Umělec s páteří. Před 150 lety se narodil Arturo Toscanini

Jak dalece je provázané umění a politika? Mají se umělci vůbec do politiky plést, mohou jí rozumět, mohou ji ovlivnit (ať už pozitivně, nebo negativně) – to jsou otázky, které se vracejí stále znovu a jsou aktuální i v tyto dny. Před více než osmdesáti roky se k nim vyslovil dirigent Arturo Toscanini, od jehož narození uplyne 25. března sto padesát let.

Syn krejčího z Parmy vystudoval na konzervatoři v rodném městě hru na violoncello. Jako člen operního orchestru zachránil při turné v Jižní Americe představení Verdiho Aidy, když zaskočil za indisponovaného dirigenta. Už šest let nato řídil světovou premiéru Leoncavallových Komediantů a za další čtyři roky Pucciniho Bohémy. Roku 1897 zahájil v Turíně italskou premiérou Tristana a Isoldy ve své vlasti propagaci Wagnerova díla. Následujícího roku se stal uměleckým šéfem milánské Scaly; s ním začala velká éra tohoto operního domu. Vedl ho osm let a realizoval zde například italské premiéry Straussovy Salome a Debussyho Pelléa a Mélisandy. Tam se seznámil s manažerem Giuliem Gatti-Casazzou a spolu s ním se rozhodl pro americké dobrodružství.

New York
Roku 1908 přešel do newyorské Metropolitní opery – zde řídil například roku 1910 světovou premiéru Pucciniho Děvčete ze Západu s Emou Destinnovou a Enricem Carusem.

Kromě stupňujícího se obdivu k Toscaniniho dirigentskému umění se brzy začaly objevovat zprávy o jeho svéhlavosti. Metropolitní opera tehdy zdaleka neodpovídala tomu, jak její historii vnímáme dnes. Technické vybavení zaostávalo, administrativní vedení bylo chaotické, roku 1913 nově angažovaný německý režisér Franz Ludwig Hörth (později ředitel Státní opery v Berlíně) narazil na nechuť cokoli měnit a brzy se vzdal. Metropolitní operu brzy opustil také kapelník Alfred Hertz, rovněž Němec, který zde působil od roku 1902. S Toscaninim měli rozdělený repertoár – Hertz dirigoval německé opery (například americkou premiéru Nížiny, Salome či Rosenkavaliera), Toscanini opery italské a francouzské. Ovšem „agresivnější Toscanini několikrát zasáhl do Hertzovy domény, když přemluvil ředitele Gattiho-Casazzu, aby ho nechal dirigovat Wagnera; jsou to oba Italové a léta spřáteleni,“ tak líčil události dobový tisk. Dokonce dával Hertzův odchod do souvislosti s válkou v Evropě; stala se údajně záminkou k tomu, aby se Metropolitní opera Alfreda Hertze (a německé opery v repertoáru) mohla zbavit, neboť by protiněmecké nálady mohly divadlo obchodně ohrozit. (Alfred Hertz se stal roku 1915 dirigentem Symfonického orchestru v San Francisku a vedl ho až do roku 1930. V San Francisku pak roku 1942 zemřel.)

Návrat do Itálie
Arturo Toscanini v důsledku různých turbulencí opustil roku 1915 Metropolitní operu rovněž. Vrátil se do Itálie – a také tam byl vzápětí konfrontován s protiněmeckými náladami. „Basta, non vogliamo musica tedesca!“ pokřikovalo na něj na podzim 1916 v Římě publikum při koncertě z děl Richarda Wagnera. Toscanini publikum uklidnil italským královským pochodem, ale když nasadil ke smutečnímu pochodu ze Soumraku bohů, protesty začaly nanovo. Rozhněvaný Toscanini odhodil taktovku a opustil sál.

Umělecké přesvědčení nezměnil, k německé hudbě se vracel stále. Roku 1919 uvedl v Miláně úryvky z Parsifala spolu s Beethovenovou Devátou. „Ačkoli byla Devátá symfonie většině publika neznámá, docílila Toscaniniho odvaha přímo velkolepého úspěchu. Všichni přátelé Itálie by přivítali, kdyby mohli v této hudební události spatřovat symptom toho, že nacionalistická posedlost, rozbujelá během války, spěje ke konci a politické zábrany nebudou brzdit umělecký život,“ zněl komentář.

S opovržením vůči německé hudbě Arturo Toscanini nesouhlasil, ale cítil se jako italský patriot – a jako takový souhlasil v listopadu 1919 se svou (neúspěšnou) kandidaturou za Mussoliniho „Fasci“, tehdy ještě uskupení s ani ne tisícovkou členů. Brzy prohlédl – a také proto se do politiky pletl dál.

Roku 1920 nastoupil znovu do Scaly, kde roku 1924 uvedl světovou premiéru nedokončené opery Arriga Boita Nerone, kterou téhož roku dirigoval v Bologni. Očitý svědek popsal účinek, jaký Toscanini vyvolával – poeticky a pateticky, ale jistě pravdivě: „Jako by z tohoto téměř šedesátiletého muže, z jeho šedých spánků a vysokého čela vycházel plamen, neuhasitelný žár. S elánem mládí se vrhá na dílo, které přesně ovládá, a víme, že se se stejným přesvědčením chápe každého díla. Řítí se vpřed, i krotí síly. Jeho taktovka bičuje vzduch, zpěváky, hráče v orchestru, publikum. Neustále je ve střehu, rozvážný, na nic si nehraje. Ovládá mistrovsky techniku dirigování, a ještě víc ducha díla, hudby – on sám je hudba.“

Roku 1926 řídil posmrtnou světovou premiéru Pucciniho Turandot: „Qui termina la rappresentazione perché a questo punto il Maestro è morto,“ zaznamenali svědkové jeho slova, když položil taktovku v místě, k němuž skladatel při kompozici dospěl.

Koncem dvacátých let se o něm psalo jako o „nejslavnějším dirigentu dneška, který odporuje běžným představám o Italech“, neboť „mezi sebe a ostatní ve světě staví zeď“ a ve společenském kontaktu je „rezervovaný“. Už tehdy o něm kolovala řada anekdot, zejména o zlámaných taktovkách, ale také nejrůznější líčení jeho umění, která mohou skutečnost vystihnout jen málo: „Když diriguje, nestojí před ním pult a nepotřebuje noty, protože diriguje zpaměti. Při příchodu drží taktovku pod paží jako jezdecký bičík. Aplaus jako by ho nezajímal. A pak začne dirigovat. Taktovka v jeho pravici poroučí a levá jako by tóny z nástrojů zapřísahala. Ta levá ruka je sama o sobě kuriozita. Hubená a krásně formovaná, sama hraje symfonii.“ A překvapuje i jinak: „Jeho názor na moderní hudbu je odvážný. On, první dirigent světa, prohlašuje, že ho zajímá jazz. A tvrdí, že tato hudební forma už umění dala hodně cenného. Sám má velkou sbírku gramofonových desek s jazzovou hudbou, která prý mu poskytla mnoho podnětů.“

Podobně vyprávěl o dojmu z Toscaniniho náš Vladimír Helfert, který mohl jeho výkon sledovat v Neapoli. Povšiml si neobvyklého rozsazení orchestru (tympány uprostřed a basy vlevo za primy, což umožnilo lepší splynutí smyčců). Jako každý, i Helfert zaznamenal, že Toscanini diriguje zpaměti, většinou pravou rukou, levou uplatňuje jen při významných momentech, diriguje klidně, jeho ruka „vyniká neobyčejnou ohebností, lehkostí a výmluvností“. U interpretace Beethovenovy Sedmé symfonie shledal Helfert převahu rytmického prvku nad melodickým.

Svědectví
Roku 1919 vzpomínala na dirigenty, s nimiž pracovala – Richarda Strausse, Karla Mucka, Felixe Weingartnera a další – koloraturní sopranistka Bella Alten, členka Metropolitní opery v letech 1904–1914. S Gustavem Mahlerem studovala v New Yorku mimo jiné Beethovenova Fidelia: „Na začátku zkoušek k nám měl proslov, v němž vysvětlil ducha díla tak vřelými slovy, že pro ně zapálil i největší skeptiky,“ napsala. Artura Toscaniniho označila za „zvláštní třídu s fenomentální pamětí  – což podle mě umělecky nemá význam a imponuje to jen snobům“. V New Yorku uvedl Toscanini operu Wolfa-Ferrariho Zvědavé ženy, kterou už dával v Itálii a měl ji přesně promyšlenou, ale Belle Alten neseděly jeho požadavky na pojetí role Colombiny. Troufla si poprosit, zda to může zkusit po svém. Arturo Toscanini svolil: „Předvedla jsem, jak si to představuju. Zavládlo naprosté ticho. Pak ke mně přistoupil, podal mi ruku a řekl: Velmi dobře, dělejte to tak,“ píše zpěvačka. „A tím se dostávám k tomu, co spojuje všechny ty velké: úcta před umělcovou osobností. Tradice není španělská bota, do níž by nějaký školomet měl osobnost cpát, je to široký rámec, v němž musí být umělec veden k tomu, aby se rozvíjel, a skutečně velký dirigent je vůdce, který podporuje, a ne ten, který ducha utlouká poučkami.“

Toscanini v Praze
Na jediném koncertě 23. května 1930 poznalo Artura Toscaniniho pražské publikum. Přijel s orchestrem New York Philharmonic-Symphony, který vedl v letech 1929–1936, v rámci evropského turné: „Muž skoro legendární životem i uměním přijíždí do Prahy, aby se jediným koncertem v Lucerně představil pražskému obecenstvu a aby živým příkladem ukázal, čím vším se liší od velkých mistrů taktovky, rovněž uznávaných v dalekém světě,“ vítal ho tisk. Připomínalo se, že má v repertoáru Novosvětskou a předehru k Prodané nevěstě a v jeho americkém orchestru je mnoho Slovanů – mezi nimi houslista Josef Jan Kovařík, asistent Antonína Dvořáka za jeho amerického pobytu. Připomínalo se, že sláva, kterou si Arturo Toscanini vydobyl před lety v Americe, dala Italům pochopit, „že mistru bylo v jeho rodné zemi ublíženo“ a povolali ho domů – kde se ale dočkal už zmíněného protestu proti uvedení Wagnerovy skladby.

Ohlasy pražského koncertu byly plné superlativů, „umělecká událost prvního řádu, nikoli pouhá senzace pro bohatý svět a známý typ hudebních snobů. Toscanini náleží do rodu vládců, lidí mocné vůle a neúprosné kázně, jimž dlužno se podrobovati a je poslouchati, kteří vedou k vítězství, ale jimž je malicherná ješitnost, kult osoby, slavomam. Nevnucuje dílu sebe, největší povinnost vidí v duševním splynutí s ním,“ a tak dále. Na programu byla předehra k Rossiniho Italce v Alžíru, Beethovenova Sedmá symfonie, Smetanova Vltava, Nokturno a Scherzo z Mendelssohnova Snu noci svatojánské a předehra a závěr z Tristana a Isoldy.

Bayreuth, Salcburk a politika
Svoje svědectví o Toscaninim podal Wolfgang Wagner. Při pobytu dirigentovy rodiny v Bayreuthu se čtyři děti Winifred a Siegfrieda Wagnerových přátelily se třemi dětmi Artura Toscaniniho a jeho manželky, baleriny Carly Martini. Wolfgangovi bylo tehdy jedenáct let. „K nám dětem se choval laskavě, naprosto jiné bylo jeho chování při práci s orchestrem. Když se dostal do ráže, projevoval se jeho výbušný temperament slovními, většinou italskými urážkami a přelámanými taktovkami. Dokázal, že festivalový orchestr poprvé, a naštěstí naposled, stávkoval. Matce se podařilo dosáhnout smíru a hudební výsledek nakonec dovolil na všechny spory zapomenout,“ napsal Wolfgang Wagner ve svých vzpomínkách. Arturo Toscanini dirigoval v Bayreuthu poprvé roku 1930 novou inscenaci Tannhäusera, převzal Tristana a roku 1931 Parsifala.

V květnu téhož roku se v Bologni setkal s útokem na svou osobu, který ho jednoznačně postavil na stranu antifašistů, a stal se rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu. Před koncertem dostal příkaz zahájit večer královskou hymnou a hymnou národní fašistické strany (původně to byla píseň ze studentské hry Addio Giovinezza / Sbohem mládí, kterou si fašisté přisvojili). Arturo Toscanini odmítl, fašisté ho fyzicky napadli a zranili. Dirigent ještě téhož večera odjel do Milána a další koncerty odřekl. Komentáře neopomněly připomenout, že královskou hymnu o své vůli přece hrál při oné události roku 1916 v Římě; pravým důvodem Toscaniniho vzpoury však byla Giovinezza. Jeho odmítnutí zároveň znamenalo jasné vyjádření k vlastnímu omylu, když byl kdysi ochoten se k Mussolinimu připojit.

V srpnu 1931 vystoupil jako dirigent Vídeňských filharmoniků na Salcburském festivalu a „vystupňoval, pokud je to vůbec ještě možné, celkový letošní úspěch. Zvláště díky Toscaninimu se letos Salcburk stal světovou kulturní metropolí“.

Zvláštní vztah navázal Arturo Toscanini s Friedelind Wagner, druhorozeným dítětem Winifred a Siegfrieda Wagnerových. Bylo jí dvanáct, když její otec zemřel, v den jeho smrti se se „štíhlým mužem s hlubokýma laskavýma očima a výraznou tváří s jemnými rysy“, jak Toscaniniho popisuje, potkala poprvé, s mužem, „který mi téměř nahrazoval otce“. Friedelind byla svědkem, jak se Toscanini vzepřel přítomnosti posluchačů při zkoušce na koncert k uctění otcovy památky, a scény poté, co zjistil, že jeho zákaz nebyl respektován; Toscanini odmítl koncert řídit. Nic nepomohlo – a taktovku převzal Wilhelm Furtwängler; událost se stala jednou z epizod, která prohloubila vzájemné antipatie obou dirigentů.

Po Hitlerově nástupu k moci roku 1933 Toscanini další působení v Bayreuthu zrušil. Byla to jeho bezprostřední reakce také na to, že Brunovi Walterovi znemožnili v Lipsku vstup do Gewandhausu, kde měl dirigovat koncert, na jeho odchod z Německa, následovaný emigrací Otto Klemperera a dalších. Roku 1939 pak Arturo Toscanini pomohl Friedelindě Wagner, aby mohla vycestovat do Spojených států.

Roku 1937 vyjádřil Toscanini svůj postoj dalším činem, když přijel dirigovat Palestinský symfonický orchestr do Tel Avivu. Orchestr založil roku 1935 houslista Bronisław Huberman a jeho existence znamenala záchranu pro mnoho nacismem pronásledovaných hudebníků (od roku 1948 nese název Izraelská filharmonie).

Za nezapomenutelný zážitek bylo označeno Toscaniniho nastudování Verdiho Requiem v Salcburku roku 1937 s Vídeňskými filharmoniky, se sborem Státní opery a sólisty Kerstin Thorborg, Helgem Roswaengem a Alexandrem Kipnisem. Ale zhoršující se politická situace vedla Toscaniniho k odřeknutí účasti také na Salcburském festivalu. Na jeho podnět se zde právě budovala nová scéna a k jeho sedmdesátinám měl vzniknout Toscaniniho dvůr. „Teď se musíme rozmyslet, jestli ho nepřejmenovat dřív, než byl vůbec pojmenován,“ psaly salcburské noviny.

„Toscaninihof“ je prostor mezi Skalní jízdárnou, Domem pro Mozarta, františkánským klášterem a Collegiem Benedicti. Dirigentovo jméno nese, a výkony, které Toscanini v Salcburku předvedl, z dějin festivalu nikdo nevymaže. Tehdejší komentáře ale dokumentují rozpornou náladu v Rakousku několik měsíců před „anšlusem“: „I kdyby se Toscanini v poslední minutě rozhodl jinak, jeho protiněmeckou nenávist by festival nemohl akceptovat, protože s sebou nese nebezpečí demonstrací – je jisté, že zodpovědná místa v Salcburku nejsou ve snadné situaci. Svět se jeho odchodem nezřítí, však se ukáže, že Toscaniniho odřeknutím nevznikne žádná trvalá škoda.“ Arturo Toscanini je velký dirigent, ale jeho náklonnost k Židům byla pro „neutrální podnik, jako je Salcburský festival, nepříjemná. Toscanini se zamíchal do politiky, vytvořil si zástup, který spojil uctívání jeho umění s jeho politickým míněním. Část těchto lidí už nebude Salcburk bez Toscaniniho považovat za dost významný, aby sem jezdili. Jako ta mladá Američanka, která, přilákána Toscaniniho jménem, přijela na Mistry pěvce a na Fausta a ani nevěděla, kdo je Wagner a Goethe. Stranou zůstanou ti, kteří svou přítomností dávali najevo souhlas s jeho politickým postojem. A možná i ti, pro které bylo hudebním magnetem skutečně jen Toscaniniho jméno. Ti se ale vrátí, Toscanini je sice veličina, ale jsou i jiné veličiny.“ A k tomu dovětek: „Je hříčkou osudu, že Toscanini, který se považuje za příkladného demokrata, je přitom bezohledný diktátor. Vedení festivalu by mohlo vyprávět. Vzpomeňme si na jeho konflikt s Furtwänglerem, na jeho postoj k Bayreuthu, jeho snahy udělat ze Salcburku protipól Bayreuthu a jak chtěl postupně do Salcburku přetáhnout wagnerovský repertoár. Není pravda, že nám byl Toscanini ‚vyrván‘. Také není správné, aby byl srovnáván s oněmi zasloužilými muži, kteří byli činní při festivalu v jeho začátcích. Do Salcburku přišel teprve tehdy, kdy už byl festival světoznámý.“

V poslední větě je patrná umná manipulace, jakou si tehdejší doba zejména dobře osvojila. Autor článku, knihovník a novinář Otto Kunz, který v dějinách festivalu zaujímá významné místo, ony osobnosti z počátků festivalu nejmenuje; jinak by musel zmínit židovský původ Maxe Reinhardta a poloviční u Huga von Hofmannsthala. To jiný žurnalista Richard Ahne se v pokračování zprávy vyjádřil jednoznačněji: „V Toscaniniho rozhodnutí bojkotovat Salcburk je vysloveně politická demonstrace svobodného zednáře a přítele Židů, který vedle sebe nestrpí reprezentanta Německa Furtwänglera a vědomě chce Salcburk hospodářsky poškodit. Toscanini byl pro Salcburk apoštolem hudby a jako takový byl po zásluze ceněn. Jako politický apoštol, když už jím chce být, musí zmizet. Vůči jeho brutálnímu vměšování do věcí, do kterých mu nic není, zbývá Salcburku jen jedno: rezignovat na muže, který v rozhodující hodině zklamal!“

Toscanini a Furtwängler
Toscaniniho spor s Furtwänglerem byl střetem dvou rozdílných povah a nedatoval se až rokem 1937. Byli rovnocenní konkurenti, ale rozdílných názorů na hudební interpretaci – Wilhelm Furtwägler byl považován za „filozofujícího“ dirigenta, Arturo Toscanini působil spontánně. Jablkem sváru se stal ale především Salcburk. Hitlerovské Německo se roku 1933 pokusilo festival rafinovaným způsobem porazit. Chtěl-li ho říšský Němec navštívit, potřeboval zvláštní povolení a musel složit na hranicích tisícimarkovou „kauci“. Německým umělcům bylo také jasně dáno najevo, že pokud chtějí dál účinkovat v Německu, nesmí se v Salcburku objevit. Také proto zinscenoval festival uvedení Beethovenovy Deváté s Wilhelmem Furtwänglerem, na koncert demonstrativně vypravil návštěvu německých turistů. Toscaniniho příznivci se koncertu vyhnuli.

Toscaniniho úspěchy v Salcburku nacistické mocipány navýsost popouzely. Sympatie demokraticky smýšlejících byly pochopitelně na jeho straně: „V Bayreuthu smí rozkvétat ten, kdo sklonil šíji před mocí. V Salcburku ten, kdo o ni nedbá,“ bylo jedno z přirovnání. „Ryzí hudebník Toscanini shledal, že dokonale nepolitické životní podmínky ryzí hudby velmi citelně kolidují s životními podmínkami politického života, zmizela-li z tohoto politického života svoboda.“

Arturo Toscanini trval na svém a Salcburk opustil. Jeho spor s Wilhelmem Furtwänglerem měl osobní pozadí, nebyli si vzájemně sympatičtí, ale rozdělila je politika.

Znovu Amerika
Roku 1937 založil Arturo Toscanini orchestr National Broadcasting Company (NBC Symphony Orchestra).

V Evropě řídil ještě roku 1938 na Lucernském festivalu orchestr složený z hudebníků, donucených k emigraci.

Poslední koncert dirigoval 4. dubna 1954 na Manhattanu s orchestrem NBC. Zemřel jen několik týdnu před svými devadesátými narozeninami, 16. ledna 1957 v New Yorku a zůstal dodnes příkladem jedinečného umělce, o jehož kvalitách svědčí dochované nahrávky. A také umělce s páteří.