Týden s tancem festivalový: 420PEOPLE a Sidi Larbi Cherkaoui

Týden s tancem (23) - od 7. do 13. června 2017. V dnešním vydání najdete: 420PEOPLE a Sidi Larbi Cherkaoui. Několik otázek pro Yvonu Kreuzmannovou. Letem tanečním světem – ALTA, Alfred, PKB.

 

Faun, Nomad a Sidi Larbi Cherkaoui
Festival Tanec Praha se rozproudil a přinesl také koprodukční premiérový počin – ze spolupráce mezi domácím souborem 420PEOPLE a choreografem Sidi Larbi Cherkaouim a jeho uskupením Eastman vzešel projekt, který je ze všeho nejvíce oslavou tance. V nové Cherkaouiho premiéře Nomad spolu tančili členové obou souborů a v jeho starší choreografii Faun z roku 2009 vystoupil Václav Kuneš.

Václav Kuneš v představení dokázal, že ani po čtyřicítce není konec skvělým interpretačním výkonům a fyzickému tanci. Cherkaouiho Faun je holdem původní Nižinského choreografii, a přitom zcela individuální interpretací námětu. Necituje originál, pokud jde o pohybový slovník, ale souzní s ním určitou atmosférou, výrazem, který dal tanečníkům. Slavnou skladbu Clauda Debussyho prokládá soudobou hudbou, jejímž autorem je indický hudebník Nitin Sawhney. Debussyho motivy patří Faunovi a současné tóny mystického nádechu patří Nymfě (Nicola Leahey), která se na scéně objevuje jako ztělesnění ženské přírody a nespoutanosti a s Faunem nakonec tančí duet.

Choreografie je ladná i živelná, je v ní mnoho práce se zemí, rychlých převalů, energie musí pulsovat a pohyb se nikde nezarazí. Je to současný tanec, jehož hudebnost a plynulost je přitom jaksi neoklasická, nezastavuje se, až na vypjaté či symbolické momenty, kdy se dotýkají ruce obou stvoření anebo jejich těla splývají v souměrné sousoší – lásku k osové souměrnosti, uměřenosti a vyváženosti Sidi Larbi Cherkaoui rozhodně nezapře, stejně jako velmi rád nechává své tanečníky propojit v jedno tělo. I zde, v duetu, který se stává velmi kontaktním, jsou záhy těla obou interpretů propletena tak, že chvílemi stěží určíme, čí končetiny jsou obtočeny kolem čího trupu…

Faun i Nymfa jsou postavy jen napůl lidské, napůl přísluší říši přírody a jejím zákonům, čisté přitažlivosti, ale nezkažené a nevyzývavé. Choreograf dávkuje živočišnost skrz dynamiku pohybu. Tanečnice udivuje gymnastickou ohebností těla, její páteř se rozpouští jako složená z hadích obratlů, ale stejně plynule se pohybuje po scéně i její partner. Faun jde k podstatě a ve své působivosti a jednoduchosti – kterou objevil a realizovat už před sto patnácti lety Nižinský – ukazuje sílu tance – v prožitku, emoci, energii, sdílení, v zatajeném dechu publika a čirém požitku z něj.

Podobným způsobem uctívá tanec a pohyb i nová choreografie Nomad. Jejími ústředními postavami je osm tanečníků, z nichž čtyři reprezentují soubor 420PEOPLE (Francesca Maria Amante, Sabine Groenendijk, Vojtěch Rak a Filip Staněk) a druhá čtveřice uskupení Eastman (Mabrouk Gouicem, Nemo Oeghoede, Antonin Rioche a Nicola Leahey). Jakékoli rozdělení je však v rámci choreografie nepodstatné, neboť tanečníci opět představují jeden společný živoucí organismus.

Jednotícím motivem je život na poušti a její tváře, vražedné horko, mrazivá noc, písečná bouře i tichý svit měsíce. Prostředí se proměňuje jen rozličnou barvou světla, které ozařuje či prozařuje zadní prospekt, na němž je pouštní krajina vyfotografována, a vše dokresluje hudba, která hladí i rytmicky burácí a mísí se v ní arabské spirituální popěvky, které někdy nabývají meditativní síly. Tanečníci zprvu stojí u horizontu, zahaleni ve volné objemné oděvy a šátky jako před skutečnou pouštní bouří. Z jejich dalšího počínání je velmi těžké vyabstrahovat jednotlivé části, protože choreografie plynule postupuje. Jsou zde náznaky duetů či trií, samostatného prostoru se dostane i dívkám, které brzy osvobodí své vlasy, a zejména dlouhovlasé blondýnky Nicola a Sabine z nich vytváří nadstavbu kostýmu či extenzi vlastního těla.

Pohyb osciluje mezi plynulostí, jako když se těla nechávají odvanout jemným větrem, k záškubům, jako by se do nich zabodávala mračna písku. Většinou ale pohybu nic nebrání, tanečníci využívají i skoky, opět rychlé převaly a práci se zemí, gesta jsou široká a energická. Postupně odhazují oděv až na tělové prádlo, aby nakonec nabrali do dlaní tekutý jíl a vytvořili ze scény jakousi šachovnici a vláhu rozprostřeli i po svých tělech. Všechno toto počínání má spíš estetickou účinnost než vysledovatelný smysl a sdělení. Jasné je spíš celkové poselství boje se živly, radosti ze života i nutné sounáležitosti. Sidi Larbi Cherkaoui nechává tanečníky splynout do jednoho tvaru, kdy stojí v zákrytu, jen jejich paže se pohybují v jediné vlně, formace se rozpojuje a zase vrací jako setrvačností zpět. Je to jeden ze základních pohybových motivů, jak naložit s tančící skupinou, který vídáme zhusta u orientálních tanců, ale nad případnou fádností vítězí Cherkaouiho schopnost rozpohybovat ruce a paže tanečníků do množství nových gest.

Jedině závěrečná tečka v podobě projekce velkého atomového hřibu je příliš přímočarým návratem do reality. Proč? Je to snad připomínka, že až lidstvo uspořádá atomovou válku, zbude na celé planetě jen takováto poušť? Aby měla inscenace kritickou účinnost nebo aby burcovala lidi z letargie, musela by se odklonit od estetiky krásy, kterou je ovšem prodchnutá. Takže diváky zanechává „jen“ zcela prostě nadšené. A v tom je její síla.
Hodnocení autorky recenze: 95 %

Tanec Praha 2017

Faun
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: Claude Debussy – Prélude à l’après-midi d’un faune, Nitin Sawhney
Light design: Adam Carrée
Kostýmy: Hussein Chalayan
Premiéra 13. října 2009, Sadler’s Wells Londýn
(psáno z reprízy 4. 6. 2017 Jatka78 Praha)

Tančí: Václav Kuneš, Nicola Leahey
***

Nomad
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudba: Yarkin featuring The Sufi Vocal Masters, Felix Buxton
Light design: Willy Cessa
Kostýmy: Jan-Jan Van Essche
(koprodukce 420PEOPLE Praha / Eastman Antverpy / Tanec Praha Praha / Jatka78 Praha)
Premiéra 4. a 5. června 2017, Jatka78 Praha
(psáno z premiéry 4. 6. 2017)

Tančí: Francesca Maria Amante, Mabrouk Gouicem, Nemo Oeghoede, Vojtěch Rak, Antonin Rioche, Filip Staněk

www.tanecpraha.cz
www.420people.org
www.east-man.be

 

Několik otázek pro Yvonu Kreuzmannovou
Jako návštěvníci festivalu si každý rok hezky přijdeme „k hotovému“. Ale co všechno se za celoroční přípravou programu skrývá, kolik musí organizátoři zhlédnout představení a záznamů a co když už mají tance úplně dost? Zeptali jsme se ředitelky festivalu Yvony Kreuzmannové.

Kolik festivalů a přehlídek musíte s Markétou Perroud během roku objet, kolik videozáznamů zhlédnout?

Tak to si málokdo umí představit, objíždíme festivaly, networky a platformy po celý rok, nikdy to přesně nepočítáme, ale obě dohromady zhlédneme stovky představení živě a stovky na videu. Někdy je to na cestách strašně vyčerpávající, na tanečních platformách vidíte třeba sedm až devět představení za den, ale jinak není šance udržet si přehled.

Stává se vám, že dostanete pocit, že už jste všechno viděla, že se už vás v tanci nic nepřekvapuje, nezasahuje? Co proti tomu děláte?

Stane se, že začne představení a já během prvních deseti patnácti minut vím, že mě bohužel ničím nepřekvapí, ať už proto, že jen opakuje zajetá klišé, nebo proto, že má prostě předvídatelný vývoj. Nicméně si pokaždé přeji, aby tomu bylo jinak. Určitě nemám pocit, že jsem všechno viděla, ráda objevuji nové věci, impulzy a snažím se chápat kontexty, protože zvláště při cestách na jiné kontinenty musí být člověk velmi vnímavý.

Každý rok je potřeba vybrat hlavní hvězdu festivalu – nedocházejí už? Je pro velké soubory hostování v Praze prestiž?

Hvězd je relativně dost, ale ne každá nám připadá pro náš festival zajímavá. Hledáme s Markétou velmi pečlivě vysoce kvalitní představení, která jsou něčím objevná, vybočují z běžného standardu. Není to lehké ve srovnání s první dekádou festivalu, kdy jsem představovala světová jména, protože jsme žili půl století v izolaci prakticky od všeho současného umění. Takové „šíření osvěty“ už je za námi, diváci jsou tu nároční, ale zároveň dokáží ocenit výjimečnost.

Pomiňme finanční stránku – podle jakých kritérií vybíráte hosty festivalu? Kdy se rozhoduje o jednotném „tématu“ festivalu? Vzniká dramaturgie i ve víceletém předstihu, nebo je vše plánované „z roku na rok“?

Jednotnému tématu se vyhýbáme, to je příliš svazující. Sázíme na diverzitu a kvalitu, nebojíme se ani provokací, mají-li důvod. Snažíme se reflektovat aktuální dění na světové scéně, vždy v dialogu se scénou domácí. Až na základě draftu programu vytvářejí PR kreativci motto, hlavní claim, v úzké debatě s námi. Dramaturgie vzniká s předstihem – někdy i několika let – a zároveň ji doplňujeme novinkami v linii Dance NEWs zaměřené na objevování talentů. Kritéria si dovolím nahradit jednoduchým vysvětlením: je opravdu málo děl, z těch stovek, co za rok vidím, která nemohu vymazat z hlavy… Je nesmírně důležité, jestli mi něco utkvělo, nutí mě klást si otázky, vracet se k pocitům, emocím, které ve mně vzbudilo… To je signál, že se takovým dílem máme zabývat. Předložím ho pak umělecké radě, ta ho zhlédne na videu a debatujeme. Někdy není snadné obhájit, proč jsem přesvědčena, že právě toto je to pravé, video nedokáže přenést všechny nuance, ale o to je debata zajímavější.

Letos je mottem festivalu slogan „Tancem proti předsudkům“. Domníváte se, že tancem se opravdu bojovat (třeba proti předsudkům) dá – a že se to dělat má? Proč?

Že to tanec umí a měl by tak činit, je mé hluboké přesvědčení. A moc mě potěšilo, že s tím sloganem přišla Tereza Svěráková, kreativní ředitelka Young & Rubicam, jen na základě několika našich rozhovorů o směřování festivalu, jeho historii, vývoji a vizi, a samozřejmě zhlédnutí pár videí chystaného programu. Nekladu si otázku Proč?, pro mne je to zcela přirozené, že se tanec vyjadřuje k zásadním tématům dnešní společnosti a dokáže bořit bariéry, apelovat.

Stále se rozšiřuje doprovodný program Tance Praha a venkovní aktivity. Tanec se zmocňuje veřejného prostoru – jak si ho ale může udržet dál? Má Tanec Praha a divadlo Ponec další plány, jak dostat tanec ještě více k lidem mimo divadelní prostředí?

Veřejný a netradiční prostor nás bytostně zajímá. Každopádně se dostáváme blíže lidem, kteří by sami od sebe do divadla nejspíš nešli, zvláště jde-li o současný tanec, který je pro naprostou většinu populace čímsi neuchopitelným, vzdáleným, vyvolávajícím obavu, zda to lze chápat… Velmi často a detailně se zabýváme s naším týmem otázkami, jak přilákat širší publikum a nijak se nepodbízet, jak oslovit laika „na ulici“, vytvořit interakci, ale také jak lépe komunikovat, to je věčné téma. Plány do budoucnosti jsou jasné: pokračovat tímto směrem, rozvíjet již započaté projekty a zkoumat nové možnosti.

Jaké jsou v současném tanci napříč Evropou trendy – ať už v tématech nebo přímo v práci s tělem a pohybem?

Přiznám se, že takto tanec v Evropě vůbec nevnímám. Zajímá mne originalita a individualita, jakmile se něco stane „trendem“, ztrácím zájem. Evropská scéna je nesmírně pestrá, každá země má trochu jinou energii, někde se překvapivě objeví líheň invence a pak třeba nastane útlum, jinde víte, že stabilně lze něco zajímavého očekávat, zatímco do jiné části Evropy jedete s mírnou skepsí, zda neplýtváte časem, a jen doufáte, že vás překvapí.

Děkuji za rozhovor.

 

Letem tanečním světem – ALTA, Alfred, Pražský komorní balet
Aneb nejen Tancem Praha živ je divák, ačkoli zorientovat se v množství tanečních událostí je s koncem sezony čím dál tím větší oříšek. Ve Studiu ALTA bude patřit červen mimo jiné hostování venezuelského tanečníka Davida Zambrana, který spolupracuje především se souborem VerTeDance. Poslední společný projekt Ceviche uvedou v rámci Tance Praha, ale David Zambrano uvede i další vlastní práci ve společném večeru s Milanem Herichem, členem Les SlovaKs.

Zambrano představí choreografii Porta Llave, jejímž tématem jsou stopy, které za sebou zanecháváme. Jak už je charakteristické, vystoupení bude založené na strukturované improvizaci a v jejím středu je výzkum chodidel. Porta Llave je výsledkem touhy Davida Zambrana vytvořit představení inspirované a založené na chodidlech a na jeho spolupráci s Florianem Vuillem – tanečníkem, který se specializuje na běh. Pohybový výzkum v dubnu 2015 jim pomohl pochopit, jak používat chodidla jako celé tělo a jak vyjádřit komplexní tanec prostřednictvím této jedné části těla.

Milan Herich uvede v premiéře choreografii A Solo for Mr. Folk, k níž přizval Davida Zambrana jako režiséra. Jeho výchozí inspirací je také již tradičně slovenský folklorní tanec. Umělci se rozhodli transformovat tradici do současné podoby a odkázat se k popkultuře, surrealismu i expresionismu, předat jakousi zprávu o putování člověka od tradice k současnosti a odhalovat nebezpečí idealizace sebe samého i svých tradic a přesvědčení. Představení se koná 9. června. 14. června pak bude následovat ještě improvizační večer. Půjde o pilotní díl nové série improvizačních programů, které vznikají ve spolupráci s CreWcollective a kde se spolu na jevišti potkají umělci z různých oborů. Napoprvé se představí tanečníci David Zambrano a Florent Golfier a hudebníci George Cremaschi a Lucie Páchová.

Divadlo Alfred ve dvoře pozvalo rakouský taneční soubor SILK Fluegge, který zde uvede 8. června premiéru. Inscenace Disastrous vzniká pod vedením choreografky Silke Grabinger, v autorské inscenaci se představí jak tři dospělí zahraniční performeři, tak tři dětští tanečníci z Česka, vybraní v rámci otevřeného konkurzu v Alfredu ve dvoře.

„Disastrous vychází z očekávání velké katastrofy. Zdá se mi, jako bychom se všichni upínali k momentu, kdy společenské bezvětří rozetne nějaká pohroma. Představuji si, že takový zlom může nejdříve vést k chaosu, ale zároveň může znamenat příležitost k redefinování naší budoucnosti. Chaos je tvůrčí moment. V představení Disastrous se snažíme skrze spolupráci s dětmi zaujmout k budoucnosti pozitivní postoj,“ uvedla k premiéře choreografka.

Katastrofa je pro performery startovním bodem výpravy za svobodou, hledáním nových řešení, lepší komunikace i organizace společnosti. Projekt Disastrous slibuje zajímavý výstup ze spolupráce začínajících tanečníků s profesionálními performery, dílo mělo vzniknout rovnocennou spoluprací.

Pražský komorní balet je na zájezdu v Jižní Koreji. Účastní se Mezinárodního tanečního festivalu v Busanu, druhém největším jihokorejském městě. Tam jako jediný zástupce reprezentuje Českou republiku v oblasti současného tance. Pražský komorní balet přivezl do Koreje choreografie This is not a kiss! autorů Žiga Jereba a Anny Štěrbové a Mysterium času Hany Polanské Turečkové. Do Jižní Koreje se soubor letos vrátí ještě jednou. Koncem září (20. až 24. září 2017) se představí na Mezinárodním tanečním festivalu Tamra na ostrově Jeju. Tento festival představuje tradiční událost a každoroční unikátní podívanou, která láká nejen místní obyvatele, ale i turisty na bohatý umělecký program. V rámci festivalu se obvykle setkávají asijští umělci a Pražský komorní balet bude na této tradiční kulturní přehlídce opět jediným evropským reprezentantem. Organizátorem festivalu je Unie umělců a organizací v Jižní Koreji (Asociace Jejudo).