Varhaník Karel Martínek: Jsem rád, že u sv. Víta zvítězila snaha postavit varhany co nejkvalitnější

Mezinárodní varhanní festival v Olomouci začíná již 3. září 2020. Při té příležitosti jsme požádali o rozhovor jeho dramaturga, varhaníka Karla Martínka.
Karel Martínek (foto Vladimír Janek)

Již dlouhou dobu jsi dramaturgem Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci. Kteří interpreti na Tebe po dobu Tvého působení nejvíce zapůsobili svými výkony nebo svou osobností?
Musím říct, že mnoho skvělých varhaníků na mě velmi zapůsobilo ještě předtím, než jsem se stal dramaturgem. Hluboko do paměti se mi vryly koncerty např. Gillian Weirové, Günthera Kaunzingera, Hanse Haselböcka nebo Davida Pizzara. Z těch, které jsem během posledních deseti let slyšel nejen hrát, ale mohl s nimi být i v užším kontaktu, na mě asi nejvíc zapůsobili Jean Guillou, Olivier Latry, Philippe Lefebvre, Ben van Oosten, Martin Sander nebo Daniel Roth.

Kromě svého interpretačního umění se významně věnuješ také varhanní improvizaci. Dojíždíš na soukromé lekce improvizace k Philipovi Lefebvrovi, titulárnímu varhaníkovi katedrály Notre-Dame v Paříži. Jakým se věnuješ improvizačním projektům a kam Tě francouzské improvizační umění posunulo?
Bohužel od požáru katedrály Notre-Dame byly naše lekce improvizace přerušeny. Byly pro mě však neskutečným přínosem. Když pominu to, že naše hodiny probíhaly přímo na velkých varhanách katedrály, což samo o sobě bylo neskutečným zážitkem, přesvědčil jsem se, jak neskutečně rozdílný je přístup k varhanní improvizaci u nás a ve Francii. V naší zemi je improvizace stále dosti okrajovou záležitostí, což se odráží mimo jiné v úrovni a systematice výuky. Na našich konzervatořích se disciplíny jako harmonie, kontrapunkt, hudební formy vyučují povětšinou čistě na teoretické bázi, přičemž improvizace je jedinečnou možností, jak těmto disciplínám porozumět a naučit se je používat v praxi.

Další rozdíl vidím v tom, že u nás je improvizace chápána často jen jako funkční nástroj. Stručně řečeno improvizovat znamená doprovodit nebo harmonizovat melodii, modulovat z tóniny do tóniny, vytvořit předehru či dohru. Vše většinou v rámci klasické harmonie. Během svých lekcí v Paříži jsem poznal sílu kreativity, zjistil, jak využívat zvukových barev nástroje a také mnohem více nahlédl do světa modálních harmonických systémů.

Karel Martínek (foto Vladimír Janek)

Dne 3. září 2020 zahajuješ prvním koncertem letošní ročník Mezinárodního varhanního festivalu. Mohl bys nám představit svůj program, varhany festivalu i další koncerty a interprety?
Celý letošní ročník se nese ve znamení 150. výročí narození Louise Viernea, takže až na jednu výjimku jsou jeho skladby obsaženy v programu všech koncertů. Na svém zahajovacím koncertě přednesu dvě části jeho první symfonie a skladbu Najády z cyklu 24 fantazijních kusů. Kromě toho představím publiku dílo francouzského varhaníka a skladatele (který mj. také na našem festivalu vystoupil) Thierryho Escaiche, jehož hudba mě v poslední době velmi oslovuje – konkrétně to bude Pět versetů na Victimae paschali laudes. Bývá však dobrým zvykem, že zahajovací koncert je zpestřen i jinými hudebními nástroji, tentokrát to bude spojení varhan a žesťového souboru. Zahajovací koncert, stejně jako další dva i koncert poslední proběhnou v katedrále sv. Václava, kde jsou nádherné romantické varhany bratří Riegrů z roku 1886. Na dalších dvou koncertech se představí Nathan Laube (7. 9.), vynikající americký varhaník a jedna z hlavních hvězd tohoto ročníku, který představí zejména hudbu německého romantismu, a Timur Chaliullin z Ruska (10. 9.), který pro změnu provede díla ruských skladatelů v úpravách pro varhany.

Zcela jiný rozměr přinese koncert 14. 9., který proběhne v chrámu Panny Marie Sněžné, kde stojí krásný barokní nástroj J. G. Halbicha z roku 1730. Proto také program tohoto koncertu bude ryze barokní a kromě varhan na něm bude znít i cembalo v promyšleném dialogu v podání vynikajícího německého varhaníka Bernharda Klapprotta. Pomyslný vrchol festivalu pak přinese koncert naprosté špičky světového varhanního umění – titulárního varhaníka pařížské katedrály Notre-Dame Vincenta Duboise 17. 9., který opět v olomoucké katedrále představí čistě francouzský program (výjimkou bude jen slavné Preludium a fuga Es dur J. S. Bacha) završený dvěma částmi poslední – šesté symfonie L. Viernea a improvizací na jeho jméno. Posluchači se tak zcela jistě mají na co těšit.

Ještě donedávna jsi byl varhaníkem v chrámu sv. Mořice, kde jsou největší varhany v republice. Zajímalo by mě, zda se ztotožňuješ s mým názorem: romantický Rieger u sv. Václava je, myslím, zvukově i koncepčně zajímavější. Englerův barokní nástroj (původní barokní varhany sv. Mořice, k nimž byl v 60. letech 20. stol. postaven zbytek nástroje) má svůj hrací stůl elektrifikovaný, moderní přístavba je poplatná době, která varhanám nepříliš přála. Celková koncepce je poměrně dost diskutabilní. Nebo se domníváš, že existuje rovnítko mezi kvalitou nástroje a jeho velikostí? Osobně ho tam nevidím.
Nechci se na tomto místě pouštět do hodnocení varhan u sv. Mořice, protože by to mnohonásobně zvětšilo rozsah tohoto rozhovoru. Tvůj výraz „diskutabilní“ je myslím zcela vystihující, protože diskusí i vášní kolem tohoto nástroje bylo a je stále mnoho. Za deset let působení u sv. Mořice jsem měl možnost poznat pozitiva i negativa těchto varhan a zejména s jejich blížící se opravou si ujasnit svůj názor na to, co je na tomto nástroji cenné a co nikoliv. Myslím, že každý varhaník, který měl to štěstí poznat mnoho nástrojů u nás i v zahraničí, ví, že rovnítko mezi velikostí a kvalitou varhan rozhodně neexistuje. Navíc prvenství mořických varhan není tak jednoznačné – olomoucké varhany jsou největší co do počtu rejstříků a klaviatur, vezmeme-li však v úvahu počet píšťal, pak jsou první varhany u sv. Jakuba v Praze. Znovu ale opakuji, že velikost varhan nic nevypovídá o jejich kvalitě, přestože pro laickou veřejnost je to bezesporu často zajímavější kritérium než zvukové bohatství.

Musím s Tebou také souhlasit, že varhany bratří Riegrů v olomoucké katedrále jsou nádherným romantickým nástrojem a je velká škoda, že se mezi Olomoučany toho o jejich kvalitách příliš neví. Jsem proto moc rád, že „dostanou šanci“ při letošní varhanním festivalu.

Karel Martínek (archiv umělce)

Jak vnímáš stavbu nových varhan do svatovítské katedrály? Není škoda, že nebudou největší? Jde přeci jen o dominantu národa, největší chrám. Kde jinde než tady by měly být větší varhany?
Jsem strašně rád, že v pražské katedrále bude nový nástroj hodný tohoto starobylého a důležitého chrámu. A také jsem moc rád, že zde zvítězila snaha postavit varhany co nejkvalitnější, nikoliv co největší. Možná to teď bude vypadat jako škodolibá radost olomouckého patriota, ale není to tak. Koneckonců i kdyby největší byly, vůbec by mi to nevadilo, pokud by si zachovaly zvukovou kvalitu. Firma Gerharda Grenzinga je ve varhanářství vysoce ceněna a já Pražanům přeji, ať se dílo i přes některé problémy způsobené covidem nebo statikou kruchty zdárně podaří dokončit.

Co pro Tebe znamená služba varhaníka a regenschoriho?
Pro mě byly vždy tyto dvě roviny propojené. Nedokážu si představit, že bych byl varhaníkem a zároveň nepůsobil při liturgii v chrámu. Veškerou varhanní hudbu vnímám silně duchovně, nezáleží mi ani tak na tom, jestli má primární duchovní obsah či nikoli. V hudebním umění vidím odraz boží dokonalosti a radosti a varhanní hudba má obrovskou moc nás k nim přibližovat. Jsem moc rád, že po odchodu od sv. Mořice mohu nyní působit v olomoucké katedrále, od října pak navíc ve funkci regenschoriho. Velmi se těším, že budu moci přispět svými zkušenostmi a uměním k co největší kráse liturgie, protože v tom zároveň vidím v naší církvi velké rezervy. Není samozřejmě jednoduché najít správný recept na vhodnou liturgickou hudbu, hranici mezi koncertem při bohoslužbě na jedné straně a odmítnutím všeho kromě lidového zpěvu na straně druhé. Ale jsem přesvědčen, že to možné je. Můj ideál dokonalé liturgie a její hudební složky je – čtenáři mi prominou mou posedlost – v katedrále Notre-Dame.

Sám mám zkušenosti s odchodem z plzeňské katedrály, ne vždy je to lehké. Jaké byly důvody Tvého odchodu ze sv. Mořice? Souvisí Tvůj odchod s faktem, že letos poprvé nebude žádný z koncertů u sv. Mořice?
Předně je třeba říci, že fakt, že se letošní ročník Mezinárodního varhanního festivalu koná poprvé v historii zcela mimo chrám sv. Mořice, vůbec nesouvisí s mým odchodem. Důvodem je skutečnost, že mořické varhany čeká velká rekonstrukce. V době, kdy jsem letošní ročník připravoval, nikdo nepředpokládal, že se oprava tolik zdrží, a přestože se zdá, že mořické varhany budou v září ještě hrát, nebylo vhodné na poslední chvíli vše měnit, přizpůsobovat tomu program a tak podobně. Navíc je zřejmé, že oprava stejně proběhne, takže nehraje až tak velkou roli, zda bude festival mimo sv. Mořic už nyní nebo až příští rok. Na druhou stranu si všichni přejeme, aby oprava dopadla dobře a svatý Mořic mohl být pro varhanní festival kostelem číslo jedna.

Moje důvody pro odchod od sv. Mořice byly víceméně osobní a nutno říci, že to bylo velmi těžké rozhodnutí, které ve mně uzrávalo více než rok. Přestože jsem některým lidem zřejmě způsobil komplikace, s více než půlročním odstupem musím říct, že tohoto rozhodnutí nelituji a jsem rád, že jsem se k němu odhodlal. Přesto mám na působení u sv. Mořice spoustu krásných vzpomínek a oněch deset let bylo důležitým obdobím v mém životě.

Jsi pedagogem konzervatoře v Olomouci, vychováváš další pokolení našich varhaníků. Jak vidíš jejich budoucnost? Máš pocit, že se dnešní generace studentů varhan v něčem liší od té starší?
Je vždycky velmi ošemetné srovnávat různé generace, které žily a pracovaly v nesrovnatelných podmínkách a danostech. Nelze srovnávat studenty varhan za komunismu či ve svobodě, ve světě bez multimédií či s multimédii, bez digitálních varhan nebo s nimi a tak dále. Ve všech generacích existovali a existují studenti pilnější a naopak, kreativnější a naopak, skromnější a naopak. Já osobně mám štěstí na studenty, se kterými si rozumím a kteří mají před sebou spoustu skvělých příležitostí jak své umění zúročit. Vnímám ale jeden obecný a nepříliš dobrý trend poslední doby. Studenti konzervatoří, kteří se věnují pouze a naplno svému oboru jsou již v menšině. Většina dělí svou energii mezi varhany a studium na vysoké škole, zaměstnání, rodinu a podobně. Nechci říct, že by důvody tohoto trendu nebyly pochopitelné, jen je škoda vidět, jak málo studentů dává do hry na svůj nástroj všechno.

Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments