Valentin Šindler a jeho bratři

  1. 1
  2. 2

Všestranně talentovaný a velmi agilní Valentin Šindler se neomezoval jen na své účinkování na jevišti. Věnoval se soukromě i výuce zpěvu a stal se jedním z nejaktivnějších přispěvatelů divadelního časopisu Šepty. Nepravidelně tam zveřejňoval své originální postřehy o divadelních představeních, provozu divadla i o jiných kulturních zážitcích. Vymyslel si pro ten účel fiktivní postavu stréčka Matěje Křópala z Břochovan, který popisuje pod názvem Tož to vám belo tak svým krajanům v hanáckém nářečí své dojmy. Tyto aktivity nám dnes připadají úsměvné, ale tehdy měly své značné opodstatnění. V Brně podobně jako v Praze došlo počátkem dvacátých let k připojení okolních obcí s českým obyvatelstvem k městu. Ve zvýšené míře se začalo na kulturním životě města podílet dosavadní, v té době ještě velmi početné venkovské obyvatelstvo a forma, kterou Valentin Šindler zvolil, byla jednou z cest, jak toho docílit. Díky aktivitě výtečné vedoucí historického archivu Národního divadla Brno Jitce Novákové, která programově navázala na průkopnickou činnost své předchůdkyně Evženie Dufkové, jež iniciovala a posléze ve spolupráci s Bořivojem Srbou realizovala vznik sborníků Postavy brněnského jeviště, se můžeme s Šindlerovými „křópalovskými“ texty seznámit na webových stránkách ND Brno (zde).Když se František Neumann po odchodu Václava Štecha stal ředitelem divadla, požádal Valentina Šindlera, aby ve spolupráci s šéfrežisérem operety Oldřichem Novým, dramaturgem Vilémem Skochem a dirigentem operety, hudebním skladatelem Antonínem Kinclem vytvořili výpravnou revui, obsahově zaměřenou na lokální problematiku, kterou by přivedli do divadla širší vrstvy publika. Divadlo nikdy nemělo finančně na růžích ustláno a Neumann potřeboval další prostředky zejména pro svůj náročný program v opeře a baletu, což jsou, mají-li být provozovány vysoce kvalitně, žánry velmi drahé. Bohužel si to mnozí dodnes neuvědomují.Šindler, který se už předtím představil v postavě stréčka Křópala v brněnském rozhlasovém studiu, se tomu nejdříve bránil, nakonec ale souhlasil. A tak se zrodil výpravný revuální program (tento žánr byl ve dvacátých letech minulého století velmi oblíben), v němž průvodcem programem složeným z efektních pěveckých a tanečních čísel (choreografem byl Jaroslav Hladík) byl Valentin Šindler v roli Stréčka Křópala se svým bratrem Václavem, který představoval nedospělého Křópalova synovce Jozéfka Melhobu.Představení mělo premiéru 12. září 1926 a úspěch byl mimořádný. Revue se hrála šest let a dosáhla počtu sto devět představení. Stréček Křópal s Jozéfkem, ke kterým později ještě přibyla tetička (nejprve krátký čas ji hrála Antonie Košnerová, poté roli převzala Ludmila Janulíková) se stala fenoménem.Když Valentin Šindler definitivně ukončil svoji operní kariéru v roce 1932 a odešel, vytvořil řadu „křópalovkých“ programů. Byly uváděny v tehdejší pražské Malé operetě, které šéfoval někdejší Šindlerův brněnský divadelní kolega Mirko Bukovský, a soubor s nimi hostoval po celé republice.

Stréček Křópal se dostal i na filmové plátno. Nejprve to bylo ve filmu Martina Friče Vše pro lásku, kde Šindlerovou partnerkou byla Fričova manželka Suzanne Marville (předtím už se ale Šindler objevil v roce 1923 v němém filmu Pepánek Nezdara). Hlavní roli hrál stréček Křópal v „operetním“, ve své době velmi populárním filmu Miroslava Cikána Na svatém kopečku. Účinkoval rovněž ve filmech Kantor Ideál, V cizím revíru a Hřích mládí.Nadále se věnoval soukromé výuce zpěvu a pořadům se stréčkem Křópalem, jež skončily až náhlou smrtí jeho bratra Václava v roce 1952. Poté působil nějakou dobu jako hlasový poradce a pedagog Uměleckého sboru národní bezpečnosti v Praze, kde 21. ledna 1957 zemřel.

Cesta jeho bratra Antonína (narozeného 17. srpna 1886) k divadlu a ke zpěvu byla přímá. Zpěv studoval v Praze a poté na Hudební akademii ve Vídni. V sezoně 1919/1920 se mihnul v brněnském Národním divadle, poté působil v řadě divadel ve své vlasti i v zahraničí. Sledovat detailně jeho uměleckou kariéru by vyžadovalo dlouhodobé bádání v archivech divadel a měst, v nichž působil. Z těch domácích víme, že působil v sezonách 1921/1922 a 1924/1926 v Městském divadle v Olomouci, poté byl nějakou dobu členem českobudějovického divadla. Byl rovněž sólistou německých divadel v Jihlavě a v Olomouci. Z jeho zahraničních angažmá jmenujme slovinské hlavní město Lublaň a srbský Bělehrad. Měl rovněž nabídky na angažmá v Halle a dokonce v Berlíně, na které ale po nástupu Adolfa Hitlera k moci rezignoval. Vystupoval stejně jako jeho starší bratr Valentin především v rolích lyrického tenorového oboru.

Nějakou dobu byl zaměstnán v pražském rozhlase, po válce působil jako sólista a hlasový poradce ve Slezském divadle v Opavě. Hlavně se ale věnoval pedagogické činnosti. V letech 1952–1962 působil pedagogicky na Janáčkově akademii múzických umění, kde na herecké katedře učil adepty herectví technice zpěvu. Mezi jeho žáky z té doby bychom se mohli setkat s mnoha zvučnými jmény českého divadla druhé poloviny dvacátého století. Vyučoval také na brněnské konzervatoři. Zemřel v Brně v roce 1972.

Pěveckou dráhu si zvolila i jeho dcera Vendula. Po absolutoriu zdravotnické školy v Olomouci zpívala v olomouckém divadle, poté se stala sólistkou divadla v Opavě a nakonec ve Slovenském národném divadle v Bratislavě. Odtud emigrovala do Vídně, kde se usadila. Po mnoha letech navštívila rodnou obec svého otce a strýců a pamětní expozici, která je jim v Cholině věnována. Podle svědectví místní kronikářky dokázala mluvit plynnou hanáčtinou.

Nejmladší z bratří Václav se narodil 13. května 1893. Na pěveckou dráhu ho připravoval jeho bratr Valentin. V roce 1919 se stal členem nově založeného Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde účinkoval v menších operních a operetních rolích. V roce 1921 se stal členem Národního divadla v Brně. V opeře zpíval převážně buffo-tenorové partie a velmi často účinkoval v nejrůznějších rolích, především mladokomických, v operetách. Jeho parádní rolí byl Vašek z Prodané nevěsty, kterého hrál a zpíval v mnoha představeních, někdy jej střídal za postavu Principála. Z dalších významnějších rolí jmenujme například Skřivánka ve Smetanově Tajemství, učitele Bendu ve Dvořákově Jakobínu, vodníka Michala v Lucerně či Curzia v Mozartově Figarově svatbě. Své postavy dokázal podle dobových svědectví obdařit citlivou komediálností. Po všech stránkách výborně byl hodnocen jeho Hauk-Šendorf ve světové premiéře Janáčkovy Věci Makropulos.

Po odchodu z divadla v roce 1930 byl stálým partnerem svého bratra v postavě Jozéfka Melhoby. Smrt ho zastihla náhle 26. července 1952 při představení v letním divadle na brněnském Výstavišti.Cholina na své rodáky nezapomněla. V obci je malé regionální muzeum, které připomíná jejich úspěchy, a na jejich rodném domě, kde dnes je zdravotní středisko, je umístěna deska, která je připomíná.

Připomeňme si umělecké osudy bratří Šindlerů nejen proto, aby nebyly vymazány z paměti českého divadla, kam nepochybně patří. Jsou zde i jiné důvody. Brno dvacátých let a první poloviny let třicátých bylo prudce se rozvíjejícím městem, kde došlo k mimořádnému růstu obyvatel české národnosti, jejich vzdělanosti a rozšíření kulturního zázemí. Mělo štěstí na výborné, kulturymilovné primátory, ve městě existovaly čtyři významné vysoké školy (Masarykova univerzita, Vysoké učení technické, Vysoká škola zemědělská a Vysoká škola veterinární), na kterých působily velmi progresivní osobnosti tehdejší vědy a kultury. Velmi rychle zde vzniklo silné divácké a posluchačské zázemí schopné přijímat moderní směřování v uměleckých žánrech. Přesto musely umělecké instituce svádět neustále leckdy dosti tvrdý boj o přežití. Měli bychom si to mnohdy při našich občasných současných nářcích uvědomit.
 

Foto Langhans, archiv ND, archiv NDB, archiv A. Šlapala, archiv

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na