ve značně proškrtané verzi, nicméně po ní se pak pokusily stejný dvojitý úkol zvládnout i další pěvkyně: Shirley Verrett, Grace Bumbry či Deborah Polaski. Obě role měly v repertoáru též významné britské pěvkyně Janet Baker či již zmíněná Josephine Veasey, střídaly je, nicméně nikdy je nezpívaly současně v jednom večeru (což ostatně nebyl ani původní záměr Berliozův).

Nová inscenace v drážďanské opeře byla nastudována českému publiku dobře známým dirigentem Johnem Fiorem, americká režisérka Lydia Steier pak připravila její scénickou podobu.

Všechny sekce výborně sehraného orchestru Staatskapelle Dresden zněly dokonale, bezchybně, vyváženě, možná první část opery Pád Tróje, mohla přinést více dramatického vzruchu a napětí. Orchestr hrál skvěle, ale občas působil trochu německy studeně.

Bohužel již během hudebních zkoušek se z produkce stáhl ohlášený Eric Cutler, představitel Aenea. Pohotově za něj zaskočil americký tenor Bryan Register, který se specializuje na hrdinný dramatický obor, jeho výkon však lze označit za ostudu představení. Herecký projev, který se spíše blížil k topornosti a bezradnosti, byl doprovázený sice silným hlasem, ale poměrně nezajímavé barvy, jeho výšky byly „nadoraz“ nebo ořezané, nedalo se tu mluvit o interpretaci, protože jsme byli svědky boje o jednotlivé tóny.

Oblíbený drážďanský baryton Christoph Pohl vytvořil plnokrevnou postavu Chorèba a pěvecky rovněž své postavě nezůstal nic dlužen. Představitelka Cassandry, americká pěvkyně Jennifer Holloway, která v loňské sezoně debutovala v Drážďanech v nové produkci Salome jako titulní hrdinka, předvedla úctyhodnou kreaci, čistě technicky se jejímu zpěvu nedá nic vytknout, ale její projev působil sterilně a postrádal určité tajemství, mystérium, které si bájná Cassandra s sebou na jeviště musí přinést.

H. Berlioz: Les Troyens – Jennifer Holloway (Cassandre), Sächsischer Staatsopernchor – Semperoper Drážďany 2017 (zdroj semperoper.de / foto © Forster)

V podstatě jedinou velkou ozdobou produkce (ovšem díky které stojí za to Trójany vidět!) byl výkon německé mezzosopranistky Christy Mayer, která je již řadu let pevně spojena se saskou metropolí a jako špičková interpretka děl Richarda Wagnera je pravidelnou účastnicí Bayreuthského festivalu, ať už jako Brangena v Tristanovi a Isoldě, Mary v Bludném Holanďanovi či Erda a Waltraute v Prstenu Nibelungově. Christa Mayer je inteligentní, přemýšlivá pěvkyně a je to znát z každé strofy, kterou na jevišti zpívá. Roli měla pečlivě nastudovanou (s mimořádně dobrou francouzskou dikcí!) a i jako představitelka královny Didon velmi zaujala, její přerod od ženy vládkyně do zamilované ženy a posléze do zhroucené lidské trosky byl nesmírně přesvědčivý. V grandiózním závěru opery se neprezentuje jako raněná tygřice, její bolest je spíše tichá, a přesto velmi působivá.

V hudebně zajímavé postavě Didoniny sestry Anny se předvedla polská mezzosopranistka Agnieszka Rehlis, vlastnící sytý alt zajímavé barvy (který však později působí trochu monotónním dojmem). Její postavě však ublížila necitlivá režie; z královniny nejbližší důvěrnice se stala pochybná intrikánka, která okrádá mrtvoly o zlaté šperky!

I menší postavy jako například Iopas (Joel Prieto), Narbal (Evan Hughes) či kalhotková role Ascagne byly pečlivě hudebně nastudovány a příkladně zazpívány – jak tomu v Drážďanech bývá zvykem.

Závěrem zbývá napsat pár slov o scénickém provedení: v Německu zdomácnělá americká umělkyně Lydia Steier zvolila hodně neobvyklé řešení pro mytologickou starořeckou fresku: první část díla Pád Tróji „umístila“ na divadelní náměstí před drážďanskou operu, respektive tehdy ještě Hofoper – a časově ji situuje na začátek devatenáctého století – divák se neocitá v Tróji obklíčené Řeky, ale v Café Momus v Pucciniho La bohème. Italský výtvarník Gianluca Falaschi tuto ideu navíc podtrhuje barevnými kostýmy ve francouzském stylu, účinkující mají velmi výrazné až křiklavé líčení, na jeviště přichází Mimi (tedy vlastně starořecká Cassandra) a snaží se rozjásané davy marně přesvědčit, aby nedělaly ukvapené závěry a netahaly si do města trojského koně. Na koně opravdu i dojde, ovšem na jiného – na věrnou kopii sousoší, které naleznete jen pár metrů od hlavního vchodu do Semperoper. Snaha přiblížit období řeckých dějin současnému publiku se drolí pod rukama, antická velikost příběhu je tímto řešením ztracena.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Berlioz: Les Troyens (Semperoper Drážďany 2017)

[Celkem: 1    Průměr: 3/5]

Související články


Komentáře “Trojská válka v pařížské kavárně Momus aneb Rozpaky budící Trojané v Semperoper

  1. Rád bych jen dodal, že obě hlavní role současně – Cassandru i Didon – zpívala párkrát v jednom večeru také Jessye Norman na scéně Metropolitní opery, kde v roce 1983 debutovala rolí Cassandry pod taktovkou Jamese Levina a po boku Plácida Dominga jako Aenea a Tatiany Troyanos jako Didon (existuje záznam na DVD). Rozhlasový přenos z 18. 2. 1984 zachycuje Jessye Norman právě v obou rolích v jednom večeru.

Napsat komentář