V malém sále Rudolfina vystoupil italský perkusní mág Simone Rubino

V úterý 26. října předvedl v Sukově sále pražského Rudolfina své umění mladý italský perkusionista Simone Rubino. V přes hodinu trvajícím vystoupení provedl posluchače zejména moderními avantgardními skladbami, ale nezalekl se ani těžké Bachovy houslové sonáty v úpravě pro vibrafon. Ve dvou skladbách pak také sám zpíval.

Sukovým sálem uvnitř pražského Rudolfina se v úterní odpoledne rozezněly rozličné perkusní nástroje. Hrál na ně Simone Rubino (nar. 1993), renomovaný evropský virtuos, držitel řady prestižních cen a vyhledávaný perkusní sólista. Jeho program byl tvořen z drtivé většiny velice aktuálními skladbami a obsahoval i efektní „taneční“ číslo.

Jako první zazněl rozsáhlý a proměnlivý set kadencí Water Spirit, Winter a Summer od moderního čínského skladatele a hudebníka Tan Duna (nar. 1957). Kadence patří ke koncertu Tears of Nature (který obsahuje mimo jiné i koncert pro vodu a orchestr) a Tan Dun je vytvořil přímo pro Rubina. Dílo to bylo strhující, Rubino udržoval i mezi jednotlivými částmi kontinuální zvukovou linii a držel tak pozornost diváků na maximální úrovni. Když s lahví vody v ruce nastupoval na poslední, „vodní kadenci“, ke které měl na levé straně podia připraveny dvě velké mísy vody, cestou budoval úžasné napětí i za pomoci luskání prstů, či kopů. Posléze u mís rozjel hotové vodní inferno, za neustálého podupávání máchal ve vodě ruce, či malou nádobku a vyluzoval zvuky, které byly ve své podstatě často banální, ale v celkovém vyznění fascinující a zvukově unikátní. V tichých pasážích nechával na vodní hladiny kapat jen jednotlivé kapky a předvedl, jak dobře hudebně funkční může být i tak jednoduchý přírodní jev.

Po nadšeném potlesku pověděl Rubino divákům pár slov o svém vztahu k perkusním nástrojům a moderní hudbě. Zdůraznil také, že perkusní nástroje nemusí být jen doprovodnou složkou ve velkém orchestru, ale že pro ně již existuje množství úžasných sólových skladeb.

Další skladba, Asventuras od Alexeje Gerassimeze (nar. 1987), byla sólem pro malý vířivý buben. Z rozličných úderů paličkami o sebe, strany bubnu a blánu Rubino vygradoval po napnutí strunění postupně až do takového tempa, že se zvuk úderů zdál prakticky monolitickým. Poté paličky odložil a hrál střídavě rukama a metličkami, zde skladba začala trochu připomínat chytlavé arabské rytmy.

Po této kratší skladbě Rubino opět divákům řekl krátký úvod k následující skladbě, která se klasické hudební produkci velmi vymykala. Byla to totiž spíše „performance“, ve které interpret na nástroj vůbec nehraje, ale vystupuje ve zvláštní a vizuálně působivé roli tanečníka, či přímo mima. Tato skladba, Bad Touch pro hráče a playback, jejímž autorem je americký skladatel Casey Cangelosi (nar. 1987), se odehrávala ve tmě, z níž vystupovala jen fluorescenční tyčka, kterou před sebou performer rytmicky pohyboval v minimalistických gestech a se strojovou přesností kopíroval zvuk nahrávky. Přestože některým divákům možná toto číslo mohlo připadat trochu jako laciný trik z nějaké televizní show, byla to podívaná vskutku strhující. Rubinovy pohyby byly naprosto přesné, nečekané rytmické nepravidelnosti měl brilantně zvládnuté, takže performance působila jako úchvatná a přesvědčivá iluze.

Následujícím kusem byla druhá část, jednoduše označená jako B, ze skladby Rebonds pro perkuse sólo od významného poválečného skladatele Iannise Xenakise (1922–2001). Skladba vznikla v roce 1988 a ve své době znamenala v podstatě průlom v praxi hraní na sólové bicí nástroje. Jedná se o velmi výrazově bohaté dílo, hráč hraje na celou sadu bicích a místy to dokonce zní, jako by měl snad ještě jeden pár rukou. Rubinovi se výborně vydařilo, všechny nástroje střídal pohotově a bez nejmenšího zádrhelu.

Poté přišla na řadu Chaconna ze sonáty d moll (BWV 1004) č. 2 pro sólové housle od J. S. Bacha (1685–1750) v krásné úpravě pro vibrafon. Z „bubeníka“ se rázem stal excelentní vibrafonista s citem pro melodii a výraz. Když se ke konci skladby začalo v sále z několika směrů ozývat pravidelné oddechování, bylo zřejmé, že si Rubinova vibrafonní hypnotizace zřejmě vybrala určitou daň v podobě uspání několika posluchačů, to však neznamená, že by byla hra nezáživná. Jeho podání bylo naopak něžné a příjemné.

Koncert byl pak zakončen dvěma kusy Lamberta Curtoniho (nar. 1987), italského skladatele a violoncellisty. V obou dílech interpret zároveň zpívá a doprovází se na vibrafon, obě skladby také obsahují text stejné italské básnířky – Mariangely Gualtieri (nar. 1951). První skladba, „Quel metro che ci avvicina“ (Ta vzdálenost, která nás přibližuje), je přímou reakcí na život za prvního pandemického lockdownu. Začala úvodem na vibrafon, do kterého Rubino recitoval prvních několik řádků básně. Zde jeho slova hlasitostí prakticky zcela zapadla do zvuku vibrafonu, když ale poté začal zpívat, byla již slova nesoucí se nad vibrafonem zcela zřetelná. Dle vlastních slov se Rubino v mládí zpěvu věnoval více a jako vyjadřovací prostředek ho má velmi rád. Od začátku pandemie se k němu pokouší opět navracet. Zpívá tenkým kontratenorem, který sice nedosahuje zcela profesionálních kvalit, na tomto koncertě působil občas trochu roztřeseně a některé vysoké tóny se mu příliš nepovedly, na druhou stranu byl jeho projev niterný a upřímný. Finální slova první skladby – „teď už víme, jak je smutné stát od sebe ve vzdálenosti jednoho metru“ – působila jako temné memento událostí pandemického roku. Druhá skladba od stejných autorů, „Modlitba zvířat“, se nesla v podobném duchu, jako první. Byla o něco zpěvnější a vyznačovala se častými sextovými skoky. Dle originálního textu básně, přiloženého v bookletu, se Rubino již na začátku trochu ztratil a slova pak velmi zajímavě míchal, což však koncový dojem příliš nekazilo.

Po koncertě následovala ještě krátká beseda s interpretem, kde divákům prozradil různé detaily, například jak je pro něho důležité hrát na vlastní nástroje a představil divákům svého otce, který mu je pomohl přivézt vlastní dodávkou. Také nastínil, jak vnímá rozdíly mezi různými složkami hudby, což bylo velmi zajímavé: rytmickou stránku hudby vnímá jako „vertikální“, a melodickou jako „horizontální“, což zní sice banálně, ale nabízí to i možnosti k zamyšlení.

Z koncertu si posluchači mohli odnést velmi příjemný dojem. Ukázalo se, že moderní hudba a interpretace mají stále méně zábran, což však neznamená, že by bylo cílem umělců umění či posluchače jakkoli znechucovat. Dokud je umění prováděno profesionály, může být jeho účinek posouván do stále nových rozměrů. I proto mělo na koncertě své obhajitelné místo i pantomimické číslo. Poslední dvě skladby, při kterých Rubino doprovázel svůj zpěv, pak svou formou a melodickou stránkou vlastně v podstatě navazují na starou renesanční tradici špičkových pěvců, což je také fascinující. Můžeme tedy jen doufat, že se podobný interpret jednou najde i v našich luzích a hájích.

Český spolek pro komorní hudbu – Simone Rubino
26. října 2021, 17:30 hodin
Rudolfinum – Sukova síň

Program:
Tan Dun: Water Spirit, Winter a Summer pro perkuse sólo
Alexej Gerassimez: Asventuras pro malý bubínek sólo
Casey Cangelosi: Bad Touch pro hráče a pásek (playback)
Iannis Xenakis: Rebonds B pro perkuse sólo
Johann Sebastian Bach: Chaconne ze Sonáty pro sólové housle č. 2 d moll BWV 1003 (úprava pro vibrafon)
Lamberto Curtoni: „Quel metro che ci avvicina“ (slova Mariangela Gualtieri) pro vibrafon
Lamberto Curtoni: „The prayer of the animals“ (slova Mariangela Gualtieri) pro vibrafon

Účinkující:
Simone Rubino – perkuse