V Týdnu s tancem od budoucnosti do minulosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (38) – od 18. do 24. září 2017. V dnešním vydání najdete: Zahájení sezony v divadle Ponec. Vzpomínka na Milču Mayerovou.
Divadlo Ponec – vizuál (zdroj FB divadla)


Černobílé zahájení ponecké sezony
Divadlo Ponec, základna, která slouží pražské scéně současného tance jako kotviště, bez kterého si už nedovedeme taneční život představit, stagiona, ve které se dříve nebo později objeví inscenace každého nezávislého souboru nebo choreografa, zahájilo novou sezonu. Je to sezona již sedmnáctá a první představení se odehrálo 17. září. A prý v tom vůbec žádná symbolika není…

Zahájení patřilo choreografce Janě Vráně, která uvedla v „indoor“ premiéře své sólové vystoupení Black & White, jehož první premiéra se pod širým nebem, respektive pod mostním obloukem, odehrála v létě v rámci festivalu Prague Pride. Choreografie o protikladech, které neexistují, protože jediným ideálním stavem je jejich spojení a vyvážení v jeden celek, přináší na začátku nové sezony optimistické téma, respektive téma naděje, že spojování opozit se jednou stane trendem v uvažování nad světem. Představa, že protiklady mají harmonicky splynout, to je vlastně kantovská dialektika a žádná žhavá novinka, ale k některým pohledům na svět se lidé pravidelně vrací. Jenže jak zatančit filozofii?

Tanec je vždy spíš nástrojem pocitu než myšlenky a snáze sděluje dojmy než intelektuální konstrukce. (Ostatně, kdyby nebylo potřeby nového prostředku pro komunikaci myšlenek, nevytvořila by se nikdy verbální řeč, evoluce vždy sleduje účel.) Téma protikladů je lákavé, ale tak často využívané a reflektované, že je jen velmi obtížné pro ně najít novou formu, nový způsob vyjádření. Ale je také natolik provokující a přítomné v naší žité realitě, že se k němu umělci, tanečníci a choreografové vracejí a vracet vždy budou a jejich snaha najít alespoň o trošku nový úhel je bude pohánět dál.

Black & White už svým názvem dává najevo, že chce viditelně zpodobit téma. Jana Vrána nebojuje s významy a se zakořeněným vnímáním protikladů, naopak využívá ty, které jsou nasnadě – bílé a černé barvy je ve vizuálním aspektu choreografie dostatek. Její tělo je pokryto nápisy vyvedenými těmito barvami, jsou to jen slova a pojmy, jež lze do protikladů kombinovat, a tanečnice je odhaluje postupně, tak jak během vystoupení modifikuje svůj oděv – z bílého kostýmu, jehož části jsou k sobě připevněny patentkami, až k černé variantě. Vizuál zůstává v zajetí protikladu nesmiřitelného. Spojit bílou a černou nejde nikdy tak, abychom se kontrastu zbavili, pokud nechceme o barvy přijít. Se slovy se dá hrát více, a tak je také kromě pravidelného rytmu rozechvívajícího divadlo ve hře slovo – hlas odříkávající protiklady se strojovou přesností až ke konečnému řešení – rovnováha/balance (hlas hovoří anglicky – snad to vyplynulo ze zadání festivalu, který byl mezinárodní událostí).

Kontrast je hlavním motivem celé choreografie. Ostré světlo vymezuje dráhu, po níž se tanečnice pohybuje, a je nesmlouvavé. Samotný pohyb performerky je strojově čistý a geometrický, je už trochu znakem osobního stylu. Je zvyklá na přesnost, na úsečná gesta, na přímku, ostré pravidelné úhly, na pohyb pravidelně rozdělený a strukturovaný. Mnohé sekvence se opakují a zde by možná bylo méně více, protože se pohyb zachytává do smyčky, která začne být ubíjející. Energie tanečnice je však nezpochybnitelná a její jevištní prezence čiší sebejistotou. Jde o estetickou podívanou, a toto zjištění není klišé, ale fakt.

Vizuální koncepce zahrnuje motiv kříže, ale – snad naštěstí – se s ním pracuje jako s výtvarným objektem (scénografie a light design splývají v jedno, zato chybí oblíbené projekce a jiná kouzla s novými médii). Světelné záblesky udávají rytmus spolu se zvukem. I jakýkoli jiný pravidelný tvar než kříž by posloužil stejně, nevzbuzuje žádné náboženské asociace, je jen dalším geometrickým prvkem v představení, které je celé přísně geometrické. Geometrie v pohybu vlastně žádný protiklad nedostala, tanečnice nikdy neopouští strukturu, kterou si vymezila. Černá a bílá v choreografii úplně splynuly, ale dokázaly koexistovat jedna vedle druhé. Škoda dlouhých opakování, sláva jednotě!

P. S.: Sezona v Ponci bude nabitá. Divadlo zaštítí premiéry souborů VerTeDance, DOT504, Spitfire Company nebo choreografa Petra Tyce, připraveny jsou nové aktivity pro diváky. Chystají se taneční středy s hodinami současného tance pro veřejnost, které povedou různí tanečníci vystupující v Ponci v průběhu celé sezony. Zájemci budou mít také ještě jednou možnost stát se členy divácké poroty České taneční platformy. Ta z přihlášených děl doporučí tři k uvedení na přehlídce, a pokud se její výběr bude lišit od výběru dramaturgické rady, budou díla uvedena zvlášť. Česká taneční platforma proběhne od 4. do 7. dubna 2018.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Black & White
Idea, režie a tanec: Jana Vrána
Hudba: Mike Trafik
Kostým a líčení: Renee Viďourková
Light design: Pavel Kotlík
Světelný symbol: Michal Sýkora
Foto vizuál: Petr Zbrojka
Grafický design: Jana Baladová
Kurátor projektu, produkce: Honza Malík
Premiéra 11. srpna 2017 Střelecký ostrov Praha (v rámci festivalu Prague Pride)
(psáno z reprízy 17. 9. 2017 divadlo Ponec)

www.divadloponec.cz

 

Historické okénko: Milča Mayerová
Už jsme se v tanci dlouho nepodívali do historie za významnými osobnostmi naší scény. V září uplynulo čtyřicet let od úmrtí výrazné osobnosti českého moderního tance Milči Mayerové (12. dubna 1901 – 12. září 1977), která jistě za vzpomínku stojí.

Erwin Schulhoff, Milča Mayerová, 1931 (zdroj archiv autorky)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Vrána: Black & White (Divadlo Ponec 2017)

[Total: 2    Average: 2/5]

Související články


Napsat komentář