Nina Poláková: od šestadvaceti primabalerínou Vídeňské státní opery

  1. 1
  2. 2

Seznamte se: Nina Poláková, ročník 1985, rodačka z Trnavy, absolventka Taneční konzervatoře Evy Jaczové v Bratislavě. V roce 2003 získala angažmá v Baletu Slovenského národního divadla, avšak již po dvou sezonách odchází do baletního souboru Vídeňské státní opery. Tam po třech letech dostává demi smlouvou, po dalších dvou – v roce 2010 – podepisuje smlouvu sólovou a hned po dalším roce dosahuje na metu nejvyšší: je jmenována první sólistkou. Na přídi Wiener Staatsballett teď tedy začíná svoji druhou sezonu.
Je to už rok, co jste byla jmenována první sólistkou Vídeňského státního baletu. Co se za ten rok změnilo? Jaký pro vás ten poslední rok byl?

Od příchodu nového šéfa Vídeňského státního baletu, někdejší étoilé Pařížské opery Manuela Legrise, se v souboru hodně věcí změnilo. Už v první sezoně jsme měli osm premiér, což bylo náročné. Já jsem měla tu čest ztvárnit roli Taťány v baletu Oněgin Johna Cranka, poté roli Kitri v Donu Quixotovi v choreografii Rudolf Nurejeva, ale i role další, což pak v červnu 2011 po závěrečném gala představení – kde byl mimochodem mým tanečním partnerem právě Manuel Legris – vyvrcholilo mým jmenováním do pozice první sólistky. Je to obrovská čest, radostné zadostiučinění za moji práci. V červenci pak následoval gala koncert v Tokiu. A ještě kromě jiného přibyla minulou sezonu do mého repertoáru i role Sylfidy v choreografii Pierra Laccota.

Proč jste vůbec po dvou letech, strávených ve Slovenském národním divadle, dala v roce 2005 přednost Vídni? Nikdy jste v průběhu dalších let svého rozhodnutí nelitovala?

Ne, tohoto svého rozhodnutí jsem nelitovala, a to i přes náročné začátky, kdy jsem po pozici sólistky baletu Slovenského národního divadla musela začínat znovu. O to více mě těší, že jsem se propracovala až k vedoucí sólistce a že mám teď možnost osobně pracovat s nejlepšími choreografy a tancovat nejkrásnější díla světového baletního repertoáru.

Jak těžké bylo se ve vídeňském souboru prosadit? Jak velká je tam vůbec konkurence?

Náš soubor je mezinárodní a moji kolegové pocházejí z předních škol a souborů celého světa – od Francie a Ruska přes Německo a Japonsko až po Anglii a Brazílii. O to jsem raději, že jsem to všechno dokázala a prosadila se mezi tolika tanečníky až na špici.

Na které ze svých dosavadních rolí jste nejvíc pyšná a proč?

Jsem velmi hrdá na opravdu širokou škálu „mých“ představení: od klasických baletů (Labutí jezero, Korzár) až po současnou moderní tvorbu (Forsythe, Kylián, Elo, Bombana, Dawson, de Bana, Christie…), od něžných romantických baletů (La Sylphide, Giselle) přes vášnivé a osudové ženy (Taťána v Oněginovi) až po temperamentní (Carmen, Kitri), popřípadě role zlomyslných hrdinek…
Když už jsme u vašich rolí: v čem si myslíte, že je vaše nejsilnější stránka, v čem se vám daří nejlépe – ať už v technice, ve výrazu, v partneřině…

Ať už jde o jakoukoli roli, vždy se snažím do mého tance vložit i duši. Samotná technika je pak pro první sólisty baletu samozřejmostí…

Před několika lety jsem kdesi četl vaše přiznání se k tomu, že se vám před vstupem na jeviště třesou nohy. Platí to pořád? Jste velká trémistka?

Ano… Jsou představení, před kterými mně srdíčko bije trochu „silněji“… Na většinu rolí se ale připravujeme více měsíců, a když má tanečník vyjít na jeviště, tak chce, aby všechno bylo co možná nejlepší. A navíc samozřejmě s titulem první sólistky přichází i větší odpovědnost. Myslím ale, že větší dávka adrenalinu tanečníkovi pomáhá vydat ze sebe maximum. Bez toho to není „ono“.

Vyhovuje vám důsledné hraní jednotlivých inscenací v takzvaných blocích? Čili že se k nastudované roli znovu dostanete až po většinou daleko delší době, než tomu je při přece jen častějším střídání repertoáru v Bratislavě nebo třeba i v Praze?

Vyhovuje mně, že náš soubor hrává v blocích – tak jak to asi zřejmě dělá většina souborů po světě. Příprava na představení je o to intenzivnější, navíc se soustředíme jen na nejbližší hrané tituly, jeden až dva měsíce dopředu. Myslím, že jen tak se docílí lepší připravenosti a úrovně představení.

Jaké nové úkoly vás v této sezoně čekají? A které role vás zatím míjely, ač byste se v nich objevila ráda?

Na nadcházející sezonu se už těším. Vedle děl ze sezon předcházejících by do mého repertoáru měly přibýt dvě titulní role z mých nejoblíbenějších představení: z Crankova Romea a Julie a také Manon Sira Kennetha MacMillana. A v létě bychom měli jet na pohostinská představení do Paříže, kde mám tančit Kitri v Donu Quixotovi. No a kromě toho bych si určitě někdy ráda zatančila i Dámu s kaméliemi od Johna Neumeiera, kdyby se k tomu naskytla příležitost…
S Bratislavou kontakt neztrácíte, v nové sezoně – pokud tedy platí informace z webových stránek Slovenského národního divadla – se tam máte znovu objevit v Labutím jezeru. Co pro vás tyto návraty znamenají? A jak hodně se podle vás změnil soubor Baletu SND od vašeho odchodu?

O hostování v Baletu Slovenského národního divadla v nadcházející sezoně momentálně ještě nemám přesné informace; před nedávnem se tam opět změnilo jeho vedení a ani já sama ještě neznám všechny termíny mých představení ve Vídni.

Znamená to pro mě mnoho, přijít tancovat do souboru, ze kterého jsem přestoupila do Vídně a který dřív byl mým domovem – i když se toho od té doby dost změnilo. Od mého odchodu se vystřídalo vícekrát vedení, vystřídali se tanečníci, různé druhy repertoáru. Takže v současnosti až tak velký přehled nemám a nemohu práci bratislavského souboru hodnotit. Doufám ale, že Balet Slovenského národního divadla má před sebou dobrou budoucnost.

Chcete Vídni zůstat věrná až do konce vaší kariéry? Nebo snad podobné otázky neřešíte?

Vídeňská státní opera patří mezi nejznámější a nejkrásnější divadla světa a navíc tu máme vynikající repertoár. Už jako dítě jsem snila o tom, že stojím na jejím jevišti, takže se mně splnil sen, možná ještě víc, než jsem čekala. Momentálně tedy nemám důvod pomýšlet na změnu souboru, ale ani to v budoucnosti nevylučuji. Uvidíme, co přijde…

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář