Týden s tancem: o improvizaci s Janou Novorytovou a řada aktualit k tomu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (45) – od 6. do 12. listopadu 2017. V dnešním vydání najdete: Rozhovor o improvizaci s Janou Novorytovou. Baletní premiéra v Liberci. Cirk La Putyka spolupracuje s Dejvickým divadlem. Oněgin dvakrát zrozený.
Jana Novorytová (zdroj divadlo Ponec)

S improvizovanými tanečními večery nebo s inscenacemi, kde je improvizace podstatnou částí tvůrčího procesu nebo i výsledku na jevišti, se setkáváme čím dál víc. Pro mnoho diváků je to ale přístup neuchopitelný, právě proto, že svoboda je jeho principem. Rozhodla jsem se tedy vyzpovídat tanečnici Janu Novorytovou, která se improvizaci věnuje dlouhodobě a soustavně, a snad pomůžeme osvětlit tento fenomén i vám.

 

Kdy a proč ses začala věnovat improvizaci jako tanečnice?

Náklonnost k tomuhle formátu mě opanovala už na škole, konzervatoři Duncan Centre. Zajímá mě ten moment, kdy nevíš, co přijde, a musíš nastražit všechny smysly a vnímat na tři sta procent, co se děje. Všechno je ve hře a nic není jenom tak. Když dokážeš být totálně připravená, víš o všem a za chodu (rozuměj během improvizace) jsi schopná to komponovat a analyzovat. Vždycky znova jsi to ty a tvoje pohyby, ale představení je to pokaždé úplně jiné.

Jak má k představení, které je založené na improvizaci, přistupovat divák, který je zvyklý chodit pouze na tradiční inscenace? Co čekat, co nečekat, na co se soustředit, aby nebyl zklamán?

Otevřenou hru s časem a s přítomností, překvapení, nečekané zvraty. V improvizaci se může stát všechno, tam je otevřená každá možnost – jak pro performera, tak pro diváka. Já bych řekla, že je důležité vědět, na co se divák kouká, ale ne proto, že by měl být přísnější nebo shovívavější.

Můžeš popsat proces z pozice tanečníka? Co je v improvizovaném představení obvykle pevně dané a co je variované? Od jakého zadání se začíná?

Pevně dané? Připravenost na všechno, totální přítomnost a otevřenost v mysli i těle.

Variované? Situace, které vznikají, tvoje pohyby a pohybové vzorce.

Od jakého zadání se začíná? To je různé – někdo dělá partitury, někdo ne, někdo to nechává úplně otevřené bez jakýchkoliv instrukcí, jindy je domluvený výchozí bod. Možností je nekonečně mnoho – vzniká to ve chvíli, kdy to vzniká.

Na jakých různých principech může být improvizované představení vystavěno?

Na jakýchkoliv principech nebo na žádných principech. Zase nekonečně mnoho možností. Partitury, témata, pohybové úkoly, časové mapy, hry, skupinová dynamika…

Jana Novorytová (zdroj Studio ALTA)

Může mít improvizované představení dramaturgii, nebo jde o neslučitelné pojmy?

Podle mě ano. Odvíjí se to od toho, kdo to tancuje. Jinými slovy, jak moc jsou si toho oblouku v průběhu představení samotní performeři vědomi. Já si myslím, že je-li performer nebo skupina performerů naladěná na představení, které právě vzniká, a jsou mu oddaní, bude mít takové představení dramaturgii. U zkušeného performera/tvůrce je dramaturgie součástí vznikající okamžité kompozice – tvoří materiál, který neustále editují a reflektují. Je to, jako kdybys natáčela a stříhala video zároveň, ve stejnou dobu vytvářela příběh, jelikož ho neznáš dopředu, jenom ho anticipuješ tím, jak ti přibývají jednotlivé záběry. Dá se říct, že dramaturgie už tam je od začátku a je na těch, kteří to tancují – zda poskytnou té věci, co si žádá, otevřou se a „poslouží“ tomu.

Jak se dá improvizace naučit – nebo je to jen otázka talentu a schopností?

Je to rozhodně dovednost, kterou je třeba se učit a trénovat. Potřebuješ tělo, na které se dá spolehnout. Talent je třeba, jako téměř u všeho je to nápomocný element, ale je to jen část úspěchu.

Existuje víc přístupů k tomu, jak improvizaci v tanci realizovat? Nějaké „školy“?

Já si myslím, že na improvizaci můžeme v zásadě pohlížet dvěma zásadně odlišnými způsoby.

První z nich ji vnímá jako nástroj, prostředek. Cvičení k naučení se nebo k dosažení určité kvality v těle, v práci s prostorem, ve vnímání času, získání určité technické dovednosti a tak dále. Na začátku je jasné zadání, které má konkrétní účel. Pracuješ například s představou (pohybuješ se v medu, pálí tě podlaha, jsi ve vodě nebo jsi voda) nebo pohybovým zadáním. Zadání mohou být velmi různá a záleží na tom, po čem choreograf nebo ten, kdo je zadává, jde. Sem také podle mého názoru patří improvizace jako prostředek pro generování, nacházení a zkoumání pohybového materiálu pro tvorbu choreografie/představení.

Pak bychom také mohli pomyslet na pohybovou terapii, které často princip improvizace využívá a kde improvizace na základě zadání slouží jako prostředek pro komunikaci jednotlivce s jeho vnitřním světem. Zde však není nárok na technickou dovednost, je to spíš komunikace jedince se sebou samým.

Ten druhý způsob vnímání improvizace, který bych raději nazývala okamžitou kompozicí (jelikož termín improvizace vzhledem k předchozímu odstavci může být zavádějící), je jevištní forma, kdy performer v čase představení toto představení vytváří.

Školy asi existují – je to ale spíš navázané na jednotlivé osobnosti. Každý improvizaci učí trochu jinak, je to o osobnosti učitele, jeho backroundu a nástrojích, které k tomu používá. Nepovažuji se za někoho, kdo by znal veškeré učení o improvizaci v pohybu a tanci. Moje zkušenost je doposud taková, že to, kam se mě mí učitelé snažili dovést, je jedno stejné místo – absolutní připravenost na vše v hlavě a těle.

Tvým hlavním vzorem je předpokládám Julyen Hamilton. Jaká je konkrétně jeho metoda?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář