Nové číslo Týdeníku Rozhlas

Týdeník Rozhlas 18/2018
s programy Českého rozhlasu a televize od 30. 4. do 6. 5. 2018
vychází 23. dubna 2018

V zajetí tance a kouzel
Abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který 4. května ze záznamu odvysílá stanice Vltava, láká na samém konci dubna do pražského Rudolfina z několika důvodů, několika způsoby. Dva z nich se potkávají v jednom průsečíku – Jan Bartoš, pozoruhodný pianista mladší generace, zahraje Klavírní koncert Vítězslava Nováka.
Jde v pražském koncertním dění o skutečný objev. Ne snad kvůli skladateli, který je teď sice trochu pozapomínaný, nicméně ne neznámý, ale kvůli jeho zřídkakdy slýchané rané skladbě. A sledovat Bartošova vystoupení také stojí za to. Je to sólista spíše introvertní, jemuž je blízký perfekcionismus Ivana Moravce nebo umělecký odkaz Alfreda Brendela – čili ne dravost, ale spíše cizelérství.

Vedle Novákovy hudby už je tu pak k poslechu pouze tvorba francouzských autorů, ovšem těch, kteří jsou s Novákem generačně více či méně spřízněni. Takže jde ve výsledku o pěkně, rafinovaně sestavený program. Letošní rovné stovce let od úmrtí Debussyho, nejtypičtějšího hudebního impresionisty, v něm můžeme vděčit za taneční báseň Hry Clauda Debussyho. Její premiéru, připravenou v Paříži pro Ruský balet Sergeje Ďagileva, zastínil v roce 1913 jednou provždy skandál spojený s uvedením Stravinského Svěcení jara. Pozornost soustředěná na brutální pohanské výjevy a na neslýchané rytmy však nemusí v našem vnímání už nijak snižovat hodnotu Debussyho úplně jinak ukotvené invence.

A pak je to ještě symfonické scherzo Čarodějův učeň Paula Dukase a hudba z baletu Dafnis a Chloé od Maurice Ravela. V tom, že spoluúčinkuje Slovenský filharmonický sbor a že provedení vede slovenský šéfdirigent našich rozhlasových symfoniků Ondrej Lenárd, je určitá symbolika. Připomínáme si letos přece sté výročí vzniku Československa. A k němu se přimyká i Vítězslav Novák – mezi jeho žáky v kompoziční třídě na Mistrovské škole pražské konzervatoře byli ve třicátých letech dva z budoucích zakladatelů a dnes už klasiků moderní slovenské hudby – skladatelé Eugen Suchoň a Ján Cikker.
Z článku Petra Vebera k vysílání na ČRo Vltava v pátek 4. května

Tajná postrčení osudu Viléma Veverky
Jsou koncerty, na něž chodíme kvůli hudbě, která se tam hraje, a jsou jiné, na něž chodíme hlavně kvůli interpretům, kteří na nich účinkují. Do té druhé kategorie patří koncerty, na kterých vystupuje hobojista Vilém Veverka (1978), v současné době jeden z našich nejznámějších a nejrespektovanějších hudebníků, k němuž první květnový víkend zavítá „na návštěvu“ Český rozhlas D-dur. Těžko uvěřit, že když byl malý, vůbec nebylo jisté, že se bude profesně věnovat hudbě, a že k hoboji se dostal vlastně náhodou. Ale vždyť přece víme, co jsou náhody – že jsou to tajná postrčení osudu, abychom se dostali tam, kde nejlépe zúročíme talenty, které nám byly dány do vínku.

Vilém Veverka vystudoval Pražskou konzervatoř (u F. X. Thuriho) a Akademii múzických umění (u Liběny Séquardtové), brzy však začal získávat profesní ostruhy i na mezinárodním poli. Navštěvoval kurzy francouzského hobojisty Jeana-Louise Capezzaliho, udělal konkurz do Jugendorchestru Gustava Mahlera, kde pracoval pod vedením Claudia Abbada, a studoval rovněž na Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně. Jeho pedagogem byl Dominik Wollenweber, s nímž se pak měl možnost potkávat také jako s kolegou v Berlínské filharmonii a dnes spolu účinkují v česko-německém komorním souboru Ensemble Berlin-Prag. Jako orchestrální hráč působí Veverka dodnes, je sólohobojistou Filharmonie Brno, nicméně své zkušenosti z hraní s Berlínskými filharmoniky považuje za klíčové a říká, že jejich optikou poměřuje profesní záležitosti dodnes.

Pro návštěvníky koncertních síní se ovšem už dávno profiloval jako sólový a komorní hráč, nejčastěji vystupuje – vedle souboru Ensemble Berlin-Prag – s PhilHarmonia Octetem Prague a v duu s harfistkou Kateřinou Englichovou. Ve své „stáji“ si ho hýčká Supraphon, u něhož mu mimo jiné vyšly tituly s hudbou Georga Philippa Telemanna a Benjamina Brittena, českých skladatelů druhé poloviny 20. století (K. B. Jiráka, Jana Hanuše, Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického, Jana Klusáka) nebo, nyní čerstvě, s Triovými sonátami Jana Dismase Zelenky.

A protože pro víkendové vysílání digitální stanice D-dur vybírají hudbu ze své „poličky s cédéčky“ naši „hostitelé“, je jasné, že s Vilémem Veverkou budeme – u něho doma, kam nás pozval na návštěvu – poslouchat hudbu právě z těchto nahrávek. Samozřejmě i z jiných – to už se ale nechte překvapit. Nedojde pouze na vinyl, i když to by Vilém moc rád, ale gramofon dostal jako dárek pod stromeček teprve o posledních Vánocích a zásobu LP desek si musí teprve vytvořit.
Z článku Wandy Dobrovské k pořadům na ČRo D-dur v sobotu 5. a v neděli 6. května

Začátkem června do Kutné Hory!
Když před jedenácti lety uspořádal violoncellista Jiří Bárta v Kutné Hoře první Mezinárodní hudební festival, zapůsobila přehlídka jako zjevení. Vytříbená dramaturgie, přátelská atmosféra, večerní koncerty na nejkrásnějších místech Kutné Hory. I letos se v Kutné Hoře od 2. do 10. června na pozvání Jiřího Bárty sejdou kytarista Pavel Steidl, violista Karel Untermüller, houslisté Corinne Chapelle, Roman Patočka, Matouš Pěruška, klavíristé Terezie Fialová, Konstantin Lifschitz a Lukáš Vondráček, který vystoupí třikrát (i v samostatném recitálu).

A náš tip? Třeba úvodní recitál Pavla Steidla 2. června v kapli Božího těla, Mozart a Haydn v podání Corinne Chapelle, Lukáše Vondráčka a Jiřího Bárty v chrámu sv. Barbory v neděli 3. června nebo večer s názvem Kontrasty, kde vedle Bély Bartóka zazní i premiéra skladby Martina Smolky objednaná přímo pro kutnohorský festival.
Tip Aleny Sojkové

Václavu Riedlbauchovi s láskou
Soudobá hudba u nás nemá většinou příliš na růžích ustláno, o to mimořádnější je dramaturgická šíře vydavatelství Radioservis, které se jí víceméně pravidelně věnuje.
Nedávno to dosvědčilo nové CD se skladbami Václava Riedlbaucha – vydané bohužel až po předčasné smrti tohoto všestranného představitele české hudební kultury. Riedlbauchův „akční“ záběr byl obrovský, zde je pouhý výběr: působil jako umělecký ředitel Národního divadla, vedl katedru skladby Hudební fakulty AMU v Praze, kde léta vyučoval, byl členem Umělecké a správní rady MHF Pražské jaro a členem jeho soutěžní komise, působil jako člen správní rady Nadace Leoše Janáčka v Brně; osm let pak jako generální ředitel České filharmonie a následně ministr kultury. V závěru života vyučoval a za svého ředitele si ho zvolila Nadace Bohuslava Martinů, která vznik CD podpořila.

Sám celý život neúnavně propagoval hudbu svých kolegů a současníků, a to i v mezinárodním měřítku v rámci festivalu Pražské premiéry. A komponoval. Jeho dílo zahrnuje dvanáct orchestrálních skladeb, celovečerní balet Macbeth, varhanní koncert a četné komorní a vokální skladby nejrůznějších obsazení.

CD Radioservisu přináší výběr, vycházející z rozhlasových nahrávek a zahrnující Smyčcový kvartet č.1 „Památce Josefa Čapka a jemu podobných“, Katedrály pro varhany, Svatební zpívání pro ženský sbor podle Sapfó, Příběhy pro basklarinet a klavír, Concerti e trenodie pro dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty a Pokušení a čin – macbethovskou paralelu pro symfonický orchestr. Všechna díla nesou hudební pečeť svého autora a jeho širokého kulturního rozhledu a zájmů.

Album je vypravené s mimořádnou péčí až láskou – stačí se začíst do průvodního slova Riedlbauchova kolegy a přítele Ivana Kurze, zaposlouchat se do Paralely ke staré holandské vánoční písni v podání bratra skladatele, flétnisty Jana, nebo se podívat na obal CD, z něhož hledí Oči – výsek z obrazu dalšího z bratrů, malíře Rudolfa Riedlbaucha.
Z recenze Jany Vašatové

www.radioteka.cz