Ultima Vez v Praze: O létajících mužích, strachu a proměnách

  1. 1
  2. 2
Ultima Vez je pravidelným hostem Divadla Archa a každoroční vystoupení tohoto souboru očekává publikum s vidinou intenzivního zážitku. Fyzické divadlo režiséra Wima Vandekeybuse odkrývá svět archetypů, tužeb a tajných přání v duších žen i mužů, svá pronikavá pozorování mění do podoby pohybového divadla, jehož interpreti pracují s nasazením, které popírá limity lidského těla, a v každé inscenaci udivuje scénickými nápady a vynalézavostí.
In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)
In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)

Inscenace In Spite of Wishing and Wanting je dalším kusem, který i po dvou hodinách zanechává publikum rozdychtěné po nových výjevech a nové akci. Je pozoruhodná v mnoha směrech. Vznikla v roce 1999 a letos byla obnovena v novém obsazení se současnými členy Ultimy Vez. Ničím však neprozrazuje své „stáří“, mohlo by klidně jít o novinku. A nápady, které jsou v ní nahuštěny, by mnoha tvůrcům vystačily na tři čtyři projekty.

Wim Vandekeybus se v inscenaci soustředí čistě na svět mužů, ale nevypráví jen o souboji o moc, ovládání a primitivní agresivitě, odkrývá komplikovanější struktury plné emocí. Muži v sobě mají touhu po velkých činech a dalekých cestách, touhu po transformaci, objevitelskou krev, ale také hravost, a někde na dně jejich duší se krčí i potlačovaný strach. A ve scénických obrazech, jež spolu jedenáct interpretů rozehrává, je to vše obsaženo.

S rozjezdem režisér příliš neváhá. Svých jedenáct mužů (i sebe samého) uvádí na scénu jako stádo divokých koní, a to doslova. Pohybová metafora čerpající z živočišné říše stojí obvykle jednou nohou nad propastí karikatury a dětinskosti, ale Wim Vandekeybus se dokáže nebezpečí vyhnout. Z mužů čiší síla a energie. Až jí bude dovoleno propuknout, až vnitřní duch každého z nich odhodí pomyslné udidlo, nebude už jejich letu bránit docela nic.

Každý z interpretů je vyhraněná individualita originálního vzhledu a typu, od drobného Tchajwance přes hromotluckého Itala po zlatovlasého Švéda, jako kdyby se tu scházely všechny národy. Jsou dokonale fyzicky disponovaní a jejich projev je spojením síly a lehkosti tak, jak to dynamická choreografie, prošpikovaná však i komickými a poetickými okamžiky, žádá. Vypravěčem a průvodcem je tanečník Yassin Mrabtifi, který se objevuje nejprve v roli jakéhosi krotitele a posléze na sebe bere úlohu vůdcovskou až diktátorskou, ale spíše se jí baví, než že by se vyžíval v moci. Muži prožívají své spory, ale také iluzi transformace do jakékoli věci či tvora na světě. Svým způsobem se před zraky diváků mnohokrát transformují a skryté touhy jsou tak naplněny.

In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)
In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)

Muži tančící polonazí v oblacích bílého peří, muži tančící v sukních se světly v rukou a kreslící jimi na plátno tmy, muži hádající se o slovíčko. Intertextualita hry je pozoruhodná. Jedním z námětů, z nichž inscenace vychází, je povídka Julia Cortazara Story with No Moral o muži, který prodával výkřiky a přišel prodat diktátorovi své země jeho poslední slova (druhou je povídka Headlessness o popraveném muži, jehož hlava žila dál). Téma moci slov se v inscenaci objevuje skrz slovo mluvené, které je v tomto případě skutečně účelnou a podstatnou součástí, ne pouhou ozdobou nebo výplní hluchého místa (v současném tanci se někdy mluvené slovo podobá spíš zoufalému výlevu autora, který potřebuje vyplnit čas).

Propojení literárního a pohybového textu nevrcholí jen hádkou o vlastnictví slov a o to, co vše je možné koupit, ale do inscenace je zakomponován také krátký film na motivy povídek. Na plátně je zachyceno tehdejší obsazení inscenace, kdy byl děj filmu ještě úžeji spojen s výjevy na scéně. Nyní už není toto spojení na první pohled tak patrné a ztrácí se trochu kouzlo „laterny magiky“ s prostupujícími se světy, ale postava diktátora a jeho suity je čitelnou paralelou. Ačkoli je promítání v inscenaci rozděleno do dvou míst (a má i čistě praktickou úlohu – k úklidu scény i ke krátkému oddechu), je natolik sugestivní, že by si divák též přál dívat se na tento bizarní a groteskní svět malého diktátorství dál. Záběry jsou vedeny z podhledu a širokoúhlý objektiv lehce zkresluje perspektivu, film tedy působí dosti surreálně. Pokud jde o mluvené slovo na scéně, porozumění lehce znesnadňuje, že jde částečně o promluvy v italštině a dalších jazycích, smysl je však jasný vždy. A film je prozíravě doplněn titulky.

Vtipné momenty a prokomponované detaily, provázanost motivů od počátku do konce činí z inscenace mistrovské dílo. Tanečníci je pak přivádějí naplno k životu. Nic expresivně krutého se na scéně neodehrává, není toho ani zapotřebí, síla a agresivita nepotřebují přehršel prvoplánových ran, aby je divák cítil a aby se přikrčil v obranném reflexu na svém sedadle, když se tanečníci rozebíhají přímo k němu. Inscenace není temná, ale poetická. Diváci mají čas i na oddech a pobavení, třeba ve scéně s cvičenými blechami, kde se spíše herecky exponuje mladý Cheng-An Wu z Tchajwanu. Naopak Knut Vikström Precht má roli zvířecí, v níž není úplně zřejmé, zda představuje zkrocené zvíře, nebo jen necivilizovaného divocha, ale její rozpětí dokáže vylekat i vyvolat smích. Tento tanečník spolupracuje také s naším souborem DOT504, své fyzické přednosti maximálně využívá v Collective Loss of Memory, zato letošní premiéra pro něj musela být spíš odpočinkem, zvlášť v porovnání s výkonem, který musí podávat u Ultimy… Mohli bychom rozebrat osobní vklad každého interpreta, protože každý do In Spite of Wishing and Wanting skutečně sám sebe vložil.

In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)
In Spite of Wishing and Wanting – choreografie Wim Vandekeybus – Ultima Vez (foto © Danny Willems)

Jako vždy je na inscenaci nejvíce fascinující fyzické nasazení obecně. Tanečníci vzdorují s úspěchem fyzikálním zákonům, dokáží vytvořit iluzi letu, téměř jakéhokoli myslitelného pohybu v jakémkoli myslitelném směru. Kontrast mužské síly a poprašku bílého peří je nezemskou alegorií věčného rozporu mezi udatností a křehkostí. A nahoty je téměř minimum. Hudba je tentokrát reprodukovaná, nechybí v ní tradičně agresivní zvuk elektrické kytary, která tak často doprovází tanečníky Ultimy i živě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - In Spite of Wishing and Wanting –Vandekeybus (Ultima Vez 2016)

[yasr_visitor_votes postid="233775" size="small"]

Mohlo by vás zajímat