Útrapy trojské války na každém kroku. Idomeneo v Norimberku

Na druhou stranu nečekejte v Norimberku v případě Idomenea mozartovskou interpretaci, se kterou máte možnost se setkat ve Vídni, Paříži nebo Salcburku. Mozart se dnes hraje na špičkové úrovni převážně se specializovanými orchestry a také dirigenty, jakými jsou například René Jacobs, Marc Minkowski, Teodor Currentzis. Státní filharmonie Norimberk hraje široký jak operní, tak koncertní repertoár a způsob, jakým si poradila s interpretací Idomenea, lze přijmout. Generalmusikdirektor a dirigent představení Marcus Bosch se snažil o zásadnější změnu stylu hraní orchestru, ale jistá těžkopádnost v něm byla pořád, po hudební stránce představení chyběla lehkost a žádoucí napětí. Hraje se Idomeneo bez baletní hudby, s částečně redukovanými recitativy.

David Bösch, režisér představení, vytvořil inscenaci Idomenea pro koprodukci s Operou Vlaanderen v Antverpách, kde se konala premiéra již na jaře roku 2016 s Robertem Saccou v hlavní roli.

Soudě podle složení inscenačního týmu bavorskou inscenaci převážně připravili režisérovi asistenti, z nichž nelze nepřipomenout mladou režisérku českého původu Barboru Horákovou Joly jako vedoucí scénického nastudování. David Bösch má za sebou řadu úspěšných projektů, režíroval například Mozartovu operu Mitridate v Bavorské státní opeře, tamtéž Nápoj lásky a naposledy Mistry pěvce norimberské (s Jonasem Kaufmannem v hlavní tenorové roli). Na stránkách Opery Plus byl před několika týdny příznivě hodnocen jeho přínos pro novou inscenaci Korngoldova Mrtvého města v drážďanské Semperoper (recenze zde).

Jeho režie se vyznačují vždy jasnou koncepcí, se kterou se divák může anebo nemusí ztotožnit. Bösch si často vybírá témata války, strachu, násilí, bezútěšnosti, okraje společnosti a k tomu volí nezřídka ponurou jevištní scénografii, která mnohdy neladí divákovu oku.

I v Idomeneovi pokračuje ve své ústřední tvůrčí linii, jevištní dění je poznamenáno útrapami trojské války, která ničí všechny humánní hodnoty, pokřivuje charaktery a nastoluje bezmoc a neschopnost činit rozhodnutí. V tomto duchu je vedena i hlavní postava operního příběhu, král Idomeneo, silně zdeptaný zločiny, které zažil během trojské války; je nerozhodný, tápající a jeho bezradnost, jak naložit se svým životem, životem svého syna a osudem celé Kréty, jej přivádí až k požití jedu v samotném závěru opery. Trojská otrokyně Ilia a Idomeneův syn Idamantes jsou představováni ještě skoro jako děti, které nejsou ještě zralé převzít zodpovědnost a také nemají žádné pozitivní vzory, od kterých by se mohly učit. Ilia v souladu s libretem zachrání prince Idamanta, ten přebírá koruny vlády od svého umírajícího otce, ale hroutí se pod tíhou odpovědnosti a zármutku. Další osud země je hodně nejistý…

Použité výtvarné prostředky jsou někdy srozumitelně jednoduché, občas až dětsky naivní bez větší dávky fantazie a občas plakátově demonstrativní, ale málokdy opravdu pro diváky působivé a vesměs nehezké.

Přestože vedení postav a zdůraznění vztahů mezi jednajícími postavami byla věnována jistě pozornost, je nedostatečně propracovaná naznačená Ilianina přelétavost (od krále k synovi). Sporným bodem inscenace je také pojetí Elektry jako mohutně působící zralé ženy, která k dětskému Idamantovi vůbec nesedí; celá postava Elektry (dost neesteticky kostýmovaná) žije jakýmsi vlastním životem a její interakce s ostatním okolím je minimální.