Týden s tancem: rozloučení s NANOHACH, balet v kině i v netradičních lekcích

  1. 1
  2. 2
Týden s tancem (3) od 16. do 22. ledna 2017. Loučení NANOHACH. Kam na balet do kina. Kde tanec a balet pomáhá.
Move on – choreografie Veronika Švábová – NANOHACH NAPOSLED – Jan Malík, Lea Švejdová – Studio Alta 14. 1. 2017 (foto Vojtěch Brtnický)

 

Loučení NANOHACH

Tak na to přeci jen došlo, soubor NANOHACH se 14. ledna rozloučil s publikem posledním vystoupením. Pro uzavření dvanáctileté kapitoly svého společného působení si vybrali Studio Alta a připravili večer, který přinesl více optimismu než nostalgie. Na rozloučení si zvolili choreografii s příznačným názvem – Move on, která měla premiéru v listopadu 2014. Společné taneční ohlédnutí vytvořila tehdy pro Honzu Malíka, Leu Švejdovou a Martu Trpišovskou Veronika Švábová, Move on rámovalo deset let od vzniku inscenace Naměkko Naostro, kterou pro soubor choreografovala a režírovala a kterou se putování NANOHACH 2. února 2005 započalo.

Reklama

Pro rozlučkovou reprízu se NANOHACH rozhodli shromáždit v maximální míře svou původní sestavu z prvních let existence souboru a vystoupit společně. S menšími peripetiemi a indispozicemi se to téměř povedlo, přímo na scéně se kromě premiérové trojky objevili Michal Záhora, Eliška Kašparová i kostýmní výtvarnice Mariana Novotná, členové souboru a absolventi Duncan centra (o jejich společných uměleckých kořenech si můžete přečíst v rozhovoru s Honzou Malíkem zde).

Nikoho snad nepřekvapilo, že představení bylo nabité energií až ke stropu Studia Alta a choreografie zapojením dalších performerů získala ještě více pohybové nadsázky chtěné i nechtěné. Bezprostřednost dodala vystoupení další rozměr a zaujetí různými nuancemi nechalo divákům zapomenout i na to, že se na tuto sestavu tanečníků dívají už úplně naposledy. Choreografie je hravou pohybovou hrou, v níž cesta, následování, vedení i souboj jako by ukazovaly v humorném odlesku vztahy, které bují tam, kde se několik výsostně tvůrčích osobností pravidelně dobírá ke společnému cíli. Některé pohybové sekvence jsou velmi prosté, ale to je záměr, jednak v jednoduchosti vynikne zápal a technická dovednost každého tanečníka, jednak divák lehce sleduje repetice a lépe porozumí vztahu tance a hudební koláže, jež je rozmanitá, čerpá z klasické i soudobé hudby, nechybí v ní Bedřich Smetana ani šoky z elektrické kytary modifikované ekvalizérem.

Souboj Ley a Honzy o vítěznou hudební nahrávku i choreografii, honba za čokoládovým bonbónem, Michal Záhora zaklesnutý za nohy do pletence dívčích paží ve vychýlení ne nepodobném postoji mořské panny na trupu škuneru, hrátky se slovy a rytmem, ale i zklidnění a zvážnění, výskoky do nemožnosti a floorwork, do toho dort schovaný pod stolem, naražená záda a zakulacující se bříško budoucí maminky Ley Švejdové. Jen jsem doufala, že tanečníci přijdou s nějakým rafinovaným využitím pro šlehačku ve spreji, kterou Michal přinesl hned na začátku, ale ozdobili si s ní jen střed koláče. Přeci jen zachovávají důstojnost a dekorum až do poslední „opony“ (jakkoli v Altě žádná není).

Program ale choreografií Move on samozřejmě neskončil. V klidné večírkové atmosféře plynule přešel k módní přehlídce kostýmů, které charakterizují inscenace NANOHACH od prvního do posledního počinu. Nešlo samozřejmě o tradiční pojetí, ale o jakýsi průřez repertoárem s kratičkými ukázkami choreografií, pohybových pasáží, nejtypičtějších pro tu nebo onu inscenaci, i s příslušným hudebním doprovodem. Jen málokdy se v inscenacích NANOHACH tančilo v úplném „civilu“, stylizaci oděvů nebo tvorbu nových kostýmů si téměř ve všech případech brala na starost právě Mariana Novotná, s citem, vkusem a smyslem pro pohyb tančícího těla, které nechce být omezováno. Do tohoto defilé se zapojili i někteří další tanečníci, kteří v choreografiích tančili nebo s NANOHACH spolupracovali, jako Dora Hoštová, Anna Caunerová, Michal Vodenka, Palo Kršiak, Daniel Raček, Martina Hajdyla Lacová a další. Vystoupení se tak podobalo i jakémusi rodinnému setkání, spíš narozeninové oslavě než rozlučce. Jen je zvláštní, že kromě těch, kteří se s NANOHACH přímo účastnili jejich projektů nebo s nimi spolupracují, se vlastně mezi návštěvníky nikdo z dalších kolegů choreografů a tanečníků neobjevil. Ale doba je už taková, že každý s vypětím sil zdolává vlastní projekty a povinnosti a na další společenské události a setkávání už pak ty síly nezbývají.

Programovou tečkou za celým večerem byl krátký film Evženie Brabcové 12 roků NANOHACH, který na pozadí události jednoho dne – instalace výstavy plakátů NANOHACH v Altě – připomněl retrospektivou videoukázek z repertoáru souboru ještě více a podrobněji, kterými to projekty obohatili v průběhu let český tanec. Každá inscenace byla originál, který v jejich interpretaci posunoval a atakoval hranice vnímání pohybu i sebe sama, žádné „provozní“ představení nebo snad zajetí do známých kolejí. V tom byla nesporná výhoda spolupráce s různými choreografy, kteří nedovolili souboru ustrnout a probouzeli i jejich vlastní tvůrčí invenci, takže díla z choreografické dílny členů NANOHACH byla stejnou uměleckou výzvou jako práce zahraničních hostů. Tvorba NANOHACH by si ovšem zasloužila řádný filmový dokument, tohle byla malá pocta a přání do dalších sólových let, ale obrovská práce, kterou soubor na české taneční scéně odvedl, by si skutečně zasloužila rozpočet a mainstreamové publikum. Co bychom si povídali, zasloužilo by si to u nás více souborů (kdekdo už oslavil nebo slaví desetileté výročí), ale současný tanec ještě stále není dostatečně v „kurzu“, aby se lákavostí vyrovnal námětům některého z x-tých časosběrných dokumentů Martina Kubaly z baletního prostředí.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na