V královéhradeckém ateliéru Pilařů se housle stavějí už devadesát let

Ateliér houslařského rodu Pilařů z Hradce Králové slaví letos devadesát let od svého založení. Prvním, kdo ve východočeské metropoli postavil housle značky Pilař, byl zakladatel dílny Karel Pilař (1899–1985). V řemesle pak pokračoval jeho syn Vladimír (1926–2008) a Tomáš Pilař (*1954) představuje již třetí, jeho dcera Šárka dokonce čtvrtou generaci.

Vraťme se však do historie. „Tak, jako ke kraji pod Orlickými horami neodmyslitelně patří román Aloise Jiráska F. L. Věk o životě dobrušského rodáka Františka Vladislava Heka, do podhůří Krkonoš pro změnu Zapadlí vlastenci Karla Václava Raise. Postava učitelského pomocníka Karla Čermáka je vlastně náš předek Věnceslav Metelka z Pasek nad Jizerou, zakladatel houslařské školy,“ byla první slova Tomáše Pilaře ve Velkém sále novoměstského zámku během besedy s posluchači koncertu Dvořákova tria v rámci Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka.Věnceslav Metelka jako učitelský pomocník nepobíral plat, ale ve vsi hrál ochotnické divadlo, pěstoval muziku a potřeboval tedy na něco hrát. „Během vandrování a práce v jedné dílně v Náchodě poznal housle i zevnitř a později je s úspěchem začal stavět. Postavil poměrně dost kusů a řemeslo naučil i všechny své čtyři děti. Jeho nejstarší syn Josef dokonce vyučil tomuto řemeslu spoustu mladých lidí, kteří se postupně zdokonalovali. Už další generace z nich se vydaly do světa – známá firma byl například Patočka v Jičíně, do Moskvy se dostal František Špidlen (představitel slavné houslařské rodiny), v Haagu žil Josef Vedral, což byla také slavná evropská firma, do Berlína přišel Antonín Pilař (původem ze Staré Paky)… a to už jsme ‚doma‘, neboť to byl strýc mého dědečka, který se také vyučil u jednoho houslaře z Krkonoš,“ vylíčil poutavě základy, na kterých vystavěl svoje renomé ateliér rodu Pilařů, jeho současný pokračovatel Tomáš Pilař.

Jeho rod se tedy hlásí ke Krkonošské houslařské škole a odkazu Věnceslava Metelky, významné osobnosti českého národního obrození. Krkonošská houslařská škola vyšla z hodně (moderně řečeno) amatérských podmínek, ale během tří generací se dostala na evropskou i světovou úroveň, což je opravdu unikát a dokazuje to, že to byli lidé nesmírně šikovní, inteligentní a dokázali se prosadit.

První z nich byl strýc Antonín, který odešel do Berlína a založil tam vlastní firmu, existující dodnes jako Anton Pilar (už také ve čtvrté generaci). Dědeček Tomáše Pilaře provandroval Evropu, byl v Haagu, v Berlíně, chtěl i do Francie. Když se mu však naskytla příležitost převzít krámek v Husově ulici v Hradci Králové, využil ji a v roce 1924, tedy před devadesáti lety, tam založil houslařskou dílnu.

Podle slov vnuka byl Karel Pilař pečlivý, pracovitý a šikovný houslař a navíc výborný restaurátor. Velice rychle si získal klientelu z regionu a kraje, postupně za ním jezdili zájemci z celé republiky.

„Můj otec Vladimír se vyučil u svého otce. Po válce se zúčastnil houslařských soutěží, kde měl velké úspěchy, a tak začal stavět nástroje do celého světa. Řemeslo jsem po něm převzal já a snažím se pokračovat v tom, co vybudovali moji předci,“ řekl třetí z rodu houslařů.Ze tří dcer Tomáše Pilaře se houslařkou vyučila nejstarší Šárka a také staví nástroje: „Vdala se za uměleckého truhláře a řezbáře, který se rychle ‚rekvalifikoval“, takže mám doma zdatné nástupce a snažím se jim předávat důležité zkušenosti. Vyučit se může téměř každý, ale bez zkušeností a jistého know-how nikdy kvalitní housle nevzniknou.“

O dřevu, které pokračovatelé slavného houslařského rodu používají, řekl: „Každý kousek dřeva má jiné vlastnosti a naším úkolem je poznat vlastnosti nejlépe předem, nebo během práce. V tom se dřevo podobá lidem – ani dvojníci, kteří vypadají na první pohled stejně, nejsou uvnitř totožní. Když tedy pracuji se dřevem, poznávám ho postupně a musím přizpůsobit konstrukci nástroje jeho vlastnostem. Právě to je na houslařství nejtěžší. Přes různou kvalitu dřeva se vždycky musíme snažit, aby byl výsledek co nejlepší.“Jako každý houslař používá Tomáš Pilař na housle dvoje základní dřevo – javor a smrk: „Oboje musí být rezonanční kvality. Nejdůležitější je smrk, který tvoří vrchní desku. Musí být z oblasti, kde takové rezonanční dřevo roste, tedy z Alp, u nás možná ze Šumavy kolem Boubína. My spolupracujeme se specializovanými německými firmami, které jezdí vyhledávat kvalitní dřevo do alpských oblastí o nadmořské výšce kolem 1 000 metrů. Takoví odborníci vědí, z jakého svahu a v jakém ročním období je dřevo třeba získat. Náš ateliér nakupuje od zpracovatelských firem dřevěné klíny, z nichž pak stavíme nástroje.“

Materiál je přitom mezigenerační záležitostí – nakoupené dřevo se uloží do skladu, kde zůstane třicet a více let: „Když jsem začínal, stavěl jsem z materiálu, který pořizoval dědeček. Většinu života používám materiál, pořízený otcem. Ze dřeva, které kupuji nyní, já už housle nepostavím, maximálně z takového, co jsem koupil zamlada,“ řekl mistr houslař a dodal: „Stářím se dřevo stabilizuje a krásně mění barvu. Když ho opracuju, leží připravené díly zase nějakou dobu na světle a slunci a postupně krásně zhnědnou, což se nikdy nedocílí umělým zabarvením dřeva.“Při stavbě houslí jsou důležité tři aspekty. V první řadě materiál, dále konstrukce (naladění desek, průběh klenby a podobně) a třetí věc je lak. Všechny jsou velice důležité – z vynikajícího dřeva nevzniknou podle slov Tomáše Pilaře při chybě v konstrukci dobré housle ani při sebelepším nalakování. Stejný dopad má i použití špatného laku. Dobrý lak může nástroj podpořit, ale nemůže ho zachránit.

A kolik houslí za devadesát let existence dílny Pilařovi postavili? „Samozřejmě o tom představu mám. Dědeček nástrojů nepostavil mnoho – když přišel do Hradce, začal je číslovat od stovky, aby to nevypadalo, že je začátečník. Když měl po několika letech sto padesát kusů, tak se o něm psalo, že je ‚velmi pilný mistr‘. Věnoval se ale také restaurátorství a nástrojů postavil zhruba dvě stě.“ To otec Tomáše Pilaře stavěl nástroje celý život – od mládí až do pozdního věku, takže jich po sobě zanechal mnoho set, a také on sám se věnuje především stavbě nových nástrojů, dnes jich má na kontě přes tři sta.

S houslemi se většinou loučí Tomáš Pilař nerad, ale pokud si prý nástroj vezme dobrý houslista, tak je to radost: „Jedna houslistka, která hraje na můj nástroj, mi napsala, že právě její housle stejně hrají nejkrásněji. To mě těší,“ řekl s úsměvem ve tváři.Na housle z Ateliéru Pilař hrají především mladí houslisté, kteří si takový nástroj pořídí na vstup do hudebního života, ale také členové renomovaných kvartet a hudebních těles. „Na nástroji ode mě začínal Ivan Ženatý, další vlastní také Jaroslav Svěcený. Na nástroji od dcery Šárky hraje Iva Kramperová, manželka varhaníka Pavla Svobody, a z toho mám opravdu radost.“

Houslařský mistr odhaduje, že stavbou jednoho nástroje stráví asi tři sta hodin: „Jedna věc jsou však hodiny strávené stavbou a druhá čas, který nástroj potřebuje k vzniku. Než ho postavím, tak se jedná minimálně o několik měsíců, většinou ale rok nebo dva – několik měsíců leží připravené díly na světle, poměrně dlouho musí schnout lak.“

„Housle stavím na objednávku, stejně jako violy nebo violoncella a postavil jsem asi pět kvintonů, což je pětistrunná viola. To si tehdy objednal violista Jiří Heger, který většinu života působil v Singapuru a měl představu, že by takový nástroj – s E strunou houslovou navíc – chtěl. Je to takový hybrid, ale Heger na něm hraje houslový i violový repertoár, i když to vůbec není jednoduché.“

Ke každému zákazníkovi přistupuje Tomáš Pilař přitom s pokorou a vstřícností, což se vždy vyplatí. Jsou prý lidé, pro které je důležitá i estetika, a s těmi pak zcela výjimečně vybírá osobně ve skladu dřevo, z něhož jejich housle budou postaveny.

… to bylo vyprávění houslařského mistra Tomáše Pilaře, během něhož několikrát sklidil potlesk posluchačů, kteří měli možnost si také prohlédnout nejen housle, ale i připravené desky či díly, nebo dokonce dřevěné hranoly, z nichž jednou vzácný nástroj vznikne. A na úplný závěr zbyl ještě čas na několik otázek a odpovědí.
Na co nejvíc v souvislosti s dědečkem vzpomínáte?

Vždy mně imponovala jeho úžasná trpělivost a soustředěnost. On opravdu u práce seděl od rána do večera a nadělal každý den obrovský kus práce. Měl samozřejmě babičku, která se o všechno starala. Cítím v tomto směru obrovský handicap způsobený dnešní dobou, kdy člověk řeší mnoho věcí najednou, je roztěkaný a od práce neustále odbíhá.

Existuje zakladatelská listina nebo podobný doklad o vzniku Ateliéru Pilař?

Ne, to neexistuje. V archivu mám spoustu cenných dokladů – například dědečkův výuční list, což je, na rozdíl od dneška, kdy se vytiskne potvrzení na počítači, nádherný grafický list a opravdu umělecké dílo.

Jak váš ateliér fungoval za totality?

Fungoval a zaplať pánbůh jsme tu dobu přežili celkem bez problémů, i když v padesátých letech, než byl houslařům přiznán status a mohli pracovat ve svobodném povolání, to opravdu nebylo jednoduché. Nejprve se na ně hledělo jako na živnostníky a museli se tedy zařadit do uměleckých profesí, pak působili pod Svazem skladatelů a koncertních umělců. Problém byl samozřejmě i s vyučením děti v rodině, vždy se hledala forma, jak to realizovat.

Nikdy jste nepochyboval, že budete houslařem?

Nepochyboval, bylo to samozřejmé a věděl jsem to pár let dopředu. Koníčkem mého staršího bratra, který měl řemeslo dělat, protože se vždy předávalo nejstarším potomkům, byla elektrika, takže se jí nakonec věnoval a řemeslo zbylo na mě.K houslím patří smyčec. Vyučil jste se tomuto řemeslu – dokázal byste ho postavit?

Dnes bych si už asi netroufl. Vyučil jsem se sice a byla to důležitá průprava pro běžné opravy a úkony, které jsou někdy potřeba udělat. Je to ale jiný obor a dnes je preferována specializace.

Zmínil jste se o dědečkově trpělivosti, bez čeho se dobrý houslař neobejde?

Především bez dobrého sluchu. Pokud bych zvuk sám neslyšel a nebyl schopen ho posoudit a vnímat, tak těžko mohu být houslařem a rozvíjet řemeslo.

Těší vás, že máte pokračovatele?

Samozřejmě a navíc věřím, že řemeslo půjde i do další generace – dcera Šárka má už dva syny, a tak věřím, že jeden z nich stavbu houslí převezme.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Tomáš Pilař (1954) se vyučil u svého otce Vladimíra Pilaře v letech 1969–1973. Velmi přínosný byl pro něj i vliv dědy Karla Pilaře, který v té době ještě restauroval mnoho vzácných nástrojů. Po vojenské službě v roce 1975 úspěšně vykonal aprobační zkoušku do Kruhu umělců houslařů a začal pracovat samostatně v rodinném atelieru. Stavěl především nové nástroje pro mladé interprety nastupující generace. Již v roce 1976 získal za své housle v prvním Triennale Internationale v Cremoně stříbrnou medaili a o rok později v tradiční mezinárodní houslařské soutěži v Poznani zlatou medaili, cenu Zlatý Groblicz pro největší uměleckou individualitu v soutěži a několik zvláštních cen. Tomáš Pilař se v té době také učil výrobě smyčců u Herberta Leichta. Později zdokonaloval své znalosti výroby smyčců u Hans-Karl Schmidta v Drážďanech a Michaela Taylora v Londýně. Výrobě smyčců se však ve svém atelieru nevěnuje. Tyto znalosti však využívá při opravách a restauracích starých smyčců. V tomto oboru je vyhledávaným odborníkem. Po stáži u firmy Ealing Strings v roce 1986 se v rodinném atelieru věnuje především stavbě nových houslí viol a violoncell, okrajově restauračním pracím na vzácných starých nástrojích a smyčcích. Na popud Jiřího Hegera, prvního violisty Singapurského symfonického orchestru, postavil roce 1987 pětistrunnou violu kvinton, na který Heger nahrál již dvě CD. Nástroj vzbudil velký ohlas a Tomáš Pilař od té doby postavil několik dalších těchto nástrojů.

Tomáš Pilař staví nástroje pro sólisty i komorní hráče. Mnoho nástrojů je používáno ve smyčcových kvartetech. Například dva až tři nástroje znějí v renomovaném Pražákovu kvartetu. Singaporský Tang kvartet, působící v současné době v USA, užívá kompletně nástroje Tomáše Pilaře. Rád staví nástroje pro mladé umělce, kteří, bez předsudků, si novým nástrojům dobře přivykají. Interpreti oceňují vysoký a stálý zvukový standard jeho nástrojů, kterého dociluje využíváním nejmodernějších akustických poznatků při ladění desek a přizpůsobováním konstrukce nástrojů individuálním vlastnostem používaného materiálu. Velmi důležité jsou dlouholeté zkušenosti tří generací rodiny Pilařů, vyvinutý cit pro dřevo a jeho potřeby pro akustické uplatnění. Důležitou roli pro zvuk nástroje hraje také lak, který dá tónu kulatost, měkkost a kulturu. Kvalitní lak může dobrou konstrukci nástroje zúročit. Naopak nekvalitní ji zcela znehodnotí. Sebelepší lak však špatnou konstrukci nástroje nezachrání. Tomáš Pilař oceňuje velký přínos svého otce, který se celý život věnoval zlepšení a ustálení tónové kvality nástrojů. I díky tomu jsou dnes houslaři rodiny Pilařů schopni vyjít vstříc individuálním požadavkům na zvuk houslí i viol a jejich tónovému zabarvení.

Tomáš Pilař staví housle na přání zákazníka podle modelu Stradivari nebo Guarneri. Pro violu užívá vlastního modelu ve velikostech od třiceti devíti centimetrů až po čtyřicet dva centimetrů. Zákazníkům doporučuje především velikost čtyřicet celých sedm centimetrů. Pro violoncello převzal model Ant. Stradivari z roku 1717. Je schopen také nástroje lehce imitovat nastaro.

Tak jako otec Vladimír, který je spoluautorem knihy o českých houslařích Umění houslařů, i Tomáš Pilař sbírá poznatky o nástrojích houslařských škol na českém území. V archivu ateliéru je již fotodokumentace a popis několika set vzácných českých nástrojů, které za dlouhá léta prošla atelierem Pilařů.

Tomáš Pilař vyučil dceru Šárku, která od roku 1998 staví samostatně nástroje v rodinném ateliéru. Používá stejných modelů a pracovních postupů jako její otec.

(Zdroj: www.jmc.cz)

www.jmc.cz

Foto archiv MHF F. L. Věka / Honza Ježdík