Vasco da Gama v Berlíně. Úspěšný pokus o znovuzrození Meyerbeerovy opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Na libretu se podíleli nejen uvedení libretisté, ale některé scény vznikly jako bezprostřední ohlas dobové literatury, například vrcholná scéna opery – dobrovolná smrt Séliky pod manzanillovým stromem je inspirována bezpochyby elegickou skladbou Charlese Millevoyese Le Mancenillier z jeho sbírky Elégies a stejnojmennou básní Alexandra Dumase staršího. Ve skutečnosti je ovšem tento strom jedovatý pouze po požití plodů nebo jiných částí rostliny, nicméně nebezpečí smrtelné vůně je dědictvím pozdně romantického cítění. Rozsah partitury byl samozřejmě stejně jako u předchozích Meyerbeerových oper mnohonásobně delší než běžná operní představení (i když právě skladatelova díla v žánru velké opery vynikala i značnou délkou). Již legendární protrahovaný operní projekt, který se již stal námětem pařížských karikaturistů a humoristů, konečně nabyl konkrétní podoby a byl připraven pro realizaci. Skladatel začal operu již zkoušet, ale 2. května 1864 náhle zemřel. Ve vedení Pařížské opery zavládlo zděšení. Z několika navrhovaných řešení, kdy také došlo ke kuriózní schůzce ředitele Opery s Meyerbeerovou vdovou a vdovou po Augustinu Eugènovi Scribovi, byl vybrán François-Joseph Fétis (1784–1871), belgický hudební vědec a skladatel, aby provedl definitivní revizi díla a dovedl dílo k provedení. Napsal 110 procent.

François-Joseph Fétis
François-Joseph Fétis

Premiéra opery (28. dubna 1865) přesahovala kulturní rámec. Šlo o společenskou událost, při níž se shromáždila kulturní i politická elita Druhého císařství. Premiéru opery navštívil císař Napoleon III. s chotí Eugenií. Byla vztyčena Meyerbeerova busta od renomovaného sochaře Danta. Bombastická výprava a pěvecké výkony byly hlavní náplní zpráv, které byly již v průběhu představení odesílány desítkami novinářů do hlavních evropských listů telegraficky. Výprava ne méně než šesti autorů byla považována dlouhá léta za nepřekonatelnou, a zvláštní obdiv vzbudil především závěrečný obraz s manzanillovým stromem. Moment překvapení režijního i scénografického byl oceňován ve scéně vzpoury a ztroskotání lodi. Z pěvců se největší pozornosti těšila Marie Constance Sasse, považovaná za nástupkyni slavné Falcon. Stejně tak i představitelé Nélusca a Inés (Jean-Baptiste Faure a Marie Battu) zcela přesvědčili. Pěvci Emiliovi Naudinovi (Vasco) byl vyčítán jeho přespříliš italianizující způsob zpěvu. Afričanka, tak jak byla opera na Fétisův podnět přejmenována, aby byl zdůrazněn přesun zájmu z mužského hrdiny na exotickou protagonistku, se stala vrcholem a zároveň posledním zásadním dílem specifického francouzského hudebně-dramatického žánru – velké opery.

Další nastudování rychle následovala: 1865 Covent Garden (italsky), Madrid (italsky), Haag, Berlín (německy), 1866 Petěrburg (italsky), Budapešť (maďarsky), Vídeň (německy), Sydney (anglicky) a další. Stockholmská inscenace z roku 1867 snad ještě předčila skvělou výpravou i efekty divadelní techniky pařížskou premiéru, především třetí (námořní) akt byl považován za zázrak dobové scénografie. Výpravností a náročností na obsazení orchestru, pěvecké party i technické zázemí byla ale opera přístupna pouze velkým divadelním scénám; přesto se od premiéry stále příležitostně udržuje v repertoáru předních světových scén. Pařížská tradice setrvala až do roku 1893, kdy opera dosáhla již pěti set repríz. Do Prahy se Afričanka dostala záhy, již roku 1867, ale pouze na německé jeviště. Teprve o deset let později bylo dílo uvedeno dirigentem Adolfem Čechem za mimořádné soustředěné snahy celého souboru Prozatímního divadla v Praze. Meyerbeerovy opery v té době tvořily jednu ze základních os tehdejšího repertoáru. Opera přes kladné hodnocení výpravy a některých představitelů byla již shledávána některými kritiky jako historický přežitek. Úspěch slavily především scénické návrhy malíře a autora dekorací Huga Ullika (1838–1881), předního představitele českého krajinářství třetí čtvrtiny devatenáctého století a malíře dekorací v Prozatímním divadle v letech 1877 až 1880. Libreto přeložil a publikoval v Urbánkově Bibliotéce operních a operetních textův roku 1878 Emanuel Züngel pod českým názvem Afrikánka. Českým příspěvkem k divadelním dějinám Afričanky je i oceňované vystoupení Emy Destinnové v roli Séliky v roce 1907.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Meyerbeer: Vasco da Gama (Deutsche Oper Berlin)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Sarah

Dobrý den,
máte chybu v textu:
Premiéra opery (28. dubna 1965) přesahovala kulturní rámec. Bylo to asi o 100 let dříve…..
Operu jsem viděla v neděli osobně. Dost jsem měla obavy, že se zase prosadí nějaké moderní vize režiséra, ale příjemně mne překvapilo, že se podařilo vytvořit scénicky zajímavou operu. Herecké obsazení bylo skvělé, Roberto Alagna potěšil jako vždy.

Dobré dopoledne, překlep jsme již opravili, děkujeme za upozornění.