V Týdnu s tancem ještě jednou na Letní Letnou a za DekkaDancers

Týden s tancem (36) – od 4. do 10. září 2017. V dnešním vydání najdete: Recenze na premiéru souboru Losers Cirque Company na Letní Letné. Blížící se premiéru souboru DekkaDancers spojíme s rozhovorem s tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem.

Kolaps – premiéra Losers Cirque Company
Loňská premiéra novocirkusového uskupení Losers Cirque Company Beach Boy(s) (naši recenzi najdete zde) byla frivolní hrou s tématem, jež bylo možné vytěžit v rámci grotesky a pohybových vtípků. Letos se zaměřili na zkoumání fenoménu trochu složitějšího a také výsledek je komplexnější – Kolaps jako dočasná překážka i hnací motor, součást koloběhu života člověka i společnosti a zároveň lákavý pohybový princip.

Kolaps charakterizuje vizuální čistota – prázdnou scénu doplňuje jen semitransparentní projekční plátno, skrývající za sebou kytaristu se zvukovým pultem a zpěvačku, a série elektronicky ovládaných bodových světel, která vedou divákův pohled k jednotlivým interpretům a jejich skupinám nebo jen dotvářejí vizuální řešení prostoru. Silné světlo působí až hmatatelným dojmem, světelné sloupy člení prostor, jindy pomáhá světelná změna v rychlém přesunu performerů. V té bílé záplavě pak účinkující vystupují též oblečeni v bílých kostýmech, zřejmě vše proto, aby nic nerušilo pozornost a dojem abstrakce, protože vztahy mezi nimi jsou skutečně vyabstrahované z reálných životů, ale nepropůjčují jim charaktery divadelních postav, které by procházely konkrétním vývojem či příběhem.

Inscenace pracuje s tématem lidského života od dětství a jeho her přes budování přátelských pout, partnerských vztahů, chůzi po ramenou velikánů, kteří jsou našimi předky, až k tomu poslednímu nevyhnutelnému kolapsu. Jednotlivé scény si však může divák interpretovat rozličně anebo celé představení naopak pojmout jako jednu velkou hru s fyzickými možnostmi lidského těla. Kolaps jako zhroucení hmoty znamená vzdání se vlády nad tělem, absolutní uvolnění, volný pád, vyslyšení volání gravitace. Ve společenském kontextu je však prohrou a známkou slabosti. Pro pohybovou inscenaci ideální téma, protože kontrast mezi kontrakcí a uvolněním a pád jsou doménou současného tance a i tanec se letos do představení Loserům dostal trochu více než loni.

Mnoho čísel, která zakomponovali do svého vystoupení, je nejen artisticky vytříbených, ale i esteticky čistých, víc se myslelo na divákovo potěšení v pohledu na souměrnost, čistý tvar, oblost i linii spojených těl, zkrátka čisté vizuální potěšení. Z hlediska obsahu pak dávají větší šanci k přemýšlení, k prohlédnutí podstaty výjevu. Protože jde především o párovou nebo skupinovou akrobacii, ať už se staví lidská pyramida nebo se poletuje ve vzdušné artistice, vkrádá se jako jeden z hlavních motivů téma opory – bez té nelze v akrobacii ani v tanci mnoho dokázat, ať už je člověku oporou země nebo partner. Samotná umělecká forma je symbolická.

Některé scény jsou jasně čitelné – manipulace nemohoucími, kteří padli, vyloučení neúspěšného jedince z kolektivu, snaha jedince ovládnout nebo naopak provokace a touha dokázat svou vlastní nadřazenost. Tanečníci si chodí po tělech a po ramenou, muži pohazují dívkami jako panenkami a dívky předvádějí přízemní akrobacii jako jedno tělo. Diváky přivede do varu soutěž o největší výdrž v prováděném cviku, která možná dopadne na každé repríze jinak – vydrží déle akrobatka stát svému silákovi na hlavě, anebo zvládne mladík donekonečna vyhazovat svou partnerku z náručí do stoje na svých ramenou? Opěr důkaz, jak je snadné nechat se strhnout a hraný motiv (soupeření) přijmout za realitu.

Některé scény jsou provázány sekvencemi až tanečními, ačkoli žádná komplikovaná choreografie takto nevzniká. Víc prostoru pro sebe v tom směru získává jen tanečník Ondřej Sochůrek, který se ve svých sólech pohybuje v linii horizontální, s gesty směřujícími do prostoru, je však jasné, že se nemůže pustit do složité variace, protože to by bylo ve vztahu k ostatním performerům příliš nápadné. Současný tanec ale novocirkusové představení oživí. Nutno ocenit, že si performeři skutečně vystačí zcela bez pomůcek, jen s vlastními těly a křídou či pudrem na rukou. Na plátně za nimi projekce kreslí obrazce, které názorněji i volněji souvisí se skupinovými formacemi nebo tvarem pohybů, jež v jednotlivých scénách převládají, není však nijak vtíravá nebo rušivá. Na druhou stranu by se bez ní vystoupení i zcela obešlo, umělci nepotřebují doplňovat dojem z vlastního výkonu další vizualizací. Kytarista za plentou spolu se sólovou zpěvačkou dotvářejí kulisu buď rytmickými linkami elektronicky modifikovaných tónů, které někdy ani neznějí jako živá hudba, nebo melodickými motivy, dojde i na píseň zpívanou přímo publiku.

Losers Cirque Company se letos propracovala ke komplexnímu tvaru, který není pouze artistickou exhibicí, ačkoli předvedení výkonů je stále největší motivací. Estetická čistota je velkým kladem. Sice se u této inscenace tolik nenasmějeme, ale zato dává prostor myšlence, což je hodno ocenění a podpory. A to, že si i Losers udělali před publikem reklamu a poslední večer se s ním vyfotografovali, je v tomto případě oprávněné – jsou rok od roku lepší.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Letní Letná 2017
Kolaps
Námět: Petr Horníček, Tomsa Ligierski, Matyáš Ramba
Režie: Tomsa Ligierski
Choreografie: Matyáš Ramba
Scénografie: Petr Horníček, Štěpán Kuklík, Amar Mulabegovič
Animace: Amar Mulabegovič, Jan Šíma – Hyperbinary
Light design: Amar Mulabegovič, Michal Bláha
Kostýmy: Lucie Červíková
Hudba: Vladimír Mikláš, Josefina Žampová
Produkce: United Arts
Premiéra 31. srpna 2017 Letenský park Praha
(psáno z reprízy 3. 9. 2017)

Účinkují – Petr Horníček, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Jana Telcová, Kristýna Stránská, Martina Illichová, Nikola Kopáčová, Ondřej Sochůrek, Jiří Bělka, Josefina Žampová, Vladimír Mikláš

www.loserscirque.cz
www.letniletna.cz

S Markem Svobodníkem o chystané premiéře DekkaDancers
DekkaDancers přicházejí s novou premiérou: 16. a 17. září na Jatkách78 v Holešovicích představí baletní gangsterku Poslední večeře. Co se stane, když dva francouzští kuchaři naservírují mafiánským bossům nepříliš zdařilý pokus o pomstu? DekkaDancers nešetří sliby: „Příběh představení vás zanese do italské vesnice, oligarchovy vířivky i německé policejní cely, kde vás čekají divoké přestřelky, vášnivá romance, policejní akce – a smrtící krása ruských baletek.“ Choreografie se ujala kompletní trojice, jádro současné podoby souboru – Štěpán Pechar, Marek Svobodník a Ondřej Vinklát, a to pod dramaturgickým a režijním vedením Štepána Benyovszkého. Představení budou hudebně doprovázet sami účinkující, uvidíme prý pianistu zvednout se od svého nástroje a zatančit sólo, tajnou agentku zpívat truchlivou melodii a šéf Interpolu přednese melodram o těžkém životě primabaleríny. Abychom se této vzletně popisované směsi trochu víc vyznali, nechali jsme si povědět podrobnosti od jednoho z hlavních protagonistů souboru, Marka Svobodníka.

Je to poprvé, kdy se tvorby nového projektu DekkaDancers účastní dramaturg? Jaká je jeho úloha, co všechno si jako choreografové musíte „nechat líbit“?

S letošní premiérou se pokoušíme udělat celovečerní představení s dějovou linií, dramaturgie a režijní dohled byly proto zcela nezbytné. Člověk jako choreograf v tomto případě musí často obhajovat, rušit anebo předělávat leccos. S volbou Štěpána Benyovszkého jsme ale spokojení. Rozumíme si, myslím, stejně, jako když v minulosti spolupracoval s Viktorem Konvalinkou nebo Tomem Rychetským. Já osobně ještě zvu na zkoušky i jiné lidi, aby se na to koukli. Pravidelně je mezi nimi například moje žena. Taky mi pak doma pěkně poví, co si myslí. Kdo ji zná, tak si jistě umí představit, o čem mluvím. (úsměv)

Jako autoři choreografie jste uvedeni všichni tři – jak to ovšem funguje v praxi? Každý svou variaci a pak spojit, nebo se střídáte v úloze hlavního choreografa pravidelně?

V představení Poslední večeře vystupuje několik postav a téměř každá z nich má svůj příběh. V tu chvíli divák postupně zjišťuje, co jsou zač a proč se na „poslední večeři“ vlastně sešli. S takovouto předlohou nebylo prakticky nic snazšího, než si epizody jednotlivých postav rozebrat a začít na jejich příběhu pracovat každý po svém pod dramaturgicko-režijním dohledem. Štěpán Benyovszký tím pádem tvoří pomyslnou osu mezi námi třemi a naše tvůrčí ega tak mohou vedle sebe v klidu existovat. (smích)

Dokážeš se třeba vzdát variace nebo pohybového nápadu, který se ti líbí, ale ostatní ho v inscenaci prostě nechtějí?

Naprosto v pohodě. Pravda, někdy to člověk „obrečí“ a cuká se, ale pokud je to ku prospěchu věci, tak rozhodně. Všechno navíc může jít do takzvaného šuplíku. Tam to pak hibernuje a čeká na své znovuvzkříšení. Někdy i roky. A pak je tedy ještě „hřbitov všech nápadů“, ale to už je jiná epizoda.

Držíte se všichni dál linie humoru na scéně – což je přitom jeden z nejtěžších úkolů vůbec. Kde berete odvahu a inspiraci? A jak si ověřujete, že vám pohybová nadsázka funguje, než s ní jdete na scénu?

S humorem na jevišti se často dostáváte na tenký led. Stačí krok vedle a propadáte se do trapnosti. Humor má také jednu specifickou vlastnost, a sice že není moc opakovatelný. Vtipu, který člověk viděl nebo slyšel, se na podruhé už tak nezasměje, jako když to bylo poprvé. Je to výzva. My jsme tentokrát vsadili na černý humor. Gangsteři, vraždy a celá ta špinavá práce kolem se dá nádherně shodit díky zažitým klišé. Jasně, není to zrovna neobjevené téma, ale myslím, že jdeme v tomhle ohledu docela vlastní cestou. Co lidé znají, posouváme ještě dál. Inspirace je mnoho. Filmografie je bohatá studnice. Kdo má nakoukáno, ten pozná a uvidí nejeden odkaz. Namátkou Tarantina zná přece každý, ne?

No a co se týče toho fungovaní pohybové nadsázky? Je to částečně o tvůrčích zkušenostech, taky o divácích, kteří na nás chodí a chodí tam právě proto, ale v zásadě se všechno pozná už na zkouškách. Pokud to funguje a sami tanečníci se baví a věří tomu, je to dobrá premisa.

Informace o inscenaci Poslední večeře se tváří tajnosnubně, ale nejsou nerozluštitelné. Pokud jde o hudbu, očekávám Ondřeje Vinkláta u kláves, tebe s elektrickou kytarou, Kristinu Kornovou zpívající – a kdo další z tanečníků ještě hraje a zpívá? Mimochodem, jak dlouho asi trvá trénovanému tanečníkovi, než se vydýchá po tanečním výkonu a může začít zpívat nebo hrát? (úsměv)

Vloni jsme si založili za účelem uměleckého ventilu kapelu. Matěj Šust ji pojmenoval Strašliví gratulanti. Je to taková narážka na všechny ty lidi, co vám chodí po představení gratulovat jen ze slušnosti, přitom o to vnitřně nestojí, a vy už vůbec ne. Během zkoušek na sále, kam si vždycky natáhneme nástroje, jsme zjistili, že tanečníků, co umí na něco hrát nebo zpívat, máme v pražském souboru mnohem víc, než jsme mysleli. K jádru, které tvoří právě Ondra, Kristina, Matěj a já, jsme přibrali i Ivanku Mikešovou, která má skvělý hlas, Tomáše Kopeckého, který hraje dobře na kytaru, nebo Terezku Kučerovou, která umí sednout na (i za) klavír a zahrát leccos. Navíc Ondra Vinklát ještě působí ve skupině Triple shot***, kde je za DJským pultem Alex Sadirov ze souboru Laterny magiky. Jsme rádi, že nabídku od Dekka přijal i on. Je s ním báječná spolupráce jak na muzice, tak na pohybových věcech. Mimo hudební vlohy jsme začali během studia využívat i jazykových dispozic jednotlivých tanečníků. Díky mezinárodnímu obsazení zazní na jevišti francouzština, ruština, ale třeba i italština. Měl jsem z toho přirozeně obavu. Tanečníci nejsou zvyklí pracovat s hlasem, a když už, tak velmi málo. Musím ale říct, že mnohdy mi z mých kolegů spadla brada. Například Mathias Deneux s Morgane Lanoue jsou ve svém francouzském monologu skvělí.

A co se týče toho dýchání? Zatím jsem si ničeho nevšiml. Buď se nám podařilo těmhle okamžikům vyhnout, nebo mají všichni dobrou kondici. (úsměv)

Během roku stíháte i spolupráci s dalšími soubory, pracovali jste s tanečníky Jihočeského divadla i Divadla J. K. Tyla, kam se v této sezoně vrátíte s kafkovským tématem – Proměnou. Dostali jste zadání i s titulem nebo jste nabídli svůj projekt? Proč vás láká literatura?

Nabídku tvorby pro plzeňský soubor dostal předně Ondřej, aby uvedl celovečerní představení na komorní scéně. Vtáhl nás do toho všechny včetně Štěpána Benyovszkého, protože si je vědom toho, že sezona v Národním divadle bude náročná. S výběrem témat ke zpracování přišel Štěpán Benyovszký. My jsme si posléze asi ze dvanácti možností vybrali Kafkovu Proměnu. Ta se nám zdála v souladu s požadavky vedení plzeňského baletu fajn.

Jinak literatura je obecně dobrý podklad k adaptaci do jakéhokoliv žánru. Točí se podle ní filmy, dělají činohry, v minulosti i opery. Balet a pohybové divadlo nezaostávají. Co se DekkaDancers týče, máme to velmi individuální. Ondřej je velmi sečtělý, já třeba nikoliv. Čtu pouze, když musím. Normálně u toho totiž dost usínám. No a u Štěpána Pechara nevím, jak to má s láskou k literatuře, nikdy jsme se o tom nebavili. Odhaduju ale, že u toho přinejmenším neusíná. (úsměv)

Jak řešíte otázku nastudování choreografie s jiným souborem, když jste na plný úvazek tanečníky v Národním divadle? Máte nějaké asistenty nebo se snažíte dojíždět?

Poslední zkušenost z Budějovic byla taková, že jsme museli poslat asistenty. Čas nebyl vůbec. Sotva jsme se minulou sezonu na jaře v Národním divadle „dochvěli“, začali jsme stavět novou premiéru Petra Zusky a k tomu repertoár běžel zase na plné obrátky. Pár povolenek bylo, ale například z generálkového týdne jsme mohli být pouze na pondělní zkoušce. Nezapomenu pak na ten den, kdy jsme jeli na premiéru. Bylo to, jako když jedete koupit Kinder vajíčko. Nikdy nevíte, co na vás uvnitř čeká. (úsměv) Zpětně jsem pak zhodnotil, že jsme měli štěstí na naše asistenty, jmenovitě to byli Linda Svidró Schneiderová, Jarka Janečková a Šimon Kubáň.

Sleduje vás „první generace“ DekkaDancers? Co říkají na vaše počiny?

S Viktorem Konvalinkou i Tomem Rychetským jsme v kontaktu. Třeba Tom docela pravidelně jezdí na naše show na Jatka78. Je to příjemné, když člověk cítí z jejich strany podporu. Pořád to také děláme na koleni jako kdysi oni, byť spousta věcí už funguje sama anebo snáze. Držíme jejich choreografie stále na repertoáru. Zatím to jsou pořád stavební kameny DekkaDancers, na kterých je třeba stavět, a ne je bořit. A tohle je cesta.

Tak zlomte vaz!

VIZITKA
Marek Svobodník (1984) – umělecký šéf DekkaDancers druhé generace, choreograf, tanečník. Po studiu na brněnské Taneční konzervatoři získal v roce 2003 angažmá v baletním souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. V roce 2006 se stal členem souboru pražské Laterny magiky, kde působil dvě sezony. V roce 2008 přijal nabídku do angažmá Baletu Národního divadla v Brně, kde se o rok později stal sólistou. Na podzim roku 2012 nastoupil do angažmá do českého národního baletu, kde působí dodnes jako demi-sólista. Jeho zjev a interpretační schopnosti mu zajistily pestrou škálu rolí jak z klasického, tak i moderního repertoáru se zaměřením na obor charakterních postav, například: titulní role v baletech Spartakus nebo Othello (Národní divadlo moravskoslezské); Svůdce v Kouzelném cirkuse (Laterna magika); Vypravěč v Carmen (choreografie Cayetano Soto), Valmont v Nebezpečných známostech (choreografie Krzysztof Pastor) a další. Na scéně Národního divadla v Praze vystoupil například jako Hilarion v Giselle (po boku Svetlany Zacharové) a v řadě dalších choreografií od tvůrců jako jsou Jean-Christoph Maillot, Uwe Scholz, Youri Vàmos, Jiří Kylián, Libor Vaculík, Petr Zuska, Jan Kodet a Viktor Konvalinka. Pravidelně také vystupuje jako host v představeních Laterny magiky.

Jako choreograf se podílel na představeních a projektech pro Národní divadlo v Brně nebo festival Tanec Valmez. Spolupracoval se skupinou ProART nebo Katedrou alternativního divadla na DAMU. Společně s Ondřejem Vinklátem a Štěpánem Pecharem vytvořil choreografii 131ND 56LM 31NS k zahájení sezony Národního divadla 2013/2014. V roce 2014 také ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vytvořil celovečerní představení s názvem Obrazy pro komorní scénu Národního divadla Kolowrat. Jeho zatím poslední choreografií je Catch 27, jež je součástí složeného baletního večera s názvem Game Over, který uvedlo jako premiéru na jaře 2014 Národní divadlo v Brně. Od roku 2015 vede spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem a dále ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným taneční soubor DekkaDancers.
(Zdroj: dekkadancers.net)

www.dekkadancers.net