Týden s tancem tentokrát hlavně ze zahraničí

  1. 1
  2. 2
Týden s tancem (39) – od 25. září do 1. října 2017. V dnešním vydání najdete: Jak se tančí v Chemnitz, vypráví Nela Mrázová. Pozveme vás i na novou výstavu o Jiřím Kyliánovi.
Nela Mrázová (zdroj archiv tanečnice)

Jak se daří našim tanečníkům v zahraničí? Jejich zkušenosti nás jistě nikdy nepřestanou zajímat, a tak se budeme pravidelně ptát. Dnes v rozhovoru s Nelou Mrázovou, sólistkou baletního souboru v německém Theater Chemnitz.

 

Co vás přimělo hledat angažmá v zahraničí – a jak dalece to bylo složité?

Myslím, že to byla zvědavost a chuť posunout své hranice a obzory. Zjistit, jestli to zvládnu… Musím říct, že to bylo čistě o té výzvě, jelikož v tehdejším angažmá (Divadlo J. K. Tyla Plzeň pod uměleckým šéfem Jiřím Pokorným) jsem byla opravdu spokojená. Proto jsem ani netlačila na pilu a nezkoušela jsem mnoho konkurzů.

První rok svého „snažení“ jsem zkusila pět konkurzů (v Německu, Rakousku, Dánsku a Itálii). Byla to obrovská zkušenost, která mi otevřela oči. Druhý rok jsem jela jen na dva konkurzy, na které jsem byla pozvána. A oba z nich byly úspěšné.

Kolik konkurzů musí našinec obejít, než uspěje?

Je to velice individuální, někdy dva, někdy dvacet. Myslím, že je to i trochu o štěstí i o kontaktech. Také je velký rozdíl, jestli jste žena, nebo muž. Dívek je na konkurzu sto padesát a kluků padesát… (smích) Také hodně záleží, jaké typy tanečníků hledají (vysoké, malé, brunety, blondýnky…) A samozřejmě je musíte zaujmout právě vy. (smích)

Působíte opět v regionálním souboru, můžete ho zaměřením a rozsahem srovnat s některým českých souborů? Máte možnost srovnávat obojí – divadlo i život na maloměstě.

Plzeň je moje srdcová záležitost, vyrůstala jsem tam, chodila do baletní školičky Divadla J. K. Tyla a nakonec jsem tam prožila krásných šest let v angažmá. Takže se obávám, že moje odpověď nejspíš nebude objektivní. (smích) Pokud mám srovnávat divadla Chemnitz a Plzeň čistě po provozní stránce, v Plzni to bylo trochu jako na běžícím páse, v týdnu jste mohl mít klidně čtyři až pět představení, také muzikály, operety, opery. Jedna premiéra za druhou. V Chemnitzu mnohem více času trávíme na sále, soustředíme se na různé styly, máme víc prostoru a času na uvědomění a práci se svým tělem a celkově to není tak hektické.

Hodně čtu o podpoře současného tance v Německu, Tanzplan Deutschland, tanec do škol, snad nejvíc tanečních festivalů v Evropě. Jak se daří tanečníkům v kamenných divadlech?

Ano, to je pravda. Řekla bych, že nejen současného tance, ale umění všeobecně. Naše ředitelka baletu Sabrina Sadowska se velice angažuje v „taneční politice“ Německa, pracuje se školáky i profesory a celkově má velkou snahu posunout taneční umění dál i pro širší veřejnost.

Tanečníkům v kamenných divadlech se daří velice dobře, máme sociální jistoty i zdravotní péči. Máme k dispozici několik organizací, spolků i fondů, které mohou člověku eventuálně pomoci.

Zdá se, že se ve vašem divadle uvádějí spíš současné tituly než klasický balet. Nechybí vám takový repertoár?

Do loňské sezony jsme hráli balety pouze od našeho bývalého baletního ředitele Reinera Feistela, které byly spíše neoklasické. Tuto sezonu máme mnoho hostujících choreografů a opravdu jde hlavně o současný tanec i tituly. Klasický repertoár mi trochu chybí, hlavně o Vánocích Louskáček. Ale každý den na tréninku, který je čistě klasický, si mohu zahrát na Odettu nebo Kitri. (smích)

Jsou pro vás role dostatečnou technickou či hereckou „výzvou“? Jaké typy rolí máte nejraději, a jsou nějaké, o kterých třeba víte, že se jich v místě svého působiště nedočkáte?

Myslím, že ano. Jsem vybírána do rolí, které mi sedí. Preferuji charakterní nebo psychologicky složitější postavy než „naivní, stále se usmívající dívenky“ nebo princezny. Proto Taťána v Oněginovi, Titánie ve Snu noci svatojánské nebo Sněhová královna jsou role, do kterých se opravdu mohu vcítit. Nevím, jakých rolí se dočkám, nebo ne, vždyť život je stále plný překvapení. (smích)

Předpokládám, že inscenace vznikají především autorsky přímo pro soubor. Stavěl někdo roli přímo vám „na tělo“? Se kterými choreografy se vám spolupracuje nejlépe?

Ano, většinou díla vznikají přímo pro soubor. Tato otázka je pro mne velice aktuální. Připravujeme premiéru Kniha džunglí, na které pracujeme s velice charizmatickým a zajímavým indickým choreografem, který se jmenuje Ashley Lobo. Právě on se mnou nyní pracuje na roli hada Kha. Je to opravdu hodně na tělo. (smích) Je to obrovská výzva nejen po fyzické stránce (mimo jiné akrobacie na laně), ale hlavně po psychické. Má úplně jiný přístup k pohybu i k práci, než jsem doposud poznala. Vlastně je v roli pozorovatele a vy nabízíte, jaká by mohla ta postava být. Takže ze začátku hodně improvizace a niterné práce se svým středem. Jde o totální otevření mysli a musím přiznat, že zatím jsem teprve v procesu nacházení cesty.

Vždy jsem byla zvyklá na choreografy, kteří přesně věděli, co chtějí. Přišli, zadali kroky a vy jste je prezentovali, jak nejlíp jste dokázali. Musím říct, že mně to vyhovovalo (smích)… ale jsem moc ráda, že od této sezony můžu pracovat jiným stylem a zase se posunout dále.

Německo vnímáme hodně jako kolébku Tanztheateru, je v přístupu choreografů něco, čím tyto své kořeny odhalují, nebo je to spíš stereotyp v našich představách?

Upřímně řečeno na tuto otázku nedokážu odpovědět. Pracovala jsem jen s jedním německým choreografem, který rozhodně tento přístup neměl. Šlo o klasický přístup k souboru a spíše neoklasickou choreografii. Měla jsem možnost pracovat s choreografy z celého světa (Čína, Rusko, Itálie, Indie, Anglie, Česká republika, Španělsko…) a každý byl opravdu originál. Nemyslím si, že v dnešní době se někdo snaží vycházet z nějakého stylu (samozřejmě nemluvím o klasickém baletu), ale naopak dnes je trend se od všeho oprostit a hledat svůj styl, svoje pojetí a pokud možno vlastní inovace.

Máte možnost vlastní choreografické tvorby, pokud vás láká?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama