O umění číst hudbu. S jubilantem Janem Kačerem nejen o jeho režiích oper

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tak tam je to jiné, protože Mrtvý dům je opera sama o sobě už prostě revoluční, buřičská, tam tohle zapřít by bylo vrcholem neumění. Fakt je, že já jsem měl v mnohém štěstí. To už jsem v Čechách měl vlastně zakázanou činnost a najednou jsem mohl dělat operu v Jugoslávii. To tady totiž nikomu nepřipadalo moc nebezpečné, protože si říkali, „co může udělat v opeře“. Pro mě to byla fantastická reprezentační šance, protože v Záhřebu se nikdy žádný Janáček nehrál. Tamější intendant Kosta Spaić věděl, že mám za sebou režie činoher z děl ruských klasiků, tak mi říkal: „Ty máš rád Rusy, ty tomu budeš rozumět.“ A rozhlašoval o mně, že jsem krajan s Janáčkem, spřízněný s ním i jménem, protože vyvodil, že Janáček je zdrobnělina od slova Jan. Hlavně mě tam uvedl jako velkého odborníka na operu. To jsem se musel smát. Takže já jsem se bál jich a oni mě. Samozřejmě, oni to znali po hudební stránce, jenže já jsem to zase uměl zpívat s těma nápěvkama a uměl to nazpaměť.

Jugoslávci s námi byli v té době velcí kamarádi. Dokonce i v době největší totality tam byla pořád Masarykova ulice. Věděli, že přicházím ze smutný země, tak mě chtěli pobavit a sboristé na mě pořád dělali, jako že jsou tamburaši. Já jsem se je snažil přesvědčit, že zpívají o svobodě, a oni pořád samá legrace a pak koukali na hodinky, že už jako chtějí jít na kšeft. Snažil jsem se vysvětlit, že ten jejich sbor „svoboda, svoboděnka“ a „orel, král lesů letěl“ je smyslem opery. Chtěl jsem živého orla a oni po dlouhém váhání konečně pochopili a s takovým tím balkánským temperamentem najednou zjistili, o čem zpívají. Janáček má navíc v partituře napsané řetězy a já jsem jim dal železné řetězy, ne papírové. A když zdvihli ruce, řetězy začaly řinčet a do toho začali zpívat „orel král lesů, svoboda, svoboděnka…“, tak to bylo i pro mě strašně silné.

Tyhle věci se vždycky zkoušejí přerušovaně, pořád se to zastavuje a připomínkuje a vlastně naplno je pocítíte až při premiéře. Najednou byla ta atmosféra, obrovský orel, dvoumetrové rozpětí… A i dirigent, který tak strašně miloval Janáčka, že ho pateticky zpomaloval, se nechal strhnout. Na závěr lidé stáli a tleskali Janáčkovi a svobodnému, volnému orlovi. Pro mě – absolutní zázrak. Měl jsem skutečně pocit, že jsem se zúčastnil něčeho, co právě vzniklo. Bylo to krásné.

A jak jste vlastně přišel na toho živého orla?

Většinou se to řeší vycpaninou nějakou. Ale já jsem věděl, že to by mi zkazilo celou inscenaci. První co jsem řekl, bylo, že chci živého orla. A oni, no jasně, to se vždycky říká. A asi tak měsíc mě pořád podváděli, že orel bude, a orel pořád nebyl. Nakonec mi řekli, že nemají „pitomi orlovi“. Tak jsem zjistil, že „pitomi“ je v srbochorvatštině „cvičený“. Šel jsem do místní ZOO a tam byl v první kleci obrovský orel. Letěl jsem do divadla a oni podlehli tlaku. Přinesli orla v kleci a on mi vlastně pomohl zburcovat ty kluky, ty přírodní lidi, kteří krásně zpívali, ale v podstatě na nějakou operní nadsázku nebyli zvyklí. A když najednou viděli živého orla v tom prostředí, tak pochopili, že je vězněm, jako oni. Pak ho pustí a on je svobodný, zatímco oni jsou zavření. Mohlo by se říct, režijní trik, ale nebyl to trik, jen vyhovění skladateli. A také všechny kritiky psaly, kam se poděl cvičený orel, ale jaký byl režisér a zpěváci, to bylo až potom.

Samozřejmě nejste jediný činoherní režisér, kterého zlákal hudební žánr na jevišti. Váš učitel a vzor Alfréd Radok či přítel Evald Schorm byli ceněni i jako režiséři oper. Radil jste se s nimi o této práci? Vaší druhou operní režií byl Weberův Čarostřelec v roce 1979, kterého Evald Schorm inscenoval přesně o deset let dříve v Olomouci.

U Radoka jsem asistoval. On dělal i operetu a já jsem se jednou o ní neuctivě vyjádřil. Okřikl mě, jak si to můžu dovolit, že dobrý operetní herec musí umět zpívat, tancovat a další věci, tak od té doby jsem byl v této věci před ním velmi na pozoru. Já si myslím, že Radok byl největší režisér, který se tady vyskytl. Byl polyfonní, velmi muzikální. Nakonec i jeho Laterna magika byla napůl hudební.

A Evald Schorm? Jeho sen byl, že bude operním zpěvákem. Plaše intonoval a v opeře uměl všechno nazpaměť. Mě taky hecoval, abych dělal operu. A o té opeře Čarostřelec v Olomouci mi vypravoval. Dokonce mě seznámil s panem dirigentem Pokorným, který to tam dělal, a asi dvakrát nebo třikrát jsme byli na opeře spolu. Říkal jsem mu, že by mě hrozně bavilo dělat operu jako barvy. Různé barvy, které by souhlasily s určitou intonací, barevnou harmonií. Měl jsem takové sny odnaturalizovat výpravu. A on říkal, no vidíš to je prima, ty to máš vymyšlený, dělej to, dělej to!  Ale já, z takový úcty k hudbě, jsem nikdy nechtěl. A pak mě to okouzlilo a k opeře mám velkou úctu.

Nakonec jste režíroval nejen opery, ale i ty operety.

Prosím vás, nepřeceňujte můj význam, dělal jsem Noc v Benátkách v divadle Ústí nad Labem…

A co Mam’zelle Nitouche v Naivním divadle Liberec?

Mam’zelle Nitouche u Honzy Schmida, to byla taková něžná recese, kde největší výkon podal pan Miroslav Kořínek, který celou tu báječnou muziku vlastně přetvořil a převysvětlil nám to. V podstatě vzal celou tu partituru a udělal věci, které třeba normální posluchač neslyší. Povýšil druhý hlas na první a podobně. Udělal z toho takovou báječnou koláž, měli tam skvělou zpěvačku… Ale byla to spíš taková hra na operetu, hra na hudebnost… Několikrát to viděl pan Oldřich Nový a byl okouzlen. Vůbec se neurazil, naopak se smál a hrozně se mu to líbilo.

Florimon Hervé: Mam'zelle Nitouche (režie: Jan Kačer) - Naivní divadlo Liberec 1976 (foto © Vojtěch Písařík/Divadelní ústav)
Florimon Hervé: Mam’zelle Nitouche (režie Jan Kačer) – Naivní divadlo Liberec 1976 (foto © Vojtěch Písařík/Divadelní ústav)

Je o vás známo, že máte blízko k výtvarnému umění. Ostatně ještě před režií na DAMU jste absolvoval Střední keramickou školu v Bechyni. Dokonce jste uveden jako autor scény u jedné své inscenace v Činoherním klubu. Považujete výtvarnou stránku u opery za důležitější než u činohry? Má podle vás operní scénografie nějaká specifika?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat