Týden s tancem: Brno, Praha, Drážďany, Berlín i Švédsko

Týden s tancem (62) – od 5. do 11. března 2018. V dnešním vydání najdete: Premiéra v Brně, nový projekt Spitfire Company, Lenka Vagnerová v Norsku, tip ze zahraničí a dramaturgické plány dua Öhman – Waltz v Berlíně.

4 Elements v Národním divadle Brno
Balet Národního divadla Brno
připravil další premiéru této sezony na pátek 9. března. Uskuteční se v prostorách Mahenova divadla a představí čtyři choreografické opusy ze současnosti. Na programu se znovu objeví Jiří Kylián, poprvé bude uvedeno dílo španělského choreografa Nacho Duata a novou choreografii přímo pro Balet Národního divadla Brno chystá Lukáš Timulák.

S tanečníkem a choreografem Lukášem Timulákem, bratislavským rodákem, který ale svou taneční i choreografickou kariéru tráví v zahraničí, ještě před premiérou přineseme profilový rozhovor. Jako tanečník prošel souborem Jeana-Christopha Maillota, a především Nederlands Dans Theater u Jiřího Kyliána, kde dostal impuls pro vlastní tvorbu. Nová choreografie Hidden Order, která vznikla pro Národní divadlo Brno, má hlavní téma abstraktní, jsou jím vzory, jak ty viditelné, tak neviditelné. Choreograf se snaží o maximální vyvážení všech jevištních složek, pohybu, scénografie, projekcí, světelného designu, hudby, snaží se dojít kontrastem k harmonii. Na této premiéře jako na mnoha předchozích spolupracuje s výtvarníkem Peterem Biľakem.

N. Duato, J. Kylián, L. Timulák: 4 Elements – Hidden Order – Emilia Vuorio, Martin Svobodník – Národní divadlo Brno 2018 (zdroj NdB / foto Ctibor Bachratý)

Mottem této i jejich předchozích prací je, že žijeme ve strukturovaném světě obklopeném viditelnými a méně viditelnými vzory a jako lidstvo se jim stále snažíme porozumět. Choreograf a jeho tým se ani tak nesnaží vytvářet vzorce nové jako se soustředit na zviditelňování těch, které jsou již přítomné, ačkoli když jim nepřikládáme velkou pozornost, podvědomě nám unikají nebo je považujeme za pouhé iluze. O nové choreografii, inspiraci a nadaci Make Move Think se podrobnosti dočtete již brzy.

Z repertoáru Jiřího Kyliána přichází na program Národního divadla Brno dvě slavné choreografie – Sarabande a Falling Angels. Sarabande (1990) na hudbu Johanna Sebastiana Bacha bude vlastně v Brně uvedena v české premiéře. Jiří Kylián o své choreografii napsal:

Na první zmínku o slově ‘Sarabande’ můžeme narazit již v roce 1539 v básni Fernanda Guzmána Mexía. Toto slovo bylo mimo jiné popsáno jako frivolní a neslušný tanec často vykonávaný muži v ženském oblečení. Ve Španělsku, za vlády krále Filipa II., byl tanec nakonec zakázán… Jeden z výchozích bodů mé choreografie vychází z ‘Genesis – knihy Jób’. ‘Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů – a plných trápení. Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.’ Na tento příběh jsem se podíval očima šovinisty: muže, který je agresivní, zranitelně citlivý i uctivý… Zkoumal jsem jeho sexualitu, smysl pro důležitost, zbytečnost a naprostou hloupost…

Dalším zdrojem mé inspirace byl japonský rituál ‘Chado’ – nebo ‘čajový obřad’. Jedna strana tohoto obřadu reprezentuje vnitřní nebo duchovní zkušenosti lidských životů charakterizované pokorou, zdrženlivostí, jednoduchostí a hloubkou. Druhá strana představuje vnější nebo materiální stránku života. Původně popsanou jako opotřebovaná, zvětralá nebo rozpadlá. Ale je tu i třetí element obřadu – chápání ‘prázdnoty’ – jenž byl považován za nejdůležitější. Protože nese klíč k našemu duchovnímu probuzení.

Jsem si zcela jist, že hodně z toho, co říkám o původu mé choreografie, nebude pro mnoho diváků viditelné nebo srozumitelné, ale to je ve skutečnosti velmi častý jev… Domnívám se však, že tato ‘konfrontace’ by se měla stát výzvou pro nás všechny, abychom se v choreografii pokoušeli najít i ty nejmenší detaily, s nimiž se můžeme identifikovat. Všichni bychom se měli pokoušet překonat bariéry, abychom našli, co leží za nimi. Právě tato pozitivní zvědavost nás vede k tomu, že se všichni pohybujeme vpřed a najdeme tak nečekané možnosti.

N. Duato, J. Kylián, L. Timulák: 4 Elements – Sarabande – Arthur Abram, Peter Lerant a Gregor Giselbrecht – Národní divadlo Brno 2018 (zdroj NdB / foto Ctibor Bachratý)

Falling Angels (1989) je dílo pro osm žen. Bylo pojato tak trochu jako humorná pocta ženám umělkyním:

Přestože hudba Steva Reicha vytváří striktně danou strukturu, ponechává současně dost svobody pro choreografii a emocionální vyjádření. Choreograficky tento kus pojednává o dvou nejvíce protichůdných vlastnostech jakékoliv umělecké práce, což jsou disciplína a svoboda. Připadalo mi zajímavé nechat tyto dva naprosto odlišné elementy koexistovat vedle sebe. Osm žen v této choreografii tančí od začátku do konce. Nikdy neopustí jeviště. Celou dobu je zřejmá jejich vzájemná závislost a také přání si odpočinout, dát přestávku. Světlo vytváří na jevišti různé geometrické obrazce a určuje tak, kde budou tančit skupinky a kde sólistky. Falling Angels je choreografie o umělkyních a jejich umění s veškerou jejich elegancí, úzkostmi, zranitelností, komplexem méněcennosti a humorem. Je to symbol konfliktu mezi sounáležitostí a volností, což je dilema, které nás všechny provází od kolébky až po hrob.

Choreografii v Brně živě doprovází Středoevropský soubor bicích nástrojů DAMA DAMA ve složení Dan Dlouhý, Ctibor Bártek, Martin Opršál a Jan Říhák.

N. Duato, J. Kylián, L. Timulák: 4 Elements – Falling Angels – Emilia Vuorio – Národní divadlo Brno 2018 (zdroj NdB / foto Ctibor Bachratý)

Z díla choreografa Nacho Duata uvidí publikum kus s názvem Gnawa (2005), v České republice také poprvé. Gnawa je víceznačný pojem, který označuje jednak zvláštní etnikum, tak kulturní, náboženské a hudební tradice černé diaspory v Maroku. V roce 1992 ve svém domovském městě Valencia odpremiéroval Nacho Duato dílo Mediterrania, zkoumající hlouběji jeho kořeny a předky a pocit sounáležitosti s oblastí Středozemního moře. V Gnawě, která byla poprvé uvedena s Hubbard Street Dance Chicago v roce 2005, pokračoval ve stejném tématu a snažil se prostřednictvím pohybu přenést „smyslnost krajiny a skutečnou povahu jejích národů“.

Gnawa je jméno, které dostávají v Maroku a dalších částech Maghrebu členové různých mystických muslimských bratrstev charakterizovaných jejich subsaharským původem a používáním písní, tanců a synkretických rituálů jako prostředku k dosažení extáze. Tento termín také odkazuje na hudební styl subsaharských vzpomínkových rituálů, které tato bratrstva praktikují nebo jimi inspirují hudebníky. Je to jeden z hlavních marockých folklórních žánrů.

N. Duato, J. Kylián, L. Timulák: 4 Elements – Gwana – Emilia Vuorio a sbor Baletu NdB – Národní divadlo Brno 2018 (zdroj NdB / foto Ctibor Bachratý)


Spitfire Company: Constellations II (Time for Sharing)

Soubor Spitfire Company uvede 12. a 13. března v žižkovském divadle Ponec premiéru druhého dílu své trilogie Constellations s podtitulem Time for Sharing (Čas sdílet). V režii uměleckého šéfa souboru Petra Boháče se na scéně setkají tři tanečnice a performerky, Cecile Da Costa, Markéta Vacovská a Kristýna Šajtošová, v dialogu s prostorovou hudbou Martina Tvrdého. I v prvním díle Constellations (recenzi jsme přinesli zde), pro který se Spitfire Company spojila s Orchestrem Berg, měla hudba naprosto nezastupitelné místo, nad pohybovou složkou až čněla. Hudební složku však tentokrát nebude tvořit živý ansámbl, ale tři metronomy, pomocí nichž producent elektronické hudby Martin Tvrdý, známý jako Bonus, zkomponoval originální zvukovou krajinu.

Děj inscenace je zasazen do všedního koloběhu letního dne. V Constellations k sobě umělci řadí tanečně-divadelní obrazy, ve kterých se mísí konkrétní zvuky zaslechnuté v realitě s lidskými touhami a imaginací. Petr Boháč o tvorbě uvádí:

„Poprvé mě scéna pro druhé Constellations napadla už před dvaceti lety poblíž Panama City. Několik měsíců jsem tam pobýval uprostřed vesnice poblíž malého kostela. Byla to taková země nikoho: Jen kostel, šumící luční tráva a kostelní zvon, který odbíjí každou hodinu. To jsou situace, kdy nevíte, jestli sníte, nebo jste součástí snu někoho jiného.“

V představení spojuje dvě témata: magii objevující se v čase obyčejného dne a člověka, který touží sdílet své emoce. Tyto dvě linky by měly vytvořit syntézu, „v níž je člověk nahlížen optikou imaginace, iluze, zázraku a fragmentů reality!“.


Premiéra Lenky Vagnerové pro Norrdans

V sobotu 10. března uvede švédský soubor Norrdans premiéru nové choreografie Lenky Vagnerové Odysseus. Téměř celý tvůrčí tým je český – hudbu složil pravidelný spolupracovník Lenky Vagnerové Tomáš Vtípil, kostýmy Kateřina Štefková. V souboru také aktuálně působí čeští tanečníci Tomáš Červinka a Viktor Konvalinka.

Lenka Vagnerová: Odysseus – vizuál – Norrdans 2018 (zdroj en.norrdans.se / foto © Carl Thorborg, Ladda ned pressbild)

Inscenace nabídne dva pohledy na antického hrdinu: Odysseus jako král Ithaky bloudící Středozemním mořem na dlouhé pouti k domovu nebo Odysseus jako současný člověk, který se snaží překonat svá vlastní omezení, bojuje svou odvahou, inteligencí i vlastní zranitelností. Taneční divadlo pracující s jedním z nejoblíbenějších příběhů antické literatury slibuje diváky vtáhnout na pouť s hrdinou obrazem i zvukem. Lenka Vagnerová si námět vybrala, aby prozkoumala úlohu hrdiny. Na stránkách souboru Norrdans vysvětluje:

Hrdina je nadčasový a důležitý pro naše děti. Odysseus je zajímavá postava, protože není pouze silný. Jsou tu i jiné povahové vlastnosti, které mu dovolují, aby mohl pokračovat na své cestě. Je zvídavý, je chytrý a také zranitelný.

Pro Lenku Vagnerovou je hrdinou třeba bývalý prezident Václav Havel anebo dalajláma. „Jde o osobní přístup. Jsou to lidé, kteří umějí pracovat se svými slabostmi a vědí, co je v životě a na světě důležité.

Takový by měl být i její Odysseus, který se vydává do rodné Ithaky, zažívá dobrodružství a překonává cestou mnoho překážek, které si někdy staví do cesty on sám, někdy jeho vojáci, odolává nástrahám a pokušením, která neustále prověřují jeho sílu a odhodlání.

Spojení s naší dobou je silné. Někdy si svoje problémy způsobujeme sami, například svým egem nebo hrdostí. Zřejmě se musíme konfrontovat se svými touhami, se svou vášní a strachem, abychom se mohli vyvíjet dál a uvědomit si, co je v životě podstatné.

Odysseus si uvědomil, že jeho láska k Penelopě a k jejich synovi je to, co ho pohání na cestě domů a dodává mu sílu. Ani v nové inscenaci Odysseus neunikne hněvu boha větrů Aiola, nástrahám Kyklopů nebo čarodějky Kirké, ale cestu domů najde.

Lenka Vagnerová také v nedávné době spolupracovala se souborem Verve, což je čtrnáctičlenný soubor studentů postgraduálního programu na Northern School of Contemporary Dance. Nastudovala s nimi svou choreografii Jezdci/Riders, která byla uvedena 23. a 24. února v rámci komponovaného večera současných choreografů.


Tip ze zahraničí – Drážďany

Za baletem na nové premiéry můžete vyrazit nejen v neděli do Bratislavy, kde se chystá premiéra Esmeraldy, ale také do Drážďan, kde má v sobotu 10. března premiéru dvoudílný večer: Sen noci svatojánské Fredericka Ashtona a Čtvero ročních dob v choreografii Davida Dawsona. Ashtonův balet z roku 1964, který se vlastně jmenuje jen Sen, patří mezi zásadní baletní díla se shakespearovskou tematikou; předloha nešetří nadpřirozenými bytostmi a pohádkovými motivy, takže je pro baletní ztvárnění jako stvořená. Jednoaktová inscenace měla premiéru v Královském baletu k oslavě čtyřstého výročí narození Williama Shakespeara. Ashton příběh divadelní hry okleštil o část děje a soustředil se na příběh milenců v nočním lese. Mendelssohnovu hudbu pro balet upravil jeho spolupracovník John Lanchbery.

Program bude doplněný světovou premiérou britského choreografa Davida Dawsona Čtvero ročních dob na hudbu Antonia Vivaldiho, kterou se inspiroval a přetvořil v roce 2012 skladatel Max Richter. David Dawson se hudbou inspiroval k meditativnímu zobrazení cyklu lidského života. Podobným tématem se už zabýval v choreografii The Human Seasons, kdy také zobrazoval „roční období“ života člověka. Mnoho fotografií z přípravy nové choreografie najdete na Instagramu Davida Dawsona (zde ).


Dramaturgické plány dua Öhman – Waltz v Berlíně

Sasha Waltz a Johannes Öhman představili dramaturgický plán na příští sezonu Staatsballett Berlin. Johannes Öhman se stane intendantem baletu od začátku nadcházející sezony a Sasha Waltz se k němu přidá o rok později.

Sasha Waltz, Johannes Öhman (zdroj sashawaltz.de / foto © André Rival)

Ve svých plánech zatím myslí na klasický i současný tanec, ale likvidace klasického baletního repertoáru zatím nehrozí, i když moderního a současného tance bude víc. Diváky čeká z klasiky La Bayadère v choreografii Alexeje Ratmanského a oblíbená kombinace La Sylphide/Napoli Augusta Bournonvilla, kterou přijede nastudovat Frank Andersen. Přechod k modernímu repertoáru naznačí komponovaný večer z děl George Balanchina, Williama Forsytha a premiérové choreografie Richarda Siegala. V dalším programu to budou současné choreografky Anouk van Dijk a Sharon Eyal a ještě společný večer Sharon Eyal a Stijna Celise.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat