Umělec s páteří. Před 150 lety se narodil Arturo Toscanini

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jak dalece je provázané umění a politika? Mají se umělci vůbec do politiky plést, mohou jí rozumět, mohou ji ovlivnit (ať už pozitivně, nebo negativně) – to jsou otázky, které se vracejí stále znovu a jsou aktuální i v tyto dny. Před více než osmdesáti roky se k nim vyslovil dirigent Arturo Toscanini, od jehož narození uplyne 25. března sto padesát let.
Arturo Toscanini v roce cca 1900 (zdroj commons.wikimedia.org/De Augostini Collection)

Syn krejčího z Parmy vystudoval na konzervatoři v rodném městě hru na violoncello. Jako člen operního orchestru zachránil při turné v Jižní Americe představení Verdiho Aidy, když zaskočil za indisponovaného dirigenta. Už šest let nato řídil světovou premiéru Leoncavallových Komediantů a za další čtyři roky Pucciniho Bohémy. Roku 1897 zahájil v Turíně italskou premiérou Tristana a Isoldy ve své vlasti propagaci Wagnerova díla. Následujícího roku se stal uměleckým šéfem milánské Scaly; s ním začala velká éra tohoto operního domu. Vedl ho osm let a realizoval zde například italské premiéry Straussovy Salome a Debussyho Pelléa a Mélisandy. Tam se seznámil s manažerem Giuliem Gatti-Casazzou a spolu s ním se rozhodl pro americké dobrodružství.

New York
Roku 1908 přešel do newyorské Metropolitní opery – zde řídil například roku 1910 světovou premiéru Pucciniho Děvčete ze Západu s Emou Destinnovou a Enricem Carusem.

Giacomo Puccini: La fanciulla del West – Enrico Caruso (Dick Johnson), Ema Destinnová (Minnie) – Metropolitan Opera New York 1910 (zdroj archives.metoperafamily.org / foto White Studio)

Kromě stupňujícího se obdivu k Toscaniniho dirigentskému umění se brzy začaly objevovat zprávy o jeho svéhlavosti. Metropolitní opera tehdy zdaleka neodpovídala tomu, jak její historii vnímáme dnes. Technické vybavení zaostávalo, administrativní vedení bylo chaotické, roku 1913 nově angažovaný německý režisér Franz Ludwig Hörth (později ředitel Státní opery v Berlíně) narazil na nechuť cokoli měnit a brzy se vzdal. Metropolitní operu brzy opustil také kapelník Alfred Hertz, rovněž Němec, který zde působil od roku 1902. S Toscaninim měli rozdělený repertoár – Hertz dirigoval německé opery (například americkou premiéru Nížiny, Salome či Rosenkavaliera), Toscanini opery italské a francouzské. Ovšem „agresivnější Toscanini několikrát zasáhl do Hertzovy domény, když přemluvil ředitele Gattiho-Casazzu, aby ho nechal dirigovat Wagnera; jsou to oba Italové a léta spřáteleni,“ tak líčil události dobový tisk. Dokonce dával Hertzův odchod do souvislosti s válkou v Evropě; stala se údajně záminkou k tomu, aby se Metropolitní opera Alfreda Hertze (a německé opery v repertoáru) mohla zbavit, neboť by protiněmecké nálady mohly divadlo obchodně ohrozit. (Alfred Hertz se stal roku 1915 dirigentem Symfonického orchestru v San Francisku a vedl ho až do roku 1930. V San Francisku pak roku 1942 zemřel.)

Návrat do Itálie
Arturo Toscanini v důsledku různých turbulencí opustil roku 1915 Metropolitní operu rovněž. Vrátil se do Itálie – a také tam byl vzápětí konfrontován s protiněmeckými náladami. „Basta, non vogliamo musica tedesca!“ pokřikovalo na něj na podzim 1916 v Římě publikum při koncertě z děl Richarda Wagnera. Toscanini publikum uklidnil italským královským pochodem, ale když nasadil ke smutečnímu pochodu ze Soumraku bohů, protesty začaly nanovo. Rozhněvaný Toscanini odhodil taktovku a opustil sál.

Arturo Toscanini v roce 1916 (zdroj commons.wikimedia.org)

Umělecké přesvědčení nezměnil, k německé hudbě se vracel stále. Roku 1919 uvedl v Miláně úryvky z Parsifala spolu s Beethovenovou Devátou. „Ačkoli byla Devátá symfonie většině publika neznámá, docílila Toscaniniho odvaha přímo velkolepého úspěchu. Všichni přátelé Itálie by přivítali, kdyby mohli v této hudební události spatřovat symptom toho, že nacionalistická posedlost, rozbujelá během války, spěje ke konci a politické zábrany nebudou brzdit umělecký život,“ zněl komentář.

S opovržením vůči německé hudbě Arturo Toscanini nesouhlasil, ale cítil se jako italský patriot – a jako takový souhlasil v listopadu 1919 se svou (neúspěšnou) kandidaturou za Mussoliniho „Fasci“, tehdy ještě uskupení s ani ne tisícovkou členů. Brzy prohlédl – a také proto se do politiky pletl dál.

Roku 1920 nastoupil znovu do Scaly, kde roku 1924 uvedl světovou premiéru nedokončené opery Arriga Boita Nerone, kterou téhož roku dirigoval v Bologni. Očitý svědek popsal účinek, jaký Toscanini vyvolával – poeticky a pateticky, ale jistě pravdivě: „Jako by z tohoto téměř šedesátiletého muže, z jeho šedých spánků a vysokého čela vycházel plamen, neuhasitelný žár. S elánem mládí se vrhá na dílo, které přesně ovládá, a víme, že se se stejným přesvědčením chápe každého díla. Řítí se vpřed, i krotí síly. Jeho taktovka bičuje vzduch, zpěváky, hráče v orchestru, publikum. Neustále je ve střehu, rozvážný, na nic si nehraje. Ovládá mistrovsky techniku dirigování, a ještě víc ducha díla, hudby – on sám je hudba.“

Roku 1926 řídil posmrtnou světovou premiéru Pucciniho Turandot: „Qui termina la rappresentazione perché a questo punto il Maestro è morto,“ zaznamenali svědkové jeho slova, když položil taktovku v místě, k němuž skladatel při kompozici dospěl.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat