Václav Luks: Jsme rychle se rozvíjející firma

redakce, 24.09.2009 0:00

Jedna z nejvýznamnějších osobností v interpretaci staré hudby, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Nejlepší hráč continua. Host řady významných sálů Evropy a zámoří. Docela dobrodružná povaha. To všechno se o něm říká.

Václav Luks ještě během svého studia, v roce 1991, založil soubor Collegium 1704, specializující se pod jeho vedením na provádění děl staré hudby. A o něco později pak také Collegium Vocale 1704. Výrazné úspěchy u nás i venku přicházejí jeden za druhým, pomalu už jako samozřejmost…

Nedá mi to nezačít poněkud poťouchlou otázkou, byť jste na ni už nejednou určitě odpovídal: Rok 1704 se váže k ledasčemu. Třeba zemřel Marc-Antoine Charpentier, narodil se František Ignác Alois Tůma, ale i Farinelli. Určitě to ale není ono – kde se ta číslice 1704 u vašeho Collegia vzala?

Že letopočet v názvu Collegium 1704 vyvolává otázky mě nepřekvapuje a rozhodně nejste první ani poslední, kdo takovou otázku pokládá. Zcela určitě se každý rok někdo významného v hudební svět událo. Pro nás je ovšem letopočet 1704 symbolem našeho erbovního skladatele Jana Dismase Zelenky. Roku 1704 byla totiž provedena v Praze na malostranské jezuitské koleji Zelenkova hra Via Laureata.

Protože nevíme nic o předchozích Zelenkových osudech a téměř nic o dalším desetiletí jeho života, stal se tento rok symbolem okamžiku, kdy se na hudební scéně objevil největší génius českého baroka a jeden z nejoriginálnějších skladatelů dějin hudby vůbec.

Collegium 1704 jste založil začátkem devadesátých let. Jaké je vaše ohlédnutí za těmi bezmála už dvaceti lety? Původní očekávání a dnešní stav věcí – je to hodně velký rozdíl?

Jsem trochu na rozpacích mluvit o Collegium 1704 roku 1991 a Collegium 1704 roku 2009 jako o jednom souboru. Když jsme na začátku 90. let začínali jako jakési volné komorní sdružení, složené ze studentů plzeňské konzervatoře a snili o vlastním provedení Bachových Janových pašijí, nikomu z nás se ani nezdálo o tom, že budeme mít za několik let vlastní mezinárodní cyklus, realizovat operní projekty na scéně Národního divadla, pravidelně vystupovat na Pražském jaru a pravidelně hostovat na prestižních zahraničních pódiích. Vývoj souboru rozhodně nebyl přímočarý a vlastně jsem za ty všechny odbočky a slepé uličky vděčný, protože i negativní zkušenost má svoji hodnotu. Jedním takovým pozitivním „zdržením“ na cestě našeho souboru byl myslím fakt, že stejně jako já tak i řada kolegů odešla studovat do zahraničí. Za cennou nepovažuji na této „odbočce“ nejen možnost studovat na zahraničních specializovaných školách, ale i možnost potkávat jiné hudebníky a hrát s různými zahraničními sobory – prostě vyzkoušet si muzikantský život jinde. Je skvělé, že ve většině případů se pak naše cesty opět svedly dohromady. Zásadním rokem pak byl rok 2005, kdy jsem realizovali projekt Bach-Praha-2005, jehož cílem bylo představit pražskému publiku významná Bachova díla jako Mši h-moll, Janovy pašije nebo Vánoční oratorium. Orchestr se rozšířil, začali jsme spolupracovat se řadou zahraničních hostů (především u dechových nástrojů), kteří jsou nám věrni dodnes, a především byl založen vokální soubor Collegium vocale 1704. Mě osobně přivedly zkušenosti z nesmírně intenzivního roku 2005 k získání jistoty, že právě tak a s těmito muzikanty má smysl dělat hudbu, a že to je přesně to, čemu chci zasvětit svůj muzikantský život. Od roku 2005 pak vše nabralo obrovskou rychlost nejen díky nadšení a obětavosti všech kolegů muzikantů, ale i díky idealismu naší manažerky Veroniky Hyksové. Když se ohlédnu ty čtyři roky zpátky, tak mě až jímá závrať když vidím, co se vše událo.

Kolikrát jste měl za těch skoro dvacet let krizi – pokud vůbec?

Já nevím, jestli mám nárok mluvit o krizích. Samozřejmě, že byly a budou chvilky pochybností. Za krizi bych ale považoval okamžik, kdy by mi začal být osud Collegia 1704 lhostejný. Jakékoliv problémy jsou řešitelné, pokud jsme si jich vědomi a máme vůli je řešit. Až v okamžiku, kdy vás problémy udolají natolik, že to máte takzvaně „na háku“, začíná podle mého názoru krize, byť to paradoxně nebolí. Doufám, že k tomu nedojde!

Pojďme k současnosti: Z poslední doby se mně vybaví hlavně Hudební most Praha-Drážďany, Händlův Rinaldo v pražském Stavovském divadle, Händlovo Vzkříšení v rámci Pražského jara, ale nejnověji i Zeyerův Radúz a Mahulena v Národním, kterého doprovázíte hudbou Víta Zouhara. Ale to určitě není zdaleka všechno. Čeho z těch současných aktivit si nejvíc považujete a proč? A co vám dalo nejvíc zabrat?

Nerad bych vyzdvihoval jednu oblast naší činnost před druhou. Cenná je totiž právě ta komplexnost a pestrost naší činnosti. Jenom tak může samostatně fungující soubor fungovat. Když seženete peníze na pět projektů v roce a najmete si na ně muzikanty, těžko se dá hovořit souboru. To, že realizujeme projekty ve spolupráci s Pražským jarem a Národním divadlem, je pochopitelně nejen umělecky zajímavé, ale je to i nesmírně cenný projev důvěry těchto institucí. Nerad bych zapomenul ještě na Svatováclavský hudební festival v Ostravě, jehož jsme rezidenční soubor, a který nám poskytuje každoročně velký prostor, nebo na festival Concentus Moraviae, se kterým intenzivně spolupracujeme, a jehož nastávajícího ročníku jsem dramaturgem. Každý rok se snažíme představit nové CD a na tomto poli spolupracujem se francouzským vydavatelstvím Zig-Zag territoires. Pokud bych měl vybrat, co mi dalo z toho všeho nejvíc zabrat, bez váhání bych řekl opera Rinaldo. Příprava opery ve velkém operním domě je totiž jen velkým vypětím zvládnutelný kolos – to by ale mohlo být téma na zvláštní rozhovor.

Hudební most Praha-Drážďany není zrovna obvyklý projekt. Jak jste vůbec na tuhle myšlenku přišli? Jaký ohlas jste zaznamenali? A bude pokračovat?

Drážďany jsou městem, které má neobyčejně bohatou hudební historii se spoustou průsečíků z pražskou hudební historií. Vždyť například J. D. Zelenka v Drážďanech strávil většinu svého tvůrčího života a drážďanští ho považují tak trochu za svého. My jsme již dříve v minulosti v Drážďanech pravidelně účinkovali a postupně jsem zjišťoval, že tam mám už své publikum. Když k tomu všemu připočteme fakt, že Drážďany jsou opravdu za rohem, nepřipadá mi ten nápad až tak neobvyklý. Ohlas je opravdu neobvyklý, v Německu možná ještě větší nežli u nás, ale to vlastně není zas až tak překvapivé. Drážďanské publikum je opravdu neuvěřitelně vřelé! Pokračování a dokonce rozšíření plánujeme. Vše ovšem závisí na tom, zda se nám podaří získat silného partnera. Projekt byl nastartován především za pomoci Česko-německého fondu budoucnosti, Ministerstva kultury a hlavního města Prahy. Dlouhodobě se však bez dalších zdrojů financování nemůžeme obejít.

Váš pražský Rinaldo vzbudil velkou pozornost. Kdy dojde na představení v koprodukčních zahraničních operních domech? A jak dlouhý život téhle inscenaci předpovídáte?

Premiéra Rinalda bylo návratem barokní opery do Prahy po dlouhé době a k tomu i první inscenací této opery na scéně ND. Navíc barokní opera je u nás chápána stále jako nějaká zvláštnost. Přitom na světových scénách od Berlína po Paříž nebo Londýn jsou inscenace barokních oper nedílnou součástí repertoáru již řadu let. Však tyto inscenace plní divadla spolehlivěji, než některé režijní exhibice, vídané obzvláště v německých divadlech. Já si myslím, že ty hektolitry krve a křečovité aktualizace operních příběhu publikum dnes už spíš nudí, než šokují. Do Francie a Lucemburska jedeme s barokní inscenací Rinalda v květnu a dubnu příštího roku a hostovat budeme v operních domech Théâtre de Caen, Opéra de Rennes a Grand Théâtre de Luxembourg. V Praze budeme hrát Rinalda ještě do konce tohoto roku, a jestli bude zasazen Rinaldo do dramaturgie ND i v sezóně 2010-11, nemám tušení.

Co říkáte na výhrady některých recenzentů, že inscenace Rinalda by mohla být přece jen trochu opulentnější?

Já si samozřejmě vážím fundované a konstruktivní kritiky. Jen mám pocit, že někteří recenzenti přijali za své představy o barokní opeře, jak její některé negativní rysy popisuje Benedetto Marcello ve svém parodii „Il teatro alle moda“ z roku 1720. Nevím proč se tak často setkáváme s představou o barokní opeře jako o světelné show s bengálskými ohni a vřískajícími kastráty a primadonami. Samozřejmě, jistá opulentnost je rysem barokní estetiky. Ovšem ona opulentnost je jen vnější formou a není podstatná. Daleko důležitější je obsah vyjádřený drobným detailem, sílou gesta, harmonií a atmosférou okamžiku – tomu všemu musíme být ovšem otevřeni.

Je třeba si také uvědomit, že barokní inscenace se všemi atributy barokního divadla je na scéně Stavovského divadla nerealizovatelná již z toho důvodu, že Stavovské divadlo prostě není barokní divadlo, a tak všechny ty důmyslné mechanismy, které skrývalo zákulisí operní scény v 18. století, nejsou k dispozici. Dalším limitem je provoz na scéně Stavovského divadle, kdy se v krkolomných termínech střídají na jedné scéně ansámbly opery a činohry ND a tak scéna musí být koncipována tak, aby její stavba byla proveditelná během tří hodin. To znamená, že onu očekávanou opulentnost by scénograf s režisérem těžko mohli na scéně rozehrát a tak věřím, že rozhodnutí inscenačního týmu rezignovat na kašírovanou formu a zaměřit se na obsah bylo ku prospěchu věci. V tomto přesvědčení mě utvrzuje fakt, že všechny dosavadní reprízy byly vyprodány, a že se na představení jezdí dívat hosté ze zahraničí. A snad nejvíce potěší, když za vámi přijde po představení posluchač aby vám řekl, že byl dnes popáté a příště přijde zas.

Docela často se vedou debaty o tom, zda party kastrátů nechat zpívat kontratenorem nebo mezzosopranistkou. Váhali jste dlouho nad volbou právě v případě Rinalda? Anebo to za vás rozhodly víceméně provozní možnosti?

Rozhodly důvody historicko-esteticky-provozní…no, to bych měl vysvětlit… Ano, je módou obsazovat kontratenory do kastrátských rolí a povědomí mnoha posluchačů je specifická barva kontratenoru synonymem barokní opery. Händel sám ovšem kontratenory v opeře nikdy nepoužíval, a pokud nebyl k dispozici kastrát, vždy zpívala žena. Ano, v dnešní době je několik kontratenoristů, kteří výborně zpívají kastrátské role, ale těch špičkových je opravdu jen pár a jsou velmi těžko dosažitelní.

Hodně často spolupracujete se zahraničními umělci, v zahraničí často sami vystupujete, máte tam už delší dobu výborné renomé. Řekněte upřímně: Jak jsme na tom s vážnou muzikou, s péčí, kterou ji věnujeme, s vyspělostí posluchačů, ale taky třeba s podporou státu při porovnání s našimi západními sousedy?

Abych mohl srovnávat, měl bych se asi zaměřit na svůj obor tzv. staré hudby. Jedno srovnání se nabízí hned na základě zkušeností z našeho letního turné po francouzských letních festivalech v Vezelay, La Chaise Dieu a Sable. Každý z těchto prestižních festivalů má naprosto jiný formát. Rencontres Musicales de Vezelay je krátký tematický festival (letos Händel) v okolí magického městečka Vezelay se slavnou románskou basilikou, Festival de La Chaise Dieu je obrovský festival s rozpočtem přibližně jako Pražské jaro a Festival de Sablé je komorní festival pro fajnšmekry staré hudby. Jedno mají však tyto festivaly společné, a sice obrovskou pozornost, jakou vzbuzují u veřejnosti, a jakou jim věnují média. Fakt, že do basiliky ve městečku Vezelay o pár stovkách obyvatel na náš koncert přišlo 1100 lidí, že všechny tři naše koncerty ve třech dnech za sebou v La Chaise Dieu byly téměř vyprodány, a vyprodáno bylo i v Sablé, svědčí nejen o našem dobrém jménu ve Francii, ale i společenské prestiži jaké se podobné akce těší. Navíc dva koncerty přenášel v přímém rozhlase francouzský rozhlas, dva natáčela televize Mezzo pro pozdější vysílání, o koncertech bylo referováno v celonárodní televizi, každá volná chvilka byla vyplněna rozhovory s novináři a televizemi. Prostě kultura a hudba je ve Francii v centru dění a nejedná se o snobskou záležitost tzv. elit, ale o téma, které zajímá širokou veřejnost. To vše by se samozřejmě neobešlo bez silné státní podpory a sponzorů, kteří mají pochopitelně zájem prestižní projekty podpořit. Situace bohužel naprosto nesrovnatelná se skomíráním kultury v naší zemi. Obávám se ale, že problém je daleko hlubší, než pouze aktuálně okleštěný rozpočet Ministerstva kultury. Problém je obecné vnímání kultury u nás jako něčeho, co vlastně ani nemusí být, pokud si to na sebe nevydělá. Pokud ovšem je pravda, že politické reprezentace je zrcadlem společnosti ze které vzešla, není se příliš čemu divit.

Pokud člověk začne na webu pátrat po aktivitách Collegia 1704, nestačí se divit, co všechno nachází. Jak to všechno stíháte? Až se vnucuje otázka: Máte ještě čas na „normální“ život? Vidí vás doma vůbec někdy?

Nestíhám, to se přiznávám otevřeně. Je pravda, že management Collegia 1704 se v poslední době rozrostl a tím jsem mohl přehodit s radostí horu produkční práce na spolupracovníky, ovšem zároveň se zmnohonásobil objem naší činnosti a tak se opravdu nenudím. Na druhou stranu, doma jsem více než dříve, protože jsem téměř úplně zrušil svoje hostování v cizích souborech jako Akademie für alte Musik Berlin, kde jsem byl velmi častým hostem. Prostě není čas. Jsme teď taková „rychle se rozvíjející firma“ se všemi radostmi i strastmi takového rozvoje. Věřím, že nastanou i klidnější období!

Co vás v té nové sezóně hlavně čeká? Na co se nejvíc těšíte? A co si myslíte, že vašim domácím příznivcům udělá největší radost?

Něco už jsem naznačil v předchozích odpovědích. Dál běží Rinaldo, chystáme v pokračování Hudebního mostu Praha-Drážďany, ve kterém přivítáme hosty jako francouzskou houslistku Amandine Bayer a německou hobojistku Xenii Löffler, a za zmínění určitě stojí naše silvestrovské rozloučení s rokem 2009 Bachovou Mší h moll. Velmi důležitým projektem bude pro nás natáčení Zelenkova Requiem a Officia defunctorum. Velkolepá hudba komponovaná u příležitosti smutečních obřadů za saského kurfiřta Augusta II roku 1733 zazněla po staletích poprvé právě v La Chaise Dieu v srpnu tohoto roku a nyní zazní v Praze 14. září. Natáčet by se mělo ve Francii v červnu 2010. Hodně si také slibujeme od počínající spolupráce s berlínskou agenturou Uhde & Harckensee MusikManagement.

Tak trochu potměšilou otázkou jsme začali, něco podobného se chci zeptat i na závěr: Svůj profesní život jste spojil takřka výhradně se starou muzikou. Neměl byste někdy chuť na něco úplně jiného? Třeba na Pucciniho, Mahlera, Wagnera, Prokofjeva…?

Mám velmi často chuť na něco jiného a hlady se netrápím. Z hudby pozdějších staletí můžu mít radost, aniž bych se jí aktivně věnoval. V poslední době se objevuje trend hrát i pozdější hudbu na historické nástroje. Herreweghe dělá Brucknera, Krivin Dvořáka, dokonce i Svěcení jara už má svoji nahrávko „on period instruments“. Musím ale říct, že tento trend mě neláká. Hranicí je pro mě Mendelssohn, jehož zvuková estetika byla velmi inspirovaná minulostí. Ano, je zajímavé slyšet, jak zněl hoboj, pro jaký psal Dvořák, a jak zněl Brahmsův klavir. Interpretačně ale v této oblasti nespatřuji mnoho zajímavého. Daleko zajímavější a „autetičtější“ mi připadá, jak diriguje Toscanini Verdiho nebo jak hraje Kogan Šostakoviče!

Milý pane Luksi, vám i vašemu souboru – vlastně souborům – i do dalších let vše dobré. A za čtenáře Opery Plus děkuju za váš vzácný čas.

https://www.collegium1704.com/