V. V. Nabokov a opera

Při příležitosti české premiéry opery Rodiona Ščedrina Lolita se často opakuje v médiích jméno světově uznávaného spisovatele Vladimira Vladimiroviče Nabokova, autora literární předlohy. Tento literát a také uznávaný entomolog, pocházející z velmi bohatých ruských aristokratických kruhů, prošel pestrými životními osudy v Rusku, v berlínské emigraci i ve své druhé domovině USA, aby se pak již jako slavný umělec na sklonku života usadil ve Švýcarsku. Nabokov má i vazbu na české prostředí, jeho matka se v období meziválečné emigrace na několik let usídlila v Praze. Spisovatel vícekrát za svého života odmítl návrhy na zhudebnění jeho próz do různých hudebně-dramatických žánrů, přesto lze v dějinách opery nalézt nejméně tři dokončené a provedené opery, balet a další díla inspirovaná jeho prózami. Následující článek se snaží rekapitulovat dosavadní zhudebnění jeho textů a připomenout spíše nečetné hudební aspekty jeho díla.
zdroj https://blogs.nottingham.ac.uk

Bohužel jméno spisovatele Vladimira Vladimiroviče Nabokova (1899–1977), ruského a amerického spisovatele, vyslovujeme převážně jedním dechem s názvem jeho nejznámějšího románu Lolita. Přestože sám tento román považoval za „největší nedorozumění svého života“ a vytvořil více než dvacet jiných románů a novel, množství kratších povídek, literárně-vědních textů (též biografii Gogola) a překladů (také anglický překlad Puškinova Evžena Oněgina v zcela odlišném metru), peripetie a soudní pře po vydání Lolity ho navždy spojily s touto dvanáctiletou nymfičkou a jeho jménu přidaly na nechtěném přídechu sexuálního skandalisty. Tři jeho stěžejní díla (Pozvání na popravu, Smích ve tmě a Lolita) pak byly zhudebněny formou opery, další adaptace vznikly pro baletní nebo dokonce muzikálovou scénu.

Pozvání na popravu
Prvním operním dílem komponovaným na Nabokovovu předlohu se poněkud překvapivě stala televizní opera Invitation til Skafottet (Pozvání na popravu). Stejnojmenný román, existující v původní ruské verzi (1935), byl v anglickém překladu uveřejněn až roku 1960, dánský překlad pak následoval roku 1962. Námět zaujal tehdy mladého dánského skladatele Iba Nørholma (1931– 2019). Náročný projekt televizní opery pro 14 sólistů vznikl na objednávku dánského státního rozhlasu. Šedesátá léta přála žánru televizní opery, který přes finanční náročnost a výslednou nerentabilnost znamenal pro televizní stanice i prestižní záležitost, často spojenou s prezentací televizních oper na festivalech. V dánských médiích byl projekt oznámen již v listopadu 1963. Původní ohlášená lhůta přípravy díla se pak ale poněkud protáhla z roku a půl na takřka čtyřleté údobí. Libreto, vzniklé ještě za Nabokovova života, dopsal dánský spisovatel Poul Viliam Borum (1934–1966) v roce 1965. Dílo vznikalo v úzké a přímé součinnosti skladatele, libretisty a také budoucího režiséra představení Sørena Melsona, který se výrazně podílel na dramaturgické koncepci. Libretista upravil text románu členěného do dvaceti kapitol do pěti krátkých dějství v 73 rychle se střídajících scénách. Jen televizní technika umožňovala takovéto rychlé střihy, jež libreto předepisovalo.

Ib Norholm (zdroj dacapo-records.dk)

Operní text velmi přesně sleduje Nabokovův román. Pozvání na popravu poznal český čtenář, ostatně jako většinu jeho děl, až po roce 1990, kdy mohl být spisovatel – ruský emigrant – konečně volně překládán. První české vydání v překladu Ludmily Duškové přineslo pro většinu čtenářů velké překvapení – Nabokova jako zcela odlišného autora, než jakého měli v často převážně povrchních představách o autorovi Lolity. Antiutopický román je především literárním civilizačním pamfletem. „Mějte na paměti, že jde o drama,“ napomíná hlavní „hrdina“ svoji matku v jedné ze scén románu. To lze velmi vhodně vztáhnout s notnou dávkou ironie na celý románový text prostoupený absurdnem, černým humorem a groteskností, jež se v mnoha případech zdají až zlomyslné a cynické. Děj románu i opery je v podstatě jednoduchý. V blíže neurčeném totalitním státu, zřejmě na maloměstě neurčeného (pravděpodobně ruského) regionu a doby, je podle čtenáři neznámých zákonů odsouzen mladý muž Cincinnatus C. k smrti z důvodů, jež nejsou tak zcela zřejmé. Román sleduje jeho pobyt ve vězení po rozsudku a přípravy na popravu. Absurdní pravidla se spojují s tragikomickými a groteskními typy bez výjimky všech postav románu, z nichž nelze vyjmout ani Cincinnata, který se provinil jakousi občanskou neprůhledností myšlení, která panující systém poněkud znepokojuje. Nabokov v románu rozvíjí téma totalitního státu s neustálou kontrolou občana, jak již figurovala v Zamjatinově próze My nebo v dílech Aldouse Huxleye, a které definitivně a drtivě rozvedl George Orwell v románu 1984.

Nabokov ale použil velmi originální výrazovou rovinu. Cincinnatův příběh je vylíčen v otravné familiárnosti a nicotě, v románu nic nemá váhu, ani lidskost, a to ani u tak vážného tématu jako je smrt. Autor degradoval do triviálnosti jak vztahy matka – syn, tak manželské soužití; stejně absurdní a nepochopitelný zůstává vztah s dozorcem Rodionem a vybraným katem M. Pierrem. Směšnost nade vše, to je heslem autora, který důmyslně snižuje hodnotu lidských vztahů i života samého. Zde se ozývá jiný ruský klasický autor – N. V. Gogol a jeho grotesknost maloměsta i metropole. Často je také připomínáno dílo Franze Kafky v souvislosti s tímto románem, ale antihrdinové Nabokovovy prózy vůbec nehledají odpovědi na jakékoliv palčivé a vznešené existenciální otázky. Dílem prostupuje zároveň jakási imitace reality, skrytá nebo i zjevná (popisované předměty nebo jevy se postupně zjevují jako nápodoby). Nabokov román dokončil v polovině třicátých let v závěru svého berlínského pobytu, kdy ještě svět měl v čerstvé paměti hrůzy první světové války i velké světové hospodářské krize a zároveň zostřující se politická situace v Německu již značně znepokojovala především intelektuálské kruhy. Téma rezonovalo ostatně i v šedesátých letech při konfrontaci politických systémů Východu a Západu, vyhrocené studené válce a postupného poznávání pravidel totalitních režimů východního bloku.

Ještě před vlastní kompozicí opery I. Nørholm vytvořil komorně obsazenou skladbu Serenade an Cincinnatus, kde soustředil motivy charakterizující hlavní postavy. Cincinnatus C. je pak určen dvanáctitónovým motivem, často přednášeným houslovým sólem. Vybrané nástrojové obsazení pak patří dalším postavám – žestě (Ředitel věznice), saxofon, anglická horna a basklarinet (M. Pierre), flétna (dcerka ředitele věznice Emmie, v českém překladu Emička), mandolína (Cinncinatova matka) atd. Serenade i opera obsahují i další shodné situační a předmětné leitmotivy. Skladatel od počátku počítal s možnostmi televizní techniky, včetně mnohých zvukových efektů. Na provedení se podílela řada předních dánských operních pěvců, některé role byly rozděleny mezi herecké představitele a zpěváky. Roli Cincinnata ztvárnil dánský lyrický tenorista Ole Jensen, vynikající herec, který se uplatnil v několika dánských operních inscenacích a také ve filmových rolích. Inscenace pak byla opakovaně uvedena v dánské televizi, na několika mezinárodních televizních přehlídkách a byla jí věnována i obsáhlá sedmistránková stať v publikaci o televizní opeře. Ale jako u mnoha jiných původních televizních oper se na dílo zcela zapomnělo a šance na nové uvedení je minimální. 

Smích ve tmě
V letech 1985 až 1991 zkomponoval dánský skladatel Tage Nielsen (1929–2003) komorní operu na námět Nabokovova románu Laughter in the Dark (Smích ve tmě; česky vyšlo v překladu Josefa Moníka). Renomovaný profesor skladby na kodaňské univerzitě a dlouholetý spolupracovník státního dánského rozhlasu Tage Nielsen vytvořil komorní operu pro pět pěvců v obsazení třinácti instrumentalistů. Spisovatelka Marianne Rosen (1941–2000) zpracovala velmi sevřené libreto v dánštině Latter i Morket, v němž se soustředila na vztah pěti protagonistů ze stejnojmenného románu. Řada postav byla vypuštěna, stejně tak i mnohé vedlejší zápletky. Celkovým zhuštěním děje do tří aktů tvůrci dosáhli celkové délky opery cca 90 minut. Obsazení pro pět hlasů (soprán, mezzosoprán, tenor, baryton, basbaryton) je doplněno němou postavou dcerky ve věku osmi let.

Libreto věrně sleduje zápletku románu, kterou lze shrnout do několika vět. Bohatý a úspěšný berlínský umělecký kritik Albinus odhazuje dosavadní spokojené manželství s Alžbětou pro postupně ponižující vztah s atraktivní, ale také chamtivou a proradnou Margot. Mladistvá, byť již zletilá svůdnice pak milence jen využívá, odřízne ho od rodiny, její jednání zaviní nepřímo i smrt dcerky Irmy. Margot se pak spojí se svým bývalým milencem Axelem, jemuž znovu podlehne, a po autonehodě, při níž Albinus oslepne, ho uzavřou v osamělé švýcarské chatě, kde využívají jeho peněz. V závěrečné konfrontaci se Albinus, který vše pozdě pochopil, pokusí Margot zastřelit. Ta ale ve rvačce se slepcem zastřelí jeho.

Tage Nielsen (zdroj da.wikipedia.org)

Hořký Nabokovův román, napsaný v ruštině a poprvé uveřejněný na pokračování roku 1932 (pak uveřejněný v neuspokojivém anglickém překladu jako Camera obscura a teprve roku 1938 pod definitivním názvem Laughter in the Dark), o manipulaci a sebedestrukci obsahuje mnohé z pozdější Lolity. Postavy působí buď nesympaticky (Albinus), vyloženě záporně (Margot, Axel) nebo naivně (Alžběta a Albinův švagr Paul). Ale jde o častou spisovatelovu hru se čtenářem, jemuž jako hru předkládá zdánlivě jednoznačné, skoro až přehnaně vyhrocené charaktery. Román, odehrávající se v Berlíně kolem roku 1930, nese i řadu zajímavých detailů ohledně kulturního života tehdy pulsující metropole, zvláště týkající se výtvarného umění a filmu (Margot vystupuje zcela neúspěšně za Albinovy peníze ve filmovém melodramatu). Opera byla poprvé provedena v Den Jyske Opera v Aarhusu v květnu 1995. A tato produkce pak byla přemístěna na jinou aarhuskou scénu a také do Dvorního divadla v Kodani. Úspěšně pak byla uvedena i v německém překladu v letech 1996 a 1997 v berlínské Kammeroper a v Innsbrucku.

Nielsenova kompozice v sobě nese silné ovlivnění německým hudebním expresionismem, ale také novoromantismem. Skladba ale obsahuje i prvky a postupy hudebních slohů z doby děje opery: jazz, taneční hudbu ad. Ve shodě s literární předlohou se skladatel zaměřil na vyjádření odstupu a ironie. Skladatel upravil pět částí opery v krátkou svitu s názvem 5 opera fragments, která je dostupná v nahrávce dánského labelu Dacapo.

Pod původním názvem Camera obscura uvedl komorní baletní verzi tohoto příběhu známý francouzský choreograf Roland Petit v Opéra de Paris v květnu 1994. Čtyřicetiminutový balet pro tři tanečníky využívá hudbu Arnolda Schönberga (klavírní koncert a další klavírní skladby).

Lolita, film Stanleyho Kubricka 1962 (archiv autora)

Lolita
Lolita, román z roku 1955 (česky vyšel v překladu Pavla Dominika), který vynesl Nabokovovi poněkud kontroverzní slávu, se záhy dočkal několika adaptací. Režisér Stanley Kubrick dokončil roku 1962 stejnojmenný film s hvězdným obsazením (James Mason, Shelley Winters, Peter Sellers a sedmnáctiletá Sue Lyon jako titulní hrdinka). Soundtrack k filmu byl dílem dlouholetého Kubrickova spolupracovníka, především hudebního aranžéra Nelsona Riddla. V hitparádách zabodovala píseň z filmu Lolita Ya Ya. Film ovšem přes nominaci na Cenu Akademie za nejlepší scénář sklidil spíše smíšené recenze a novináře zejména zajímal věk a zkušenosti představitelky Lolity. V roce 1971 vstoupila Lolita na muzikálové jeviště dílem dvou velkých osobností amerického muzikálu – libretisty Alana Jaye Lernera (mimo jiné libretista My Fair Lady) a skladatele Johna Barryho. Přes literární kvality převodu románové látky do muzikálového textu se produkce od počátku potýkala s problémy, ať to byly umělecké neshody a rozdílné pohledy tvůrců přes nahrazení režiséra, choreografa a v posledním stádiu zkoušek také hlavní představitelky. Muzikál Lolita, My Love se po zkušebních sériích představení ve Filadelfii a Bostonu nedostal ani na plánovanou Broadway. Tvůrci a investoři utrpěli ztrátu ve výši takřka jednoho milionu dolarů. Ani nová produkce v New Yorku v moderní adaptaci tohoto muzikálového opusu roku 2019 neoslnila.

Annette Ferra v roli Lolity a John Neville coby Humbert Humbert v původní inscenaci muzikálu Lolita, My Love v roce (zdroj The New York Public Library for the Performing Arts)

Lolita se pak od sedmdesátých let 20. století začala objevovat i na činoherním jevišti. V roce 1982 ji adaptoval americký dramatik Edward Albee, ale ani jeho renomé legendy amerického moderního divadla nezachránilo produkci před největším fiaskem jeho kariéry. V několika dalších činoherních produkcích byl využit i publikovaný scénář ke Kubrickově filmu, jehož byl V. V. Nabokov spoluautorem. Další filmové zpracování z roku 1997 mistra erotické kinematografie Adriana Lyna nabídlo vedle přesvědčivých výkonů Jeremyho Ironse, Melanie Griffith a debutují modelky Dominique Swain také líbivou partituru Ennia Morriconeho. Anglická činoherní adaptace Richarda Nelsona z roku 2009 pak zpracovává látku jako monodrama Humberta ve vzpomínkách z vězení. Obdobné formy velkého mužského monologu bylo užito i při inscenaci v Německu v roce 2012.

Lolita ovšem dotančila i na baletní jeviště. Italský choreograf Davide Bombana upravil příběh pro balet stejného jména, trvající cca 75 minut, v roce 2003. Hudební doprovod tvoří výběr skladeb Šostakoviče, Ligetiho, Schnittkeho a Sciarrina. Na pomezí baletu, opery a činohry stojí americké představení Lolita s podtitulem „imagined opera“ s premiérou v Montclair (New Jersey) v dubnu 2009, které vytvořili skladatel Joshua Fineberg a choreografka Johanne Saunier. Toto multimediální monodrama spojuje činoherní a zpívaný projev představitele Humberta, tanečníky, kteří vytvářejí ostatní role, a živě snímaný video-obraz postavy Humberta na jevišti. 

Opera Lolita Rodiona Ščedrina, jejímuž vzniku bude věnován obsáhlejší text v programové brožuře pro představení Národního divadla v Praze, byla původně zamýšlena jako jedna ze světových premiér pro nově vybudovanou Opéru Bastille v Paříži. Zadavatelem byl Mstislav Rostropovič. Skladatel připravil text v ruštině a zkomponoval hudbu během let 1991 až 1993. Jako u většiny předchozích jevištních děl si upravil libreto sám. Pro hlavní party zvolil v podstatě předpokládané hlasové polohy – lyrický soprán s koloraturou pro Lolitu, baryton pro Humberta, mezzosoprán pro Lolitinu matku a vysoký tenor pro Clairea Quiltyho. Dvouaktová opera pak ale z různých důvodů nebyla uvedena v Paříži a světová premiéra se konala v Královské švédské opeře ve Stockholmu pod taktovkou Mstislava Rostropoviče ve švédském překladu. Představení dosáhlo délky takřka čtyř hodin a většina diváků i kritiků považovala výsledek za poněkud monotónní. S kladným ohlasem se však setkala výprava, režie a výkony představitelů. Další nastudování se realizovala v Permu (2003) a v Novém divadle v Moskvě (2004) v původní ruské jazykové verzi libreta. Valerij Gergijev pak provedl druhý akt opery koncertně v Mariinském divadle v Petrohradu roku 2008. Pro uvedení ve Wiesbadenu (celkem pět představení v rámci festivalu Internationale Maifestspiele) v německém překladu skladatel operu razantně zkrátil zhruba o třetinu. Tato úprava ve 33 scénách dodala dílu výraznější spád a větší divadelnost. Partitura vydaná u hudebního vydavatelství Schott pak předpokládá dobu provedení v délce cca tří hodin. 

Po Ščedrinovi, jehož zhudebnění románu se setkalo se smíšeným ohlasem, se pro kompozici opery na stejný námět rozhodl i bostonský skladatel John Harbison (nar. 1938). Ten měl v roce 1999 již na svém kontě opery podle dramatu W. B. Yeatse (Full Moon in March), Shakespearovy Zimní pohádky a především objednávku na operu Velký Gatsby podle Francise Scotta Fitzgeralda pro Metropolitní operu v New Yorku. Skladbu opery na vlastní libreto podle Lolity ale opustil z morálních důvodů, když byly zveřejněny pedofilní skandály duchovenstva v Bostonu. Několik fragmentů ze započaté skladby pak shrnul do sedmiminutové kompozice Darkbloom: Overture for an Imagined Opera. (Vivian Darkbloom je postavou z románu Lolita a zároveň je to anagram jména Vladimir Nabokov.)

R. Ščedrin: Lolita – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Nabokov a (ne)hudebnost jeho děl

Již jako slavný spisovatel, také několikrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu, několikrát odmítl udělit práva na zhudebnění svých próz. Svá díla považoval (stejně jako třeba Karel Čapek) za nehudební a nepříliš vhodná pro hudební adaptace. Výjimku tvořil souhlas s muzikálovou adaptací, kdy označil textaře A. J. Lernera za nejpovolanější osobu k takovému úkolu. V jistém smyslu měl Nabokov pravdu – inspirace hudbou v jeho dílech je vzácná. Ironicky třeba užívá operu k charakterizaci osob, když popisuje otce Lužina v Lužinově obraně a jeho slabost pro Verdiho operu La traviata. V samém závěru románu Pozvání na popravu zaznívá černohumorné pozvání k operní frašce Zkrať to, Sokrate a Siegfriedův čtyřtónový motiv hraje roli osudového znamení v románu Smích ve tmě. V povídce Hudba (1932) je vnitřní monolog hrdiny Viktora Ivanoviče o vztahu s jeho bývalou ženou, kterou zahlédl v salónu přátel emigrantů, sladěn s hudebním vystoupením klavíristy Wolfa. Přesto lze předpokládat, že při současném trendu oper na silné literární náměty tento náš předchozí výčet není ani zdaleka úplný…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat