Týden s tancem

Co nového přináší svět tance v týdnu od 23. října 2018? V nejbližší době se opravdu v tanci nudit nebudeme – v Praze se k výročí republiky chystá premiéra v Ponci, kterou vytvořil Michal Záhora, tančit se bude v Národní galerii a do Divadla Archa přijíždí soubor Living Dance Studio s dokumentárním tanečním divadlem. V zahraničních tipech vás tentokrát zveme do Paříže.

Living Dance Studio v Arše
Ve dnech 25. a 26. října 2018 se vrátí do Divadla Archa soubor Living Dance Studio choreografky a tanečnice Wen Hui. Inscenace RED kombinuje tanec a dokumentární film s autentickými příběhy čínských tanečnic: aby se v mládí mohly věnovat tanci a unikly vyhnání na venkov, musely účinkovat v propagandistickém baletu Rudý ženský prapor. Jejich tanec měl sloužit čínskému režimu jako nástroj ideologického boje. Paměť lidského těla ještě dnes vyvolává silné obrazy. Tanečnice a performerky zpřítomňují na základě technicky dokonalých pohybových vzorců vzpomínky na státní indoktrinaci tanečního umění a odhalují, jakým způsobem kulturní revoluce dodnes ovlivňuje čínskou společnost. Inscenaci vytvořila tanečnice Wen Hui, jejíž soubor hostoval v Arše také minulý rok.

Představení se konají v rámci festivalu Akcent, mezinárodního festivalu dokumentárního divadla. Po obou představeních bude následovat debata s tvůrci a 26. října se od jedenácti hodin do jedné bude navíc konat odborný seminář. Bude probíhat v angličtině a bude zaměřený na práci čínského nezávislého tanečního souboru Living Dance Studio (LDS), který založili choreografka Wen Hui a dokumentarista Wu Wunguang. Scénický styl Living Dance Studia kombinuje tanec, slovo a filmový dokument. Tematickým zájmem studia je podat zprávu o traumatické historii Číny tak, jak dopadala na každodenní konkrétní životy obyčejných lidí.

Na semináři účastníci nahlédnou do tvůrčího zákulisí Living Dance Studia, jakým způsobem umělci vyhledávají svá témata a jak zpracovávají autentické příběhy, mohou položit otázky blízkým spolupracovnicím a autorkám dokumentárních vstupů představení RED. V rámci semináře bude promítán i autorský filmový materiál. Vstup je zdarma, jen rezervace předem je nutná, a to na mailu [email protected].

V dalších třech dnech mohou diváci zhlédnout inscenaci Obyčejní lidé, která byla uvedena v premiéře v lednu 2017 jako koprodukční projekt Living Dance Studio a Divadla Archa. Wen Hui spolupracovala s režisérkou Janou Svobodovou a v jejich společném divadle dokumentu se propojila zkušenost svou různých zemí a kultur s totalitními režimy. Skrze osobní příběhy se diváka témata z nedávné historie dotýkají více než v příbězích, které jsou dílem fantazie a do reálií jen zasazené.

Tanec a výtvarné umění 1

Není to spojení nové a dnes už ani neobvyklé – taneční divadlo si nachází stále častěji cestu do výstavních sálů, zprostředkovává nové dojmy a významy artefaktu, ačkoli je samo uměním v čase nezachytitelným. Nyní se nabízejí dva dialogy výtvarna a tance, pokaždé v režii pražské Národní galerie.

Ve čtvrtek 25. října to bude performance tance a kaligrafie Život zpívá a vesmír tančí, která se koná od půl páté odpoledne ve Veletržním paláci. Japonské umělkyně a kaligrafka Emi Motai a tanečnice Takako Kaneko se svými kolegyněmi, které propojují dvě významné oblasti japonské tradiční kultury – vznešené umění kaligrafie a tance, se představí v rámci otevření depozitáře Umění Asie. Vstup na performanci je zdarma.

Emi Motai je kaligrafka, abstraktní malířka, pedagožka a designérka kaligrafické typografie, která vychází ve své tvorbě z nejstarších kulturních kořenů japonské tradiční kaligrafie. Výjimečnost kaligrafie spočívá v unikátním a spontánním momentu její tvorby, veškeré tahy vznikají pouze jednou a k vystihnutí daného okamžiku je potřeba hlubokého soustředění. Je uměním spojujícím filozofii, estetiku i poezii a každý znak je reflexí duše svého stvořitele. Emi Motai pravidelně svá díla samostatně vystavuje, pořádá workshopy a kromě vlastní umělecké práce spolupracuje také s mnoha umělci – butó tanečníky, hudebníky, textilními designéry atp. Takako Kaneko je členkou taneční školy v Tokiu, kterou založila v roce 2006 známá tanečnice Mika Yanagimoto, v jejímž podání se tanec stává formou modlitby, snahou propojit se skrze tanec s universem. Navazuje na šintoistické tradice a současně vytváří nově pojaté a originální pohybové formy vyjádření. Mika Yanagimoto vystupuje také sólově, věnuje se choreografii a pořádá performance při šintoistických svatyních, kde je tanec chápán jako votivní forma obětiny bohům. Původní animistické náboženství Šintoismus má svůj původ v uctívání božských duchů kami prostřednictvím přírodních objektů a přírodních sil. Podstatnou částí šintoistických obřadů – kolektivních rituálů je tanec, zpěv a hudba věnované bohům, kteří se odvděčí poskytnutím ochrany.

Tanec a výtvarné umění 2

Soubor Tantehorse spolupracuje s Národní galerií a ve Veletržním paláci chystá performanci na 28. října. Projekt s názvem Shift měl premiéru 26. května 2018 v centru Bozar v Bruselu, v Praze se představí poprvé. Dílo bylo vytvořeno jako součást in situ performativní výstavy Too Soon Too Late v rámci cyklu „1918, European Dreams of Modernity – 100 Years On“, kterou pořádá Institut umění – Divadelní ústav, České centrum Brusel a kulturní centrum Bozar. Autorkou konceptu je tanečnice, choreografka a režisérka Miřenka Čechová. Tanečně-zvuková instalace pro tři tanečnice je umístěna do kontrastu s dokonalostí uměleckých objektů galerijních sbírek vystavených na odiv. Půlhodinová performance bude 28. uvedena třikrát, od jedenácti, od jedné a od pěti hodin odpoledne a v mezidobí se o půl čtvrté uskuteční diskuse Barbory Baronové, Pavly Frýdlové a Miřenky Čechové.

K čemu se tato performance vztahuje, co je jejím tématem? „Posun, pohyb, změna myšlení, objektu, těla. Nahlížíme historii z různých perspektiv. Jsme nahlíženi. Jako subjekty, jako objekty. Vyprávíme o zkušenostech posledních sta let ústy desítek žen. Jejich myšlenky, zkušenosti, životy byly zaznamenány formou orální historie v rámci projektu Paměť žen, natočeny na pásek, zarchivovány. Procházíme životy podle zvoleného klíče s potřebou vydat subjektivní svědectví o statusu ženy, vztaženo k práci. S vděčností vycházíme z mravenčí práce orální historičky Pavly Frýdlové. Pracovní linie žen mapujeme od počátků samostatného Československa v roce 1918 do dneška. Co nás spojuje, emancipuje, individualizuje, osvobozuje, svazuje, zpochybňuje, ubíjí, relativizuje? V minulosti hledáme obraz přítomnosti. Najdeme paralely ke konkrétní české zkušenosti či dokonce zkušenosti ostatních postkomunistických zemí? Ohlížíme se, jak moc je naše praxe unikátní. Sledujeme obyčejnost ženského údělu. Dáváme hlas každodennosti, heroické všednosti, kterou je nutno den co den přežít, ve které není žena symbolem krásy, přepychu,“ popisují spoluautorky (choreografie a tanec: Markéta Vacovská, Agnija Šeiko, Miřenka Čechová / Gintarė Marija Ščavinskaitė).

Umělecké uskupení Pulsar oslaví tancem 100 let výročí republiky

V divadle Ponec se v neděli 28. října uskuteční premiéra dalšího projektu choreografa a tanečníka Michala Záhory z uměleckého uskupení Pulsar. Po zářijové taneční pouti Slavnost na Klenové bude Výročí už druhý projekt, kterými vzdává hold jubilejnímu výročí České republiky. Taneční kaleidoskop oslaví a zreflektuje nejen výročí našeho státu, ale i českého současného tance. Michal Záhora se zde zhostil nelehkého úkolu, jak interpretovat 100 let našich dějin pomocí tanečně-pohybového slovníku a zaznamenat prostřednictvím tance jak individuální, tak kolektivní paměť a zachytit historii v pohybu.

„Jsou témata, od kterých bychom možná nečekali taneční zpracování. Výročí republiky by k nim mohlo patřit. Přesto je to tak významná událost, že mi prostě nedalo se k ní nevyjádřit,“ vysvětluje choreograf, „Tanec je pro mne to, co v literatuře poezie. Hovoří v obrazech, s poetikou a hloubkou, s přesahem, který vytváří celistvější chápání světa. Často v symbolech, a tudíž i ve zkratce.“ V taneční inscenaci vystupují čtyři postavy, symbolizující českou, slovenskou, židovskou a sudetskou entitu a děj se odehrává v jednom dni, který je rovněž metaforou celých sto let. „Nechtěli jsme pouze citovat dějinné události. Přestože budou určité momenty historie rozpoznatelné, neustrneme v prostém výčtu dat,“ dodává Záhora.

Projekt oslavuje nejen kulaté výročí české státnosti, ale rovněž výročí českého tance. Za první republiky byly vybrané žačky Sokola poslány studovat do školy Elisabeth a Isadory Duncanových v Německu. Ostatně výměna mezi českou a německou taneční scénou byla v tomto období velmi čilá a na českém současném tanci byl a je vliv německého výrazového tance (Tanztheater) patrný, ačkoli se po druhé světové válce uplatnily silně vlivy americké moderny.

V inscenaci účinkují tanečník Josef Bartoš se třemi tanečnicemi – Annou Línovou, Zuzanou Richterovou a Michaelou Sušou. Hudbu vytvořil stejně jako k projektu Slavnost kmenový spolupracovník Pulsaru, italský hudebník Carlo Natoli, který se věnuje nejen hudbě taneční, ale rovněž filmové. Kostýmy k inscenaci vytvořila módní návrhářka Zuzana Kubíčková. Dramaturgie se chopila Marta Ljubková.

Tip ze zahraničí: Pařížská opera skládá hold Robbinsovi

S programem Tribute to Jerome Robbins (Pocta Jerome Robinsovi) přichází první francouzská taneční scéna připomenout choreografické dědictví jednoho z nejslavnějších amerických tvůrců: předpremiéra se koná 27. října, premiéra 29. října. Slavný choreograf, v jehož kariéře splynuly práce pro divadlo a showbyznys v jeden kreativní tok tanečních děl, by se byl letos v říjnu dožil sta let (11. 10. 1918 – 9. 7. 1998). Pařížskou operu považoval vedle New York City Ballet za svoji druhou domovskou scénu a ta nyní na jeho počest připravila program ze čtyř známých děl. První je Robbinsova verze Faunova odpoledne na hudbu Clauda Debussyho, následuje Suita tanců (J. S. Bach), Fancy Free (L. Bernstein), balet s nádechem světa velkých muzikálů (české publikum zná z programu Národního divadla Amerikana III) a Glass Pieces na hudbu minimalistického skladatele Philipa Glasse. Program se bude uvádět v jednom bloku do 14. listopadu 2018.