Byl ve špatnou dobu na špatném místě. Zapomenutý Vladimír Wuršer

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Před pětasedmdesáti lety, 6. února 1942, zemřel v Praze ve věku třiapadesáti let operní zpěvák, režisér, dirigent a divadelní ředitel Vladimír Wuršer. Dnes toto jméno už zná jen málokdo. Ve své době však byl tento všestranně nadaný hudebník a divadelník velkou nadějí českého divadla a v jeho historii určitou, nikoli zanedbatelnou stopu zanechal. Jeho tragédií bylo, že svůj nesporně velký umělecký talent vyměnil za snahu vyniknout jako divadelní podnikatel. Ne, že by podle dobových svědectví neměl k této profesi potřebné předpoklady, ale vstoupil na tuto křehkou cestu ve velmi složité době. Klidně bychom mohli říci, že byl „ve špatnou dobu na špatném místě“. Jeho jméno bychom si ale rozhodně měli připomenout.
Vladimír Wuršer (foto archiv ND Praha/Vlasák)

Vladimír Wuršer se narodil 6. listopadu 1888 v Praze, kde také vystudoval nižší reálku. V roce 1904 začal studovat klavír u Josefa Jiránka na pražské konzervatoři. Po roce sice studia zanechal, ale v roce 1906 se na konzervatoř vrátil a údajně tam studoval dirigování.

Zpěvu se začal učit na soukromé škole smíchovského spolku Lukes. Poté navštěvoval lekce u tehdy velice proslulých pedagogů Moritze Wallersteina a Carlo Emericha a největší vliv na jeho pěvecké zdokonalování měla Ludmila Procházková-Neumannová.

U divadla začínal jako dirigent, nejprve to bylo v Ostravě, kde se s jeho jménem setkáváme v letech 1908-1910, potom pobyl dvě sezony u divadelní společnosti Antoše Josefa Frýdy. Ta měla tehdy své hlavní sídlo ve městě, které se mu v budoucnu mělo stát osudným. Byly to východočeské Pardubice, kde v roce 1908 otevřeli novou divadelní budovu, kterou jim postavil architekt Antonín Balšánek, tvůrce plzeňského divadla.

V sezoně 1912/1913 působil v Brně, kde tehdy řediteloval František Lacina. V Brně dirigoval například Verdiho Traviatu a Troubadoura, Zuzančino tajemství Ermana Wolfa-Ferrariho a Rossiniho Lazebníka sevillského, baletní produkci Slunce a země od Josefa Bayera a také několik operet, mezi nimi Lehárovu Cikánskou lásku a Hraběte Luxemburga.

Z Brna zamířil Vladimír Wuršer na Vinohrady, kam se po několika letech vrátil do funkce šéfa opery František Ladislav Čelanský, který Wuršera angažoval jako tenoristu. Ten se uvedl výborně. Hned ve své první vinohradské sezoně zazářil v roli, která poté patřila k jeho vrcholným. V ní mohl vedle nesporných pěveckých kvalit uplatnit i svůj smysl pro vykreslení postav lidí nešťastných, nějakým způsobem poznamenaných či vybočujících z běžného průměru. Takovou rolí byla titulní postava Jeana v Massenetově opeře Zvoník u Matky Boží.

Možná mu v tom svým způsobem pomáhala i jeho nehrdinská postava, která ho nějakou dobu limitovala vzhledem k běžnému typu tenorových rolí. S podobným jevem jsme se mohli o desetiletí později setkat u Jiřího Zahradníčka.

V roce 1914 střídá Čelanského ve funkci šéfa opery Otakar Ostrčil. Wuršer dostává další velké úkoly. V Jeníkovi z Prodané nevěsty a v Lukášovi v Hubičce si zakládá svůj smetanovský repertoár

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Vladimír Wuršer (Jeník) – ND Praha 12. 5. 1909 (zdroj archiv ND Praha)

Po roce ale odchází za Čelanským do Plzně. Jenomže enfant terrible české hudby a opery Čelanský nevydrží díky své povaze ani v Plzni (zkoušel to tam už jednou za Budila a výsledek byl stejný, prvotní okouzlení vyprchalo, nastaly prudké konflikty a následně Čelanského odchod).

Wuršer se vrací na Vinohrady a stává se oporou Ostrčilova souboru. Zpívá tam mimo jiné jednu ze svých dalších parádních rolí, Auberova loupežníka Fra Diavola, dona José v Bizetově Carmen, des Grieuxe v Pucciniho Manon Lescaut a především mimořádně náročnou titulní roli v premiéře novinky německého skladatele Hermanna von Waltershausen Plukovník Chabert na námět Balzacovy prózy. Představení nastudoval a dirigoval Karel Nedbal, který ve svých pamětech píše, že „… sotva by se odvážil na věc tak složitou a snad tenkrát jedině důvěra ve výkon znamenitého Vladimíra Wuršera dodávala mu k tomu potřebnou odvahu…“

V další kapitole této knihy charakterizuje Nedbal Wuršera jako tenoristu nevelkého sice, ale vřele proudícího hlasu a herecké potence, která snesla i měřítko činoherní. Obdobně charakterizoval Wuršera i teatrolog Bořivoj Srba ve svých medailóncích věnovaných tomuto divadelníkovi: „… jeho hlasový fond byl skvělý, byl to tenor lyrické barvy, rázu kantilénového, s lehkou výškou a ozvučný alikvotním vyzníváním tónů, vyznačující se schopností měkkých legát.“ A rovněž kladně hodnotí i Wuršera jako herce: „Jeho herecký výraz se rodil nikoli z chladné kalkulace, ale z vnitřního citového zaujetí. Karel Nedbal ale vzpomíná i na to, že touha po ředitelování dřímala v něm již za časů vinohradských, když za války organizoval výpady na český venkov s velmi dobrým sólistickým souborem, kombinovaných ze členů obou pražských oper a nejnutnějším obsazením sborovým a orchestrálním.“

Na Vinohradech se ale Wuršer uplatnil také jako režisér. Nastudoval zde například Mozartovu Figarovu svatbu, operu Karla Bendla Starý ženich, Veselé ženy windsdorské Otto Nicolaie či tehdy populární Srdce Pikangovo skladatele Gustava Rooba na zeyerovský námět.

Když v roce 1919 byla v důsledku takzvané „vinohradské revoluce“ ukončena činnost tamního operního souboru, odešel Vladimír Wuršer do opery ve slovinské Lublani. Nepobyl tam ale dlouho. Mezitím Otakar Ostrčil přešel do Národního divadla, nejprve ve funkci dramaturga a posléze ve funkci uměleckého šéfa. Vladimír Wuršer Lublaň opouští a stává se sólistou Opery Národního divadla.

Do Národního divadla jej ale angažoval ještě Karel Kovařovic. V lednu 1920 několikráte na Národním divadle hostoval. Vystoupil v rolích Jeníka v Prodané nevěstě, v titulní roli Dalibora a také se pražským divákům představil v titulní roli Massenetova Werthera a v roli Alfreda ve Verdiho Traviatě.

První rolí, kterou Vladimír Wuršer na Národním divadle nastudoval, byl Jeník ve Dvořákově opeře Šelma sedlák. Zpíval ji při premiéře i při všech dalších reprízách tohoto nastudování Dvořákovy opery. Premiéra, kterou dirigoval sám Karel Kovařovic, byla slavnostním představením, určeným k sedmdesátým narozeninám Tomáše Garriguea Masaryka.

Antonín Dvořák: Šelma sedlák – Ludmila Prokopová (Bětuška), Vladimír Wuršer (Jeník) – ND Praha 7. 3. 1920 (zdroj archiv ND Praha)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář