Událost letošního Pražského jara: Má vlast s Barenboimem a Vídeňskými filharmoniky

Úvodním koncertem 72. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro bylo již tradiční uvedení symfonického cyklu Bedřicha Smetany Má vlast. Cyklus symfonických básní, který je považován za součást českých kulturních dějin, byl proveden v den 133. výročí úmrtí tohoto velkého českého skladatele. Letos se Mé vlasti ujali Vídeňští filharmonikové v čele s dirigentem Danielem Barenboimem.
Zahajovací koncert – Daniel Barenboim, Wiener Philharmoniker – Pražské jaro 12. 5. 2017 (foto © Zdeněk Chrapek)

Zahajovací koncert festivalu patří k jedné z těch událostí letošního programu, které byly v předprodeji beznadějně vyprodány během několika minut. Není se čemu divit. Vídeňská filharmonie patří k orchestrům s bohatou hudební historií a kulturní tradicí, nemluvě o její špičkové interpretační kvalitě. Richard Wagner orchestr označil za jedno z nejkvalitnějších světových těles. Anton Bruckner hráče nazval „svrchovaným hudebním společenstvím“, Gustav Mahler prohlásil, že jej s orchestrem pojí „pouta hudebního umění“. Všechna předešlá slova shrnul Richard Strauss, když řekl, že „veškerá chvála na adresu Vídeňské filharmonie se koneckonců jeví jako nedostatečná.“ Můžeme být víc než rádi, že Praha patří k evropským metropolím, kde tento vynikající orchestr již mnoho let pravidelně koncertuje.

Daniel Barenboim náleží k hudebním osobnostem, které není potřeba příliš představovat. V minulosti vystoupil v rámci Pražského jara již čtyřikrát, vzpomeňme na loňský koncert s Brücknerovou Symfonií č. 5 B dur ve spolupráci se Staatskapelle Berlin nebo na koncert s Vídeňskou filharmonií v roce 2012 s mozartovsky koncipovanou dramaturgií.

Přípravy na zahajovací večer letošního festivalu pojal Barenboim velmi důkladně. Uznávaný dirigent a klavírista si nechal zaslat videozáznam mistrovské interpretace Rafaela Kubelíka z Pražského jara 1990 a Smetanovu Mou vlast zařadil na program koncertu se Staatskapelle Berlin. S Vídeňskými filharmoniky uvedl dílo již na koncertech ve Vídni, Paříži, Kolíně nad Rýnem a Mnichově. Výsledkem jeho důkladné práce na Mé vlasti bude také dokumentární film Barenboim, Smetana, Má vlast, který mapuje nejen jeho dirigentskou práci, ale rovněž celý proces realizace a performance tohoto cyklu.

Provedení Smetanovy Mé vlasti Vídeňskými filharmoniky na zahajovacím koncertě festivalu bylo víc než výjimečné. Barenboim dokázal zcela ovládnout pozornost publika a přiměl ho naslouchat hudebně mistrnému zpracování tématu vlasti, které je v dnešní době stejně aktuální jako v době Smetanově. Již od prvních harfových akordů úvodní části Vyšehrad bylo zřejmé, že jsme svědky čehosi neobyčejného. Barenboimovi se podařilo účinně vystavět jednotlivé gradace do podmanivého oblouku. Druhá, nejznámější báseň Vltava byla provedena tempově i dynamicky unikátním způsobem, monumentální návrat tématu Vyšehradu v jejím závěru byl vskutku ohromující. Vltava byla důkazem zvukové kvality Vídeňské filharmonie, měkkosti smyčců a kultivovanosti dechové sekce. V Šárce se dirigentovi podařilo navodit vyprávěcí tón a gradovat její dramatický spád až k exaltovaně prudkému závěru. Interpretačně obzvlášť působivá byla část Z českých luhů a hájů, která měla mnoho okamžiků, kdy se tok hudby zastavil a soustředění posluchačů vzrostlo. Skladbě jakožto velkolepému hymnu a oslavě přírody nechyběla lyričnost a půvab. Jednotlivé části Tábora působily plasticky a suverénně. Závěrečná báseň Blaník byla interpretačně bezchybná. Celá poměrně dlouhá hudební plocha měla nepřetržitý tah a výrazový vrchol symfonického cyklu nastoupil až ve velkolepém závěru stmelením tématu husitského chorálu s úvodním motivem Vyšehradu.

Mou vlast v podání Vídeňské filharmonie pod taktovkou Daniela Barenboima ocenilo publikum ve Smetanově síni Obecního domu mohutným neutichajícím potleskem a jásavými výkřiky. Zahajovací koncert Pražského jara se tak zajisté stane jednou z událostí, na kterou se bude ještě dlouho pozitivně vzpomínat. Z nadcházejících koncertů festivalu nás v nejbližších dnech čeká recitál současné královny koloratury Diany Damrau, koncert Toronto Symphony Orchestra s houslistou Maxem Vengerovem a samozřejmě závěrečný koncert pod vedením Krysztofa Pendereckého. Tyhle i další naplánované koncerty letošního festivalu potvrzují, že se máme na co těšit.

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Pražské jaro 2017
Zahajovací koncert: Daniel Barenboim & Wiener Philharmoniker
Dirigent: Daniel Barenboim
Wiener Philharmoniker
12. a 13. května 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 12. 5.)

program:
Bedřich Smetana: Má vlast

www.festival.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Zahajovací koncert: D. Barenboim & Wiener Philharmoniker (Pražské jaro 2017)

[Total: 59    Average: 3.7/5]

Související články


Reakcí (8) “Událost letošního Pražského jara: Má vlast s Barenboimem a Vídeňskými filharmoniky

  1. Včerejší Má Vlast B. Smetany, kterou jsem slyšel na CT art překonala všechna moje očekávání stran uměleckého výkonu i technické úrovně přenosu (ještě jsem nezažil tak kvalitní obraz a zvuk na ČT, je vidět že když se chce tak to jde), jsem rád, že jsme takovou událost nepodcenili, i když ostudu jsme si stejně uřízli, když dirigent musel po několika taktech Vyšehradu odklepat a počkat až se ti zbohatlíci a snobové co na ten koncert přišli (lístek stál 5000,- a vice) usadí a přestanou rušit. Mistr Bělohlávek mohl jen závidět, protože celé provedení bylo prostě o několik levelů výše, než jsme zvyklí od České filharmonie.Mistr R.Kubelík, jehož nahrávky Mé vlasti patří k nejuznávanějším, by to nepodal lépe. Skláním se před velkým uměním včerejších performerů a jsem rád , že umění bylo v mém životě alespon chvíli mojí součástí.

  2. Myslím, že šlo o velmi zajímavý příspěvek k interpretaci Mé vlasti, třebaže se s jejím pojetím člověk nemusí vnitřně ztotožnit. Ostatně zahraniční tělesa si nezveme, aby nám hrála český repertoár jako domácí soubory. Umělecká kvalita Vídeňské filharmonie je neoddiskutovatelná. Zvuk orchestru jako celku, jakož i jednotlivých hráčů při sólech, byl skutečně výjimečný a jen ten by postačoval ke kladnému hodnocení zahájení Pražského jara. Pojetí Barenboima se podstatným způsobem odlišuje od české interpretační tradice, zejména pak upřednostněním vyhraněné dynamiky a rytmiky před melodičností díla. Při poslechu je Barenboimovo pojetí sice ohromující, na druhou stranu je relativně ploché a postrádá typickou melodičnost a vřelost. Při poslechu jsem měl pocit, jako by byl rozhodující vnější efekt před vnitřní integritou díla. V tomto je pojetí Barenboima zcela nesrovnatelné s pojetím Rafaela Kubelíka.

  3. Rozhodně bych neřekl, že se tady řeší interpretační nuance do posledního detailu. Výše uvedená recenze obsahuje zhodnocení provedení jen v té nejobecnější možné rovině, což při posuzování takto výjimečného provedení klíčového díla českého hudebního repertoáru je stěží dostatečné. Na druhou stranu mi přijde mimoběžné řešit případ plačícího děcka. Takovýto incident nemá žádnou vypovídací hodnotu. Co bych naopak řešil a co mě překvapilo na sobotním koncertu, kterého jsem se zúčastnil, bylo národnostní složení publika. Dle mého osobního odhadu bylo na koncertu 50% japonských nebo asijských posluchačů, 20% německy mluvících posluchačů a přibližně jen 30% připadalo na domácí publikum. Upřímně nevím, jak probíhá prodej vstupenek v rámci předprodeje Pražského jara, ale překvapilo by mě, pokud by si všichni přítomní zahraniční návštěvníci koupili vstupenky v rámci on-line předprodeje. Nedivím se ovšem jejich zájmu o tento koncert, jelikož v samotné Vídni je téměř nemožné získat vstupenku na jakýkoli koncert Vídeňských filharmoniků. Vzhledem k tomu, že Pražské jaro je z poměrně výrazné částí financováno z veřejných zdrojů, tak by mělo být primárně zaměřeno na domácí publikum. Sám jsem se na daný koncert dostal spíše shodou náhod a mám poměrně hodně známých, kteří by byli za tento zážitek ochotní zaplatit i onu poměrně vysokou cenu, ale počet vstupenek pro volný předprodej byl tak nízký, že se jim vstupenky získat nepodařilo.

    1. To že na koncertu došlo k rušivému incidentu s asijskou ženou a jejím dítětem má tu výpovědní hodnotu, že je velmi podivné proč vlastně na koncert nemluvně přinesla a nepodcenoval bych ani národnostní složení publika jak jej v procentech uvádíte ve svém postřehu. Nechci to ale dál rozvádět, abych nebyl nařknut z xenofobie nebo rasismu, jak je dneska zvykem. To, že je takový koncert je pro obyčejného českého smrtelnika prakticky nedostupný je dáno cenou a čachry, které probíhají při on-line prodeji na netu. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem prováděl nákup v den zahájení prodeje několik minut po spuštění a též jsem neuspěl. Chápu, že je třeba uspokojit a obdarovat donátory a sponzory, ale pokud je koncert veřejný, měl by být dostupný cenově zejména pro domácí publikum. Díky zkvalitnění přenosové techniky jsou díky bohu koncerty dostupné na netu nebo v TV, i když živý koncert nenahradí žádné sebelepší domácí reprodukční zařízení.

  4. S pisatelem Lulu ohledně Mé vlasti vřele souhlasím. Mimořádný zážitek i u ČT, potvrzuji dojem Lulu, že přenos byl technicky mimořádně zdařilý, byl jsem rovněž moc mile překvapen! Oproti loňskěmu roku, kdy mne míra trivializace folklórních stylizací nemile zarazila, letos to byla vysoká míra kultivace zvuku, plastiky frázování, měkkosti i nejhutnějších forte, paleta dynamiky, dirigentská příprava vrcholů vzorná, promyšlená míra agogiky. Stavba Tábora s až beethovenovským zvukovým charakterem absolutní čistoty intonace, hobojové sólo v Blaníku jsem si doslova „užíval“, ladění horen – paráda! Vrchol Blaníku byl impozantní. Vídeňáci hráli s obrovským zaujetím, snad i v počátku s trémou, vézt přece Mou vlast do Prahy, to je jako vézt sovy do Athén… Všude jinde na světě je snazší hrát Mou vlast než v Praze. Pro velký zážitek ale jen připomenu – v souladu s rozborem nahrávek Mé vlasti nejrenomovanějšího našeho kritika a hudebního režiséra s absolutním sluchem – prof. Jaroslava Smolku, mého vzácného kantora. V plném souladu s jeho rozborem v Hudebních rozhledech souhlasím coby od dětství až fananický posluchač MÉ VLASTI, že nejvyváženějším snímkem, který syntetizuje Talichovo a zejména Ančerlovo provedení, dodává mu navíc vřelost lyriky a nepřehání tempa jako Kubelíkovo ( polka Vltavy na hraně hratelnosti ), je interpretace Václava Neumanna, trochu jakoby zapomínaná… Vídeňská filharmonie Neumanna milovala, jak je známo. Jinak na VLTAVĚ hovořil překvapivě věcně a přesně po koncertu Radek BABORÁK. Podepisuji jeho slova. A Wolfgang Sawalisch je také nezapomenutelný dirigent Mé vlasti na PJ, jeden z nejvýraznějších. Buďme šťastni, že takto špičkami interpretováno, proniká toto skvělé české dílo do světového kontextu.

  5. S oslavnými názory na provedení Mé Vlasti nemohu souhlasit. Je škoda, že pisatel recenze, ani komentující, nerozumí základním hudebním principům. Nelze samozřejmě pominout vynikající momenty v celém večeru, jakož i zajímavé a přínosné interpretační pojetí dirigenta. Nicméně souhra orchestru v části „Z českých luhů a hájů“ byla tristní. Celá první část nebyla hrána spolu a stejně tak úplný závěr. Na této úrovni by se takováto věc stát neměla. Nepodezírám Vídeňskou filharmonii, že by neuměla hrát dohromady, tato nešťastná záležitost se stala jednoznačně vinou dirigenta. Upozorňuji, že této nesouhry si musel všimnout „každý průměrný hudebník“, který někdy Mou Vlast hrál.

Napsat komentář