Tu ji máme, rozumně s ní pojednáme!

Glosa k první plzeňské repríze Prodané nevěsty 

Na první repríze Prodané nevěsty v úterý 17. června, o jejíž premiéře jsem referoval zde, se představila nová, v pořadí obsazení již třetí představitelka klíčové role Mařenky – Kateřina Šmídová Kalvachová. Mladá sopranistka, pro kterou byla role Mařenky určitou zkouškou ohněm první skutečně velké, závažné role, po Antonii v Offenbachových Hoffmannových povídkách rovněž v Plzni (referoval jsem zde). Včerejší obsazení Prodané nevěsty se vyvinulo tak, že jsem mohl vidět a slyšet v klíčových rolích opery takzvané obsazení druhé. Jeníkem byl mladý tenorista Josef Moravec, Kecalem naopak ostřílený a vichry operních produkcí již prověřený Jevhen Šokalo. Aleš Voráček se představil jako Vašek. Rovněž role rodičů byly mixem obou obsazení, jak se na reprízách stává. Ale převažovalo, krom jediné role Háty, obsazení druhé. Role Esmeraldy s Principálem naopak vyšly na domácí pěvce premiérové sestavy, to jest Radku Sehnoutkovou a Jana Adamce. U dirigentského pultu stanul rovněž v Plzni dobře známý dirigent Jiří Štrunc, který je zde veden jako druhý dirigent vedle Olivera Dohnányiho. Musí tudíž vést hudebně představení v intencích jeho nastudování, to jest temp, dynamiky, agogiky, novým plzeňským šéfdirigentem. To je dostatečně dobrý důvod se k Prodané nevěstě v Plzni vrátit a zaznamenat jiné obsazení zejména, když česká operní interpretace zde představila zcela nové, dosud neznámé tváře. Anebo tváře již známé, ale v obtížnějších úkolech než dosud.Jiří Štrunc vedl představení, jak je výše řečeno, v intencích premiéry a Olivera Dohnányiho. To jest v tempech popsaných v premiérové recenzi. Tato popisovaná zrychlení vytčených míst v konkretizovaných místech zafungovala celkem spolehlivě, problémy se kupodivu objevily v souhře zcela jinde, ne tedy v oněch tempicky více zrychlovaných místech. Například u mužského sboru ve druhém dějství, což zřejmě souvisí s rádobyhumornými akcemi pěvců na jevišti, do nichž jsou nuceni režií Jany Kališové. Jakmile se soustředí příliš na kejkle se džbány piva, které by ale stejně v pohybech z většiny museli vylít a ne vypít, hned vázne rytmus. Zaváhali někdy i sólisté, ale to nepovažuji za účel této recenze, abych právě zde konkretizoval kdo, kde a co opomněl, zapomněl, potratil či popletl.

Nová Mařenka, kterou plzeňská inscenace představila – Kateřina Šmídová Kalvachová – vládne krásným, nosným lyrickým sopránem, velmi přirozeně tvořeným ve vokálech (úzké vokály nedeformuje, ale krásně artikuluje, což u sopranistek moc kvituji, neboť krom Gabriely Beňačkové jich zas tak mnoho v tomto směru nebylo a není). Má přirozený jevištní půvab i pohyb, obě své árie v prvním i třetím dějství zpívala s nadhledem, půvabem výrazu, kdy řekneme, ano, tato sopranistka ví, o čem zpívá. Jistě i pianová místa, či přesněji mezza voce, dotáhne do ještě větší míry dokonalosti na dalších reprízách („sám přísahal, že celý svět by obětoval, za mne, za mne, za mne…“ , taktéž místo v árii třetího dějství – „jak blahý život s milencem, v snu tomto jsem si přála“). Ale celkově vzato šlo o výborný debut v roli. O této lyrické sopranistce zřejmě per futurum dost uslyšíme.

Také její mladý, dobře vypadající a jevištně v gestu přirozený Jeník Josefa Moravce má celou kariéru před sebou. Zatím se představoval v rolích buffo typů, výborný byl jako Bolo v Polské krvi, ale to je mnohem pohodlnější poloha, ve které byla doma i známá hvězda Karlína – Karel Fiala, zatímco v pokusu o Jeníka to u něho v poloze prostě nešlo. Josef Moravec má pěkný, nosný lyrický tenor s pěknou špičkou v rezonanci, naprosto srozumitelný v dikci. Vedl si velmi dobře, typicky prvooborovou polohu Jeníka (tedy polohu vyšší celkovým posazením, tím se stavovsky druhý a první obor liší), zvládal dobře. Obě Háčka jistě ještě potřebují víc vnitřního klidu a jistoty, patrně i tónové štíhlosti. Neb je u tenorů známou věcí, že do A se leccos dá přetáhnout „zespodu”, ale nad bé nikoli. Ostatně proto v české kotlině je dnes tenorů s jistým há a cé nahoře jako šafránu. Nicméně, podle mne se jednalo o zdařilý debut v obtížné roli, s dobře zvládnutou árií v oblasti přechodných tónů, moc hezkým závěrečným vstupem – „A veselit se bude svěěět”, tady bylo Áčko znamenité.Jevhen Šokalo jako Kecal byl krásnou figurou, jakoby vážněji pojatou, bez humoru za každou cenu, což je ale dobré (on je humor prekérní, jakmile se moc „chce”, začne to být šmíra…). Uvítal jsem to. Byť ona věta, „mám jedné ženy už až po krk”, trochu zapadla, možná by nebylo od věci zkusit jiný odstín výrazu… Pěvecky měl pan Šokalo dobrou kondici, hýřil velmi zvučnými tóny i dobrou dikcí, kterou dříve takovou nemíval, holt, je už v Čechách dlouho doma. Plzeň tak má dva výrazné interprety Kecala, jednak pana Šťávu, o kterém jsem referoval v premiérové recenzi, ale rovněž výborného Jevhena Šokala.Aleš Voráček jako Vašek měl s oním zouváním bot (dle mého pohledu jedno z míst, kde je úsilí režisérky o „humor pro humor“ zbytečné) asi opravdové potíže, málem se vstupní árie na slovech „kdybych, kdybych se oženil“ v rytmu kvůli botám rozjela. Vaška ale zpívá zněle, barva jeho lyrického tenoru se pro Vaška bezvadně hodí. Jen ona poněkud u pěvce předčasná prořídlost vlasů posouvá Vaška po sundání si čepice nikoli k mladistvému typu, jímž má oproti Jeníkovi být. Jakmile je čepice z hlavy dole, je zřejmé, že Vašek jest vlastně již relativně „starší“ chlapík, který se jen jaksi zapomněl oženit včas. Roli zvládá suverénně, jeho plzeňský alternant v roli Vaška je ale trochu celkovým typem Vaškovi blíže.
Zaznamenal jsem obměnu obsazení u rodičů. Jako sedlák Krušina se představil Jiří Hájek, pěkný, znělý baryton. Jeho oblek, jakož i decentní brýličky na očích z něj trochu dělají vzezřením quasi bankovního radu, který si odskočil do zemědělství doby první republiky. Ale rytmicky tak často barytony improvizované místo – „Nikdy bych byl neuvěřil, že tak dobré srdce máš, že bys z nesnází nás vytrh’, dobrovolně se podáš“ – zazpíval přesně. Bravo! Ludmilou mu byla Ivana Šaková. Míchovi byli ztělesněni Pavlem Horáčkem a premiérovou Hátou Jany Piorecké. Pavel Horáček si dal záležet na frázi – „Staniž se tedy, staniž se, dám vám své požehnání” – aby pokračoval v tradici svého otce, významného basisty a právě též představitele Míchy v Národním divadle – Jaroslava Horáčka. Nasadil frázi v mezza voce, ne tedy v obvyklém poco forte, sestupem ke spodním tónům ji naopak zajímavě crescendoval.

Představení pod taktovkou Jiřího Štrunce přineslo i atribut zjemnění dynamiky ve hře orchestru, který tolik nepřekrýval jeviště jako na premiéře. Čili mnou zmíněný závěr duetu Vaška s Mařenkou byl ve zvuku jeviště a orchestru vyváženější než na premiéře, totéž jsem pozoroval hned v prvním dějství. Nikde během večera orchestr nekryl pěvce.

O režii jsem psal referoval po premiéře. I po nejnovější repríze platí pro mne to, co jsem napsal. Jen bych snad doplnil, že pokud vidím režii podruhé, mnohé momenty již mi tak vtipné nepřijdou jako v euforii prvního vidění. Nějak už ani ta Čézeta 175 ccm z roku 1934 mně v mém motoristickém nadšení tak dalece nezaujala a jevila se mi jako formální režijní artikl. Kdysi v Plzni na Silvestra přijel v Lazebníku sevillském, tehdy mimo režii Hanuše Theina, Jiří Berdych jako Basilio k donu Bartolovi Karla Harvánka na mopedu S 11. Kroužil s ním kolem Bartola a pěl árii o pomluvě. Tehdy to vyvolalo veliké bouře smíchu, byl Silvestr. Dnes je již tedy stylový motocykl leitmotivem soudobé inscenace. Tož jsme pokročili. Ani ten vypadnuvší reflektor při „nejkrasší krásence“ už mě nijak neoslovil, pravda, on se nemohl rozbít rezonancí onoho háčka jako u Aleše Brisceina, ono nebylo. Přesněji jen skoro neznatelně bylo vzato, ale s dominancí okamžitého „přeskoku“ na následné Áčko ve frázi. Když se dlouho neobjevovala ona postel Mařenky, zajásal jsem. Leč ona na točně přece jen přijela a byla. Smíchy jsem se tímto špílcem nezalykal ani na premiéře, tím méně na repríze, když již vím, co mne čeká za druh humoru…Ale nade vším zřetelně vítězilo rozjasněné představení s dobrými výkony pěveckého mládí, se zajímavým debutem nadějných, mladých pěvců. A zcela zaplněným hledištěm diváky, tak jako na premiéře, tleskajících snad po všech uzavřených číslech tohoto nádherného Smetanova díla. Prodaná nevěsta je dílo mimořádně mimořádné, náš velký tvůrce národní opery velmi adekvátně doplnil Wagnerovu reformu dramatické hudby v oboru komické opery.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor opery a balet Divadla J. K. Tyla
Členové skupiny Žonglér o. s.
Premiéra 7. června 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 17. 6. 2014)

Krušina – Jiří Hájek
Ludmila – Ivana Šaková
Mařenka – Kateřina Šmídová Kalvachová
Mícha – Pavel Horáček
Háta – Jana Piorecká
Vašek – Aleš Voráček
Jeník – Josef Moravec
Kecal – Jevhen Šokalo
Principál komediantů – Jan Adamec
Esmeralda – Radka Sehnoutková
Indián – David Cody

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek, DJKT Plzeň