Týden s tancem

Týden s tancem od 25. 9. 2018 přináší přehled premiér a aktuálních zpráv ze světa tance: Plzeň Trutnov propojí taneční inscenace Opravdoví a Michal Záhora chystá taneční Slavnost. Tančí se na Pražských křižovatkách, v Brně stihnete závěr výstavy o I. V. Psotovi a další zprávy.
Opravdoví, Networked-Performance (foto Ian Biscoe)

Multimediální inscenace “Opravdoví” propojí živě dvě jeviště

Ve středu 26. září se bude konat premiéra multimediální inscenace Opravdoví, která spojí 300 kilometrů vzdálená místa do jednoho uměleckého díla. Bude se jednat o první a jediné uvedení takzvaného „Networked Performance“ mezi českými divadly. Představení proběhne v Moving Station v Plzni a současně v divadle Uffo v Trutnově. Inscenace, která je fúzí současného tance, hudby a nejnovějších technologií, otevře před diváky taková témata, jako jsou příslušnost k místu, opravdovost, přenos informací, jejich zkreslování a vnímání.

Co všechno se děje v momentě, kdy sledujete toto představení? A ovlivňují se souběžné události navzájem? Na jevišti pozorujeme performera a jeho přítomnost je znásobena anebo naopak konfrontována s děním na plátně. Nepromítá se však předtočený film, do divadla v Trutnově vstupuje simultánní dění z Plzně a naopak. Kdo je ve světě obývaném přítomnými, vzdálenými i virtuálními aktéry tím Opravdovým a dá se to vůbec určit? „Zajímá mě, jaký vztah si jako pozorovatel vytváříme k osobám přenášeným skrz média. Jak naše pozornost putuje od fyzicky přítomného dění k obrazovkám a projekčním plátnům a zpět. Baví mě zkoumat, co a kdo vytváří naši realitu a kolik ta má vrstev,“ objasňuje inspiraci choreografka projektu Jana Bitterová.

Opravdoví, Networked-Performance (foto Ian Biscoe)

Ian Biscoe, spoluautor konceptu a zároveň autor scénografie a inovativního technologického řešení, popisuje neobvyklé dimenze, které představení přinese: „V Networked Performance se prostor diváků i umělců rozšiřuje za hranice divadla, přesahuje do druhé zúčastněné lokality a obsahuje meziprostor, který se rozprostírá mezi vzdálenými místy a spojuje je. Vzniká jedno velké a rozmanité jeviště skládající se z různých geograficky vzdálených míst i virtuálních světů, je místem setkávání, konfrontace i imaginace.“ V mezinárodním uměleckém týmu inscenace působí vedle autorského dua – Jany Bitterové a původem Angličana Iana Biscoe – také hudební skladatel George De Decker (BE), performer Roman Zotov-Mikshin (RU) a tanečnice Helena Šťávová Ratajová (CZ).

Jana Bitterová a Ian Biscoe, sdruženi pod značku MovementTouch, doposud působili převážně v zahraničí, kde vytvořili jakožto představitelé žánru Networked Performance řadu úspěšných projektů a spojili tak umělce a diváky napříč zeměmi i kontinenty do společných představení. Spolupracovali s New World Symphony v Miami, The Royal Danish Academy of Music v Kodani či Royal College of Music v Londýně. Propojili do jednoho díla například hudebníky a tanečníky v Barceloně, Kodani a Londýně (Longing for the Impossible, 2017) anebo umožnili společné (tzn. networked) představení umělců kubánského původu v Miami a tanečníků v Havaně, kteří jinak kvůli omezené svobodě pro překročení hranic Kuby téměř ztratili kontakt (Bridge to Everywhere, 2016). Networked Performance kombinuje múzická umění, v tomto případě hlavně současný tanec, s neobvyklými scénografickými řešeními a dramaturgickými postupy, pomocí kterých je vystavěno dílo sestávající z dění v několika lokalitách zároveň. Autoři využívají nejnovějších IT technologií, které umožňují spojení mezi lokalitami s minimálním zpožděním zlomku sekundy.

Hrad a zámek Klenová (zdroj Plzen.cz)

Slavnost – taneční pouť krajinou

Choreograf Michal Záhora představí jednorázový projekt v rámci oslav 100 výročí vzniku samostatné republiky. Jeho performance Slavnost bude jednorázovou událostí, která se uskuteční 29. září v Galerii Klenová. Pro tuto příležitost se choreograf spojil s duchovním P. ThLic. Ing. Petrem Vacíkem, aby skrze taneční obrazy a mluvené slovo „provedli poutníky introspektivní cestou vnější krajiny do krajiny vnitřní, posvátné.“ Na české umělecké scéně ojedinělé tanečně-výtvarné dílo bude také tvůrčím setkáním umělců Aleše Hnízdila, Terezy Buškové, Carla Natoliho a dvanácti profesionálních tanečníků spolu se studenty Duncan Centre. Projekt bude uveden jen jednou.

Klenová se nachází v plzeňském kraji, asi 13 kilometrů západně od Klatov. Na akci, která sama o sobě bude přístupná veřejnosti volně a s dobrovolným vstupným, je možné zakoupit jízdu autobusem z Prahy (12.00 hod. PONEC – divadlo pro tanec), Plzně (13.30 hod v DEPO2015) a Domažlic (13.30 hod autobusové nádraží).Tvůrců podílejících se na výsledném tvaru je celá řada: Helena Arenbergerová, Branislav Bašista, Lenka Kniha Bartůňková, Dagmar Chaloupková, Radim Klásek, Dora Sulženko Hoštová, Tereza Krejčová, Pavel Mašek, Nikola Němcová, Lucie Plachá, Anna Šefrnová, Jana Vaníčková a studenti 4. a 5. ročníku Konzervatoře Duncan centre. O kostýmy a výtvarné řešení se postaraly Tereza Bušková a Mariana Novotná, autorem scénografie je sochař Aleš Hnízdil a italský současný hudební skladatel Carlo Natoli.

O měsíc později, 28. října, uvede Michal Záhora zaštiťovaný produkční platformou Pulsar další premiéru k výročí české státnosti, a to v divadle Ponec. Inscenace Výročí bude reprizovaná, ale Slavnost proběhne, jak název napovídá, jen jednou.

Ballet Hommes Fatals (foto Sergej Gherciu)

Komický balet: pražská skupina Ballet Hommes Fatals obměnila program

Z členů Baletu ND se rekrutuje nejen nezávislý soubor Dekkadancers, ale také další skupina baletních umělců, která se sdružila pod názvem Ballet Hommes Fatales. Dohromady se dali v roce 2016, a i přes některé změny, které zatím nastaly v souboru naší první scény, jde stále o taneční skupinu složenou v drtivé většině z tanečníků Zlaté kapličky. V pražském Divadle na Vinohradech chystají 30. září novou podobu svého programu. Jde o soubor, který sází na jistotu komického žánru, ale přitom nerezignuje ani na technickou kvalitu, uvádí známé scény klasického baletního repertoáru, kde ale virtuózní ženské role zatančí muži. Hlavními choreografy programu jsou členové Baletu ND Benjamin Husson, Guido Sarno a Mathias Deneux. Pro diváky chystají novinku, slavnou scénu z baletu Romeo a Julie v parodickém podání.

„Tento soubor jsme založili, protože se žádný podobný žánr v České republice nevyskytoval. Premiéra i další reprízy byly úspěšné, diváci byli nadšeni, měli jsme z toho velkou radost. V nové divadelní sezoně přichází představení v novém kabátě. Přidali jsme nové číslo. Labutí jezero zatančí premiérově Giovanni Rotolo jako Odetta. Také jsme vyšperkovali některé kusy ze známých baletů, aby měly zajímavější pointu a diváci se více pobavili,“ podotýká choreograf a sólista souboru Mathias Deneux. Během komponovaného večera se představí sólisté souboru Karel Audy, Veaceslav Burlac, Giovanni Rotolo, Guido Sarno, Mathias Deneux, Jiří Waňka, Domenico di Cristo, Benjamin Husson a Federico Ievoli. Soubor obsahuje jen pánské obsazení (osm baletek a jednoho tanečníka).

Repertoár tvoří nejznámější scény z tradičních baletů v nové a humorné podobě, jde o výstupy z děl, jako jsou např. Labutí jezero, Šípková Růženka, Don Quijote, Giselle, sólo Umírající labuť, Diana a Akteon (z baletu Esmeralda) a nově výjev z Romea a Julie.Balkonovou scénu z Romea a Julie neuvedeme v klasické podobě, jak jsou diváci zvyklí, vyváříme zcela novou choreografii, příběh bude trochu sarkastický s překvapivým vyústěním stejně jako naše Labutí jezero. I další známé variace předvedeme divákům v nečekané a originální podobě,“ doplňuje choreograf a tanečník Benjamin Husson. Humor na divadelních prknech má v našem prostředí velkou tradici, a to i v tanci, ačkoli ve výrazně menší míře, než je tomu v činohře. V každé generaci se najde jeden či více choreografů, kteří hledají komično i v klasickém tanci a jeho tradičních inscenacích. Nikdo to ale zatím nedělal soustavně a pod vlastním názvem, a tak stojí činnost tanečníků, kteří pro humor na tanečních presech vytvořili vlastní značku, za povšimnutí.

Simon Mayer, Sons of Sissy (foto Rania Moslam)

Současný tanec na festivalu Pražské křižovatky

Festival Pražské křižovatky, který je věnován politickému a dramatickému odkazu Václava Havla, se koná od 29. září do 7. října 2018 v budovách Národního divadla – především na Nové scéně, ale také ve Stavovském divadle. V jeho první části je na programu také inscenace z oblasti současného tance, rakouská produkce Son sof Sissy. Proběhne 1. října na Nové scéně ND.

Simon Mayer, Sons of Sissy (foto Rania Moslam)

Jedná se o program koprodukční, jehož tvorby se ujalo několik uskupení (Kopf hoch, brut Wien, Gessnerallee Zürich, zeitraumexit Mannheim a Tanz ist Dornbirn). Hlavním autorem (námět, choreografie, hudba) i interpretem je tanečník Simon Mayer, dále se jako spoluautoři podílejí performěři Matteo Haitzmann, Patric Redl a Manuel Wagner. Čtyři performeři a hudebníci – tradiční alpská hudba, nejrůznější skupinové tance, rituální praktiky – a divadelní experiment. Tato čtveřice se snaží o nový přístup k umění i ke společenským rolím a významům. Odmítají škatulkování a dělají vše pro to, aby dostáli svému jménu (jsou to muži, kteří se nebojí být ženami, aniž ztrácejí své mužství), a tak zakládají bizarní folkový kvartet, částečně aby si pořádně zatančili, částečně aby na hlavu obrátili otřepané mužské vzorce našich dávných tradic. Premiéra projektu se uskutečnila v roce 2015.

Oči Brna: Ivo Váňa Psota. Muž, který roztančil Brno

Od 5. do 29. září 2018 se v Moravské galerii Brno koná výstava, především fotografická, která připomíná odkaz tanečníka a choreografa Ivo Váni Psoty, který nebývalým a nezapomenutelným způsobem pozvedl a proslavil baletní soubor Národního divadla Brno před druhou světovou válkou. Připomeňme si jeho dobrodružný život: Narodil se v Kyjevě 1. května 1908 rodičům Anně a Jaroslavovi Psotovým. Po otci zdědil syn Ivan filologické nadání, kterého bohatě využil při své kariéře světového tanečníka. Postupně se naučil angličtinu, francouzštinu, italštinu, němčinu, polštinu, portugalštinu, ruštinu a španělštinu. Po matce získal taneční nadání. Anna Psotová měla v Přerově taneční školu, kam chodily na výuku i její děti, především Váňa a jeho sestra Ljubov. A protože matka rozpoznala výrazný talent právě u svého syna, postupně mu zprostředkovala soukromé hodiny.

Učil ho choreograf Achille Viscusi (Ostrava), Jaroslav Hladík (Brno) a Augustin Berger (Praha), který Váňovi umožnil studium v baletní škole v Praze při ND. Protože otec trval na synově praktičtějším vzdělání, studoval Váňa tance dva roky na obchodní škole v Přerově. Baletní školu ukončil v roce 1923, obchodní absolvoval rok poté. V červnu 1924 nastoupil jako sborový tanečník baletu Národního divadla v Praze, v roce 1926 přijal angažmá v baletní skupině Jelizavety Nikolské, kde načerpal mnohé z ruské baletní školy. V únoru 1926 nabídl Psotovi stálé angažmá Jaroslav Hladík, baletní mistr Národního divadla v Brně.

V listopadu 1927 hostoval v Brně soubor Original Ballets Russes. Jeden z hostujících umělců Serge Lifar sledoval Psotu při tréninku a poradil mu, aby se ucházel o angažmá v jeho souboru. Přestože tato nabídka mladého nadějného tanečníka velmi lákala, odmítl ji. Jednak cítil v Brně velkou podporu ředitele Františka Neumanna, zároveň se k odchodu z divadla chystal jeho šéf Jaroslav Hladík. Ivu Váňovi Psotovi se v jeho dvaceti letech otevřela nečekaná příležitost, stal se baletním mistrem a uměleckým šéfem brněnského baletu. Ve všech baletech, které připravoval, sám také vystupoval jako tanečník. Po prvních pokusech vzbudily pozornost kritiky jeho Slovanské tance (1928). V roce 1929 založil v Brně vlastní baletní školu. I přes finanční problémy divadla v období světové hospodářské krize se Psotovi dařilo. Avšak pouze do doby, kdy na místo ředitele divadla nastoupil Ota Zítek, který vedle dalších změn provedl především změny personální. Psota začal pracovat jako choreograf v operetě, což ho samozřejmě nemohlo příliš uspokojovat. Vzpomněl si tedy na výzvu Sergeje Lifara a odjel na konkurz do Monte Carla, v září 1932 nastoupil do angažmá baletního souboru Original Ballets Russes. Otevřela se mu tak cesta na světová pódia. Do Brna se vrátil obohacen o množství zkušeností tanečních, ale i životních. V srpnu 1936 se stal uměleckým šéfem baletu a prvním sólovým tanečníkem Zemského divadla v Brně. Válečné události však odvedly Psotu opět z brněnských divadelních prken, tentokrát do Spojených států amerických. Bylo to v roce 1941, kdy působil jako choreograf v New Yorku. Rok na to se vrátil opět k souboru Original Ballets Russes. Svoji zemi však velmi miloval, a tak se do Brna opět vrátil. Zde také v roce 1952 zemřel.

Ivo Váňa Psota (zdroj wikimedia.commons.org)

Doprovodná akce, kterou lze ještě stihnout:
25. 9. 2018 v 16 hod. – Mistr ve vzpomínkách
(Konferenční sál, přízemí)
Kaleidoskop vzpomínek na Iva Váňu Psotu, tanečníka, jak na něho vzpomínali kolegové, žáci, přátelé? Přijďte si poslechnout vyprávění zajímavých osobností i ukázky z filmových dokumentů.

 

Ze zahraničí: Zemřel tanečník Arthur Mitchell, spoluzakladatel Dance Theatre of Harlem

Ve věku 84 let zemřel 19. září Arthur Mitchell, který byl zakladatelem a uměleckým ředitelem prvního souboru ve Spojených státech složeného z afroamerických tanečníků, Dance Theatre of Harlem. Arthur Mitchell se narodil ve čtvrti Harlem v New Yorku 27 března 1934. Jako mladý chlapec uspěl v konkurzu na střední uměleckou školu High School of Performing Arts a následně získal stipendium na prestiží School of American Ballet, což je škola provozovaná přímo souborem New York City Ballet.

Už na škole si ho všiml slavný choreograf George Balanchine, kterému přezdívá Otec amerického baletu a je zakladatelem uznávaného směru klasického tance, tzv. americké školy. Mladého afroamerického tanečníka v roce 1955 pozval do svého souboru, což byla ještě v polovině 50. let nepředstavitelná událost. Balanchine ho nechal tančit pas de deux s tanečnicí Diana Adams ve svém moderním baletu Agon a toho pas de deux se stalo doslova ikonickou choreografií tímto rozporuplným obsazením. V té době bylo vystoupení tanečníků dvou ras v jednom duetu v klasické taneční technice zcela revolučním krokem. George Balanchine udělal ve své době velmi odvážný krok.

Další velkou příležitost Mitchell u Balanchina dostal rolí Puka ve Snu noci svatojánské (obě role Balanchin vytvořil Mitchellovi na míru) a nakonec se v roce 1962 stal prvním Afroameričanem, který získal status prvního sólisty NY City Ballet. Samostatnou kariéru jako šmelc i manažer nastoupil v roce 1969, inspirován či vyprovokován zavražděním aktivisty Dr. Martina Luthera Kinga. Spolu s Karel Shook založili baletní soubor, ve kterém by tančili jen tanečníci tmavé pleti. Projekt začal skromně, vlastně formou tanečního studia, aby se děti především z oblasti Harému, kde sám vyrůstal, mohly umělecky realizovat a využít svůj talent v tanci, ale postupem času se ze skupiny stal velký a uznávaný baletní soubor světové úrovně a Mitchell zůstal jeho uměleckým šéfem do roku 2004. K nejznámějším produkcím DTH patří třeba zpracování romantického baletu pod názvem Kreolská Giselle (najdete na youtube). Ke světově uznávaným baletním tělesům tento soubor patří stále.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]