Týden s tancem tentokrát historický

  1. 1
  2. 2
Týden s tancem (54) – od 8. do 14. ledna 2018. V dnešním vydání najdete: Raymonda a pár lednových výročí českých tanečníků.
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Když na tanečních scénách vesměs nastává premiérový útlum, můžeme si udělat malou exkurzi do historie – leden je na data, která si lze připomenout, měsíc bohatý, a tak snad nevadí, když se jednou místo budoucností budeme zabývat časy dávno minulými.


Výročí Raymondy

Zanedlouho bude slavit stodvacáté „narozeniny“ jeden z nejslavnějších klasických baletů, Raymonda Alexandra Konstantinoviče Glazunova. Připomeňme si je s předstihem, i když připadají až na 19. ledna.

Alexandr Konstantinovič Glazunov: Raymonda – premiéra roku 1898 na scéně Mariinského divadla (zdroj commons.wikimedia.org)

Raymonda je vrcholně romantický číslovaný balet, její libreto vychází ze středověké legendy a Mariu Petipovi se stalo záminkou k vytvoření bohaté taneční inscenace s množstvím vytříbených variací a sborových scén. Sice není tak často inscenovaná jako trojlístek Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice, patří však k základnímu kánonu klasických baletů a titulní role k technicky nejnáročnějším úlohám. Příběh není vysloveně pohádkový nebo mytický, ačkoli prostřední jednání je v tradici romantického baletu „snové“ a nad kladnými hrdiny bdí ochránkyně rodu Bílá paní. Spor saracénského velmože Abdérachmana a rytíře Jeana de Brienne je klasickým soubojem o přízeň a ruku (a statky) vyvolené dámy. Raymondu tančila na premiéře v Petrohradě italská balerína Pierina Legnani.

Alexandr Konstantinovič Glazunov: Raymonda – Pierina Legnani (Raymonda) – záběr z prvního dějství baletu (zdroj commons.wikimedia.org)

První zahraniční uvedení se konalo v Praze. Balet začal nastudovávat Remislav Remislavský a dokončil jej Jaroslav Hladík, premiéra se konala 8. října 1927. V pražském Národním divadle byla pak uvedena Raymonda ještě v letech 1933 v choreografii Jelizavety Nikolské a 2001. Poslední verze byla v choreografii Jurije Grigoroviče.

V Brně byla Raymonda uvedena v roce 1931 v choreografii Máši Cvejičové. Těsně po válce v roce 1946 uvedla kratší verzi baletu Alexandra Danilova s Georgem Balanchinem pro Les Ballets Russes de Monte Carlo v New Yorku. V roce 1975 se objevilo kompletní provedení tohoto baletu v podání American Ballet Theatre, v choreografii Rudolfa Nurejeva, který tančil de Brienna. Tato verze je v západních státech nejoblíbenější a nejčastěji inscenovaná. Rudolf Nurejev už dřív balet nastudoval v roce 1964 pro zájezdovou skupinu britského Royal Ballet, roku 1965 ji přenesl do Austrálie a v roce 1972 do Švýcarska. Když se stal v osmdesátých letech šéfem baletu pařížské Opery, jako první inscenaci také uvedl Raymondu, to bylo v roce 1973. Jurij Grigorovič vytvořil svou rekonstrukci v roce 1984 – ta zase kralovala na východních scénách. Vznikla pro Bolšoj těatr a hlavní role ztvárnili Natalia Bessmertnova a Irek Mukhamedov.

Pojďme si připomenout slavné verze na vlastní oči:

Nurejevova verze z pařížské Opery

Natalia Bessmertnova

Úryvek z Grigoričovy verze


Z české taneční historie

1. ledna uplynulo sto šedesát pět let od úmrtí význačného baletního mistra Paola Rainoldiho (*18. dubna 1784), který působil mimo jiné v Čechách ve Stavovském divadle, kde uvedl některé ze svých baletů-pantomim. Pocházel z Milána, jeho otec, ochotnický herec, ho přivedl k divadlu. Ve čtrnácti letech se stal prvním tanečníkem dětského baletu v Bergamu. V letech 1798–1804 vystřídal Milán, Monzu, Lodi, Turín, Bolognu a Cremonu. 1804 byl přijat jako figurant do vídeňského dvorního divadla, kde se specializoval na groteskní tance a posléze se stal sólistou. Po rozpuštění baletu dvorního divadla odešel s manželkou Angiolettou, která byla také tanečnice, do Theater in der Leopoldstadt, hostoval na dalších scénách včetně Theater an der Wien. Později hostoval v Prešpurku, to jest v Bratislavě, dále v Badenu, Olomouci a Opavě, Těšíně a v St. Pöltenu, kde uváděl vídeňský repertoár. V Theater in der Josefstadt se Rainoldi stal baletním mistrem. Na období 1840–1846 přijal nabídku ředitele Jana Augusta Stögera na funkci baletního mistra v pražském Stavovském divadle po Johannu Raabovi. Později se vrátil do Vídně, ale nakonec dožil a zemřel v Praze.

Manželé Paolo a Angioletta Rainoldiovi působili v letech 1840–1846 ve Stavovském divadle (zdroj Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945)

Jeho umělecký obzor formovalo prostředí vídeňského dvorního divadla. Měl schopnost karikatury a parodie, takže se stal především vynikajícím komickým tanečníkem. V Theater in der Leopoldstadt tančil milovníky, komické postavy a posléze charakterní role. Jako baletní mistr studoval tance do kouzelných pohádek, frašek a parodií a na scénu uvedl asi sedmdesát pantomim, z nichž mnohé sám napsal a pod různými názvy uváděl i jinde. Byl spolutvůrcem vrcholné fáze vývoje vídeňské pantomimy, jejíž drastickou komiku a dějovou nelogičnost začaly koncem třicátých let vytěsňovat výpravné hry se zpěvy a tanci a romantické balety. Působení ve Stavovském divadle zahájil německou a pak českou verzí Toldovy frašky Spurné ženské v serailu a vybavil ji kopiemi vídeňských kostýmů, orientálními tanci bajadér a maurskými bitvami. Četné taneční scény připravil i pro Štěpánkovy adaptace Bäuerleho hry Alína aneb Praha v jiném dílu světa a Toldova Čarovného závoje. K jeho funkci patřilo aranžování tanečních scén do oper a činoher, do kterých vkládal stylizované národní tance (mazurky, polky, čardáše, tance tyrolské, štýrské, cikánské, indiánské, z českých mimo jiné strašáka, zákolanskou polku a další).

Ukázka Rainoldiho „skupení“ zvaného Mušle (zdroj Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na