Úspěšný tenor z Národního, který dobrovolně odešel do zákulisí, aby proslavil druhé

  1. 1
  2. 2
Právě dnes, tedy 1. dubna si připomínáme sté výročí narození umělce, který ačkoli na jevišti vystupoval pouze několik sezon, výrazně se zasloužil o české divadlo. Byl jím Jaromír Svoboda, dlouholetý fotograf ve zlaté kapličce. Díky jemu existují dnes nejen v archívu naší první scény, ale také v mnoha divadlech dalších fotograficky vynikajícím způsobem zdokumentované inscenace s mimořádnou vypovídající hodnotou o cestách českého divadla od padesátých do osmdesátých let minulého století.
W. A. Mozart: Don Juan – Jaromír Svoboda (Don Ottavio) – ND Praha 1950 (zdroj ND Praha / foto Josef Heinrich)

Jaromír Svoboda se narodil v Brně 1. dubna 1917. Studia na právnické fakultě musel přerušit v důsledku uzavření vysokých škol na podzim roku 1939. Dokončil je v roce 1946, kdy byl promován na doktora práv. Věnoval se ale též studiu zpěvu u profesorky Krancové. Vzápětí si mladého adepta pěveckého umění povšiml Václav Talich, nabídl mu místo sustenanta v operním souboru Národního divadla a přidělil mu drobnou úlohu Prvního vězně v chystaném novém nastudování Beethovenova Fidelia. Premiéra, kterou navštívil dokonce neblaze proslulý ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, se konala 22. dubna 1944 a setkala se s mimořádným ohlasem. Bylo evidentní, že publikum ocenilo nejen mimořádné kvality této inscenace, ale pochopilo také její symbolické poselství spočívající ve výrazu naděje na brzké osvobození (režisérem byl Karel Dostal, výtvarníkem František Muzika). Premiéra byla současně derniérou.

V následující sezoně byl první premiérou tradiční večer dvou veristických oper, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů. Jaromír Svoboda vystoupil v roli Prvního venkovana. Opera měla premiéru 22. srpna, ale dočkala se pouze jedné reprízy o dva dny později, protože 1. září okupační úřady činnost veškerých českých divadel zakázaly.

Po osvobození se stal Jaromír Svoboda jedním ze zakládajících členů nově vzniklé Opery 5. května. V první premiéře souboru, kterou byli Smetanovi Braniboři v Čechách v politicky ostře vypointované inscenaci, jejímž dirigentem i režisérem byl Václav Kašlík, ztvárnil roli Junoše. Ve Verdiho Traviatě byl pak představitelem Alfréda Germonta a Karel Ančerl s Václavem Kašlíkem jej obsadili do role Jeníka v Prodané nevěstě.

Z dalších Svobodových rolí ve Velké opeře 5. května (tento název platil oficiálně od roku 1946) připomeňme Dona José v Bizetově Carmen, Pinkertona v Pucciniho Madame Butterfly, Vojtěcha v Blodkově jednoaktovce V studni anebo Dona Antonia v Prokofjevově Zásnubách v klášteře hraných tehdy pod názvem Maškaráda a postavu Herce-komika v Offenbachových Hoffmannových povídkách v hudebním nastudování Karla Ančerla a provokativním režijním pojetí Alfréda Radoka, pro něž vytvořil magickou fantazijní scénu Josef Svoboda.

Velká opera 5. května (foto archiv)

Už tady se Jaromír Svoboda souběžně věnoval divadelní fotografii a redigování časopisu Velká opera. Po násilném spojení Velké opery 5. května s Národním divadlem přešel Jaromír Svoboda jako sólista do Národního divadla. Zde se představil v převzatých představeních zaniklého souboru, k nimž přibyly inscenace, jež byly původně plánované pro repertoár Velké opery, ale jejichž premiéry se uskutečnily už v Národním divadle. Byly to například Mozartova Così fan tutte, kde ztvárnil roli Ferranda, anebo Křičkovy České jesličky, v nichž byl představitelem role Melichara. V Janáčkových Výletech páně Broučkových se představil ve dvojroli Miroslav Zlatník – Harfoboj a v Kovařovicově opeře Na starém bělidle v postavě Jakuba Míly.

Jako sólista Opery Národního divadla se setkal s několika významnými tenorovými partiemi, jako byla například titulní role v Goundově Faustovi a Markétce a dále pak Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim (tehdy uváděném pod názvem Don Juan) a Belmonte v Únosu ze serailu. V řadě dalších oper jako byla Moniuszkova Halka, Glinkův Ivan Susanin, Čajkovského Piková dáma a Střevíčky byl pověřen menšími úkoly.

Stále pravidelněji a úspěšněji se ovšem začal věnovat divadelní fotografii a v roce 1952 definitivně vyměnil jeviště za fotografický ateliér a stal se fotografem Národního divadla. V této profesi Jaromír Svoboda setrval až do svého odchodu do důchodu na konci roku 1983.

Jeho poslední studovanou rolí byl Žora Aruťjuňjac v Mejtusově Mladé gardě a naposledy vystoupil na scéně 4. dubna 1953 v drobné úloze bojara Chruščova v Musorgského Borisi Godunovovi.

Velmi brzy se prokázalo, že v Jaromíru Svobodovi dostalo české divadlo, a to nejen Národní, vynikajícího fotografa. Divadelní fotograf je funkce velmi specifická, zde nestačí být jen vynikajícím znalcem řemesla se schopností uměleckého pohledu. Má-li divadelní fotografie podávat optimální výpověď o inscenaci a interpretech postav, musí mít fotograf schopnost proniknout do inscenačního záměru a stejně tak do nitra podstaty osobnosti herce v roli, jejímž je představitelem. A tyto vlastnosti Jaromír Svoboda v maximální možné míře ve své práci vždy uplatňoval. Jeho fotografie zachycují jak podstatu té které inscenace, tak niterný pohled na výkony jednotlivých interpretů. Nepochybně mu v tom velmi napomohla jeho vlastní jevištní praxe a výtvarná obrazivost Trösterových a Svobodových výprav v inscenacích, v nichž účinkoval.

Během své éry Jaromír Svoboda vytvořil desítky tisíc fotografií v mnoha divadlech. Kromě Národního divadla spolupracoval s řadou pražských scén, především byl po léta kmenovým spolupracovníkem libeňského Divadla S. K. Neumanna. Velmi záhy začala jeho několik let trvající spolupráce s mosteckým divadlem, kam jej poprvé pozval jeho tehdejší ředitel Lubomír Poživil k inscenaci Vrchlického a Fibichova melodramatu Námluvy Pelopovy v roce 1954. Byl mnoho let trvalým spolupracovníkem Klicperova divadla v Hradci Králové a Východočeského divadla v Pardubicích. Díky Jaromíru Svobodovi máme na fotografiích zachycenou tvářnost řady inscenací někdejšího Vesnického divadla. A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat ad infinitum.

Jen v Divadelním ústavu je uložen neuvěřitelný počet více než osmačtyřiceti tisíc fotografií z bezmála tisícovky různých inscenací. S jeho fotografiemi se mohli setkat návštěvníci více jak tří set výstav, z toho osmapadesáti v zahraničí. Zúčastnil se nejrůznějších sympozií a podobných akcí a za své dílo obdržel řadu ocenění.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na