V širém poli břízečka stála…

  1. 1
  2. 2

O poznání lepší než výkon nepříliš emocionálně inspirovaného a charakterově vyprofilovaného Filharmonického orchestru Erfurt byly výkony jednotlivých sólistů v čele s Taťánou Ilie Papandreou, která má dívčí hlas i postavu, jemně intonuje, i když v nižších polohách ztrácí potřebnou oporu, nepříliš osobitým hlasem však ve mně evokovala křehkou dívku, jejíž hlas teprve nabude odpovídající ženské vyhraněnosti. Papandreou k sobě zaslouženě poutala většinu divácké pozornosti, a to nejen v hlasově i projevem výborně gradované Dopisové scéně, zdatně jí však sekundovali Máté Sólyom-Nagy jako Oněgin a Marwan Shamiyeh jako Lenskij. S tenoristou Shamiyehem jsem se v Erfurtu setkal před měsíci v Monteverdiho Korunovaci Poppey, v Oněginovi však vedle nesporného talentu hereckého prezentoval i odpovídající vlastnosti lyrického tenoru, jistého i v častých nižších polohách. Jeho Lenskij byl spíše příliš slušným člověkem, obětí Olžiných a Oněginových manipulací, než nepraktickým básnivým snílkem. Herecky monotónněji na mě zapůsobil Oněgin Máté Sólyom-Nagye, který na jevišti více „bytoval“ než zářil a přitahoval životními zkušenostmi a světáctvím. Pěvecky je však Sólyom-Nagy na vynikající úrovni. V menších úlohách se více než Olga Henriette Gödde blýskla Karan Armstrong (Larina) a Vazgen Ghazaryan, jehož Gremin budil respekt znělým basem i mohutnou vojáckou figurou. Legenda operních scén Karan Armstrong zaujala cudnou charakteristikou přísné matky a vznešeně odměřené vdovy-velkostatkářky: ze svého sofa se jen tak nezvedla a podobně uměřeně se projevovala i hlasově. V roli Filipjevny jí zdárně sekundovala Astrid Thelemann.

Z nového erfurtského nastudování Evžena Oněgina jsem odcházel spokojen se smysluplně stráveným večerem v umělecky působivém prostředí. Možná jsem se však nechtěně připojil k citově vyprahlým hostům večírků u Larinů a Gremina, chladným k emocionálním bouřím mladých hrdinů Puškinova a Čajkovského dramatu. Rozhodně jsem však odcházel s větším porozuměním režisérovu sdělení než z paralelně uváděné výmarské dekonstruované verze Evžena Oněgina z dílny režisérky Niny Gühlstorff. Někdy stačí jen nechat hudbu znít a diváky nerušit režisérsko-scénografickými extravagancemi. Pokud po nich zrovna neprahnete, v Erfurtu najdete zastání. Alespoň při reprízách Evžena Oněgina 16. 3., 27. 4., 30. 4., 7. 6. a 13. 6. 2014.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Petr Iljič Čajkovskij:
Evžen Oněgin
Hudební nastudování: Peter Feranec
Dirigent: Jurij Lebeděv
Režie: Hermann Schneider
Výprava: Bernd Franke
Kostýmy: Götz Lanzelot Fischer
Světlo: Torsten Bante
Choreografie: Sten Mitteis
Sbormistr: Andreas Ketelhut
Filharmonický orchestr Erfurt
Premiéra 14. února 2014 Theater Erfurt
(psáno z reprízy 1. 3. 2014)

Larina – Karan Armstrong
Taťána – Ilia Papandreou
Olga – Henriette Gödde
Filipjevna – Astrid Thelemann
Evžen Oněgin – Máté Sólyom-Nagy
Lenskij – Marwan Shamiyeh
Kníže Gremin – Vazgen Ghazaryan
Zareckij – Gregor Loebel
Triquet / Guillot – Robert Wörle

www.theater-erfurt.de

Foto Lutz Edelhoff

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat