Týden s tancem: premiéry a aktuality se jen hrnou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (40) – od 2. do 8. října 2017. V dnešním vydání najdete: Co nás čeká na festivalu 4+4 dny v pohybu, premiéra Pražského komorního baletu a další novinky. Britové se chystají uctít Kennetha MacMillana a všichni budeme 5. října přikovaní k počítačům.


4+4 dny v pohybu tanečně

Od pátku 6. do soboty 14. října bude v Praze probíhat dvaadvacátý ročník festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu, jehož součástí jsou pravidelně i taneční představení a produkce z oblasti pohybového divadla. Festival se koná na několika místech, v Kasárnách Karlín, kde bude festivalové centrum v nově otevřeném prostoru, dále v Divadle Archa, v Ponci, Alfredu ve dvoře i ve Studiu ALTA. Představí se umělci nejen z Evropy, ale i z Angoly, Alžíru, Maroka, Ukrajiny, USA, Kanady či Pobřeží slonoviny. Z našich souborů jsou to VerTeDance s novou premiérou nebo Spitfire Company. Ti například zabydlí prostory Kasáren Karlín na tři večery od 12. do 14. října pokračováním projektu Fragmenty milostných obrazů Fragmenty #2, který kombinuje prostorové instalace s pohybovou akcí.

Které z dalších projektů vypadají nejslibněji pro taneční publikum? Není jich právě málo. V Alfredu ve dvoře bude 7. a 8. října vystupovat švýcarský choreograf alžírského původu Philippe Saire se svou poslední experimentální choreografií Vacuum, v níž zkoumá možnosti propojení pohybu a výtvarného umění. Dvě neonové trubice vytvářejí optickou iluzi prázdného prostoru, v němž se jakoby vznášejí těla dvou tanečníků. Philippe Saire ve svých projektech úmyslně spojuje pohybové divadlo a výtvarné umění a o vytváření iluzí pohybem a manipulací s materiálem už jako diváci víme své. Českému publiku totiž není tento choreograf neznámý – v roce 2014 jeho soubor vystupoval na festivalu Tanec Praha s výsostně výtvarnou choreografií Black Out (recenzi jsme přinesli zde), v níž publikum z vyvýšeného ochozu sledovalo, jak performeři tančí a manipulují ve vymezeném prostoru s černým štěrkem. I Vacuum slibuje estetický zážitek.

Finská choreografka a hudebnice Elina Pirinen uvede 10. října v divadle Ponec svůj projekt z roku 2013 Personal Symphonic Moment (Osobní symfonický okamžik). Autorka jej prý pokládá za jakousi „autopsii“ slavné Šostakovičovy Leningradské symfonie. Tato známá skladba během představení zazní v celé své délce a umělkyně ji dekonstruuje a složí podle vlastního estetického klíče a inspirace. Svou patrně nejslavnější symfonii Šostakovič složil v roce 1942. Tradičně byla vykládána jako výraz boje proti fašismu, Šostakovič do ní však vložil i velmi silnou osobní obžalobu veškerých projevů tyranie a diktatury. Záměrem choreografky bylo, „rozpitvat a přivést na scénu primitivní, vědomé i nevědomé pocity rozkladu, útěchy, lítosti, krásy, nesmyslnosti, erotiky, prohry, banality, zloby i sentimentality“.

V Divadle Archa se 12. října představí marocký choreograf Taoufiq Izeddiou. Věnuje se současnému tanci, ale je ovlivněn i tradiční kulturou, jeho tvorba obojí spojuje dohromady. Inscenace, s níž vystoupí u nás, je čerstvý projekt z roku 2016 En Alerte (V pohotovosti). Prolnou se v ní choreografovy osobní vzpomínky na první setkání se súfijským obřadem, kterého se účastnil jako dítě, a současná arabská poezie. Obřad pro něj jako chlapce znamenal vůbec první setkání se spiritualitou i s tancem, které se svým způsobem vtisklo do paměti jeho těla a později ovlivnilo i jeho umělecké vnímání a směřování. Izzediou ve spiritualitě nachází dávnou moudrost předků, ale zároveň i popud ke slepému násilí. Tuto dualitu pak choreograf a tanečník v jedné osobě přetváří do zvukové a pohybové řeči. Ve snaze vytvořit nový choreografický jazyk čerpá Taoufiq Izeddiou inspiraci ze současné poezie i z jazyka jako takového, v tomto konkrétním případě ze současné arabské poezie, především z tvorby palestinského básníka Mahmúda Darwíše.

Choreografka a tanečnice Nadia Beugré z Pobřeží slonoviny se 14. října představí v Divadle Archa. Ve vizuálně interaktivní choreografii Quartiers Libres zkoumá otázky zakázaných míst či svobody pohybu: „Existují místa, kam nesmíme? Místa, která nemáme právo prozkoumat? A když překročíme hranice zakázaných prostor, co se s námi stane?“ Quartiers Libres je francouzský termín pro „volné území“ či „neomezený prostor“. O ten tanečnice na scéně bojuje a diváci by měli tento boj prožívat spolu s ní.

11. října se ve Studiu ALTA koná premiéra českého souboru VerTeDance Nothing Sad. Taneční skupina ke spolupráci opět přizvala režisérku Petru Tejnorovou a kromě Terezy Ondrové se v této „hře inspirované esejí astronoma Jana Keplera O šestiúhelné sněhové vločce“ představí tanečníci Nathan Jardin a Matthew Rogers. Esej O šestiúhelné sněhové vločce z roku 1611 byla novoročním darem Keplerovu mecenáši Janu Matoušovi Wackerovi. Jedním z témat bylo také nic. Jak darovat něco, co je nic? Co všechno je nicotné, bezcenné? Částečka prachu, jiskra, dým? Astronom Kepler jde přes Karlův most a v ten moment na něj dopadne sněhová vločka. Kepler zkoumá vločky pouhým zrakem. Zjistí, že každá vločka má šesterečnou symetrii, přičemž ani jedna není totožná s druhou, vznikly z kapky vody a najednou jsou pryč. „Co je to za sílu, která věcem dává jejich tvar? A proč zrovna takový tvar? Jaká hříčka přírody, dokonalá šestiúhelná symetrie s paprsky, přesto jen dočasná, tající okamžitě po svém zrodu. Krása, která se objeví, aby se vzápětí rozplynula. Byla tady vůbec?“ Představení se inspiruje Keplerovou esejí, fyzičností, architekturou a symetrií, stejně jako vločkami, hrou, estetikou i hledáním smysluplnosti. Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Nechme se překvapit, jak toto lákavé subtilní téma vyzní na jevišti.

Kompletní program mohou zájemci najít na webových stránkách festivalu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář