…A ve vztahu k domovu trpělivost…

Texty Ivana Medka (162)

V písemnostech Ivana Medka najdeme také korespondenci s Karlem Boleslavem Jirákem (1891–1972). Ne zrovna rozsáhlou, ale přesto zajímavou. Začíná v prosinci 1969 Jirákovým dopisem Ivanu Medkovi ještě jako dramaturgovi České filharmonie, končí skladatelovou smrtí, po níž byl Medek ještě nějaký čas v kontaktu s Jirákovou ženou Blankou.

Karel Boleslav Jirák – skladatel, dirigent, v letech 1930–1945 ředitel hudebního programu Radiojournalu – žil od roku 1947 ve Spojených státech amerických. Poúnorový režim ho zbavil členství v Syndikátu československých skladatelů, jeho hudba se nesměla hrát. Až koncem šedesátých let se situace změnila.

Například 30. ledna 1968 obdržel Jirák přání k narozeninám a dopis od České filharmonie, podepsaný také Karlem Ančerlem, v němž mu bylo obnoveno čestné členství v orchestru. Po třiaadvaceti letech. U toho ovšem nezůstalo a Filharmonie začala plánovat návrat Jirákovy hudby na své koncerty.

To je v pozadí prvního Jirákova dopisu Ivanu Medkovi z 9. prosince 1969. Skladatel píše, že dostal informaci od dirigenta Václava Smetáčka, že jeho Requiem bude na programu filharmonické jubilejní sezony 1970/1971 – v listopadu nebo v únoru.

„Doufám, že se těchto dosud dosti vzdálených dat dožiji a budu moci k provedení do Prahy přijet. Dnes se chci jen dotázat, zdali je z mé strany třeba ještě něco učinit, aby k provedení mohlo dojít. Zatím je v Praze k dispozici partitura a klavírní výtah tohoto díla. (Mimochodem je to opus 70, napsáno roku 1950 „In memoriam mé matky“. Trvá asi šedesát minut.) Nebylo dosud nikde provedeno, premiéra by byla skoro 20 let po napsání, podobně jako tomu bylo u Klavírního koncertu a jiných mých skladeb.“

Karel Boleslav Jirák (zdroj cs.wikipedia.org)

***

Ivan Medek odpovídá po více než půlroce – 4. července 1970 – a přirozeně nejprve vysvětluje příčiny velkého prodlení.

Vážený pane profesore,

měl jsem velkou radost z Vašeho dopisu z prosince minulého roku a byl bych Vám nejraději odpověděl okamžitě, kdyby to bylo možné. Bohužel se situace několikrát od té doby změnila, a tak jsem pořád odkládal napsání dopisu až do doby, kdy budu mít sám v základních věcech trochu jasno. V původní koncepci filharmonického programu jsme Vaše Requiem zařadili do hlavního cyklu AB na únor. Pak však přišla řada revisí, které jsou snad obvyklé všude na světě, ale u nás mají ještě navíc řadu různých podtextů, které se těžko vykládají. Nakonec k tomu všemu přišla ještě řada osobních problémů, které vyvrcholily nutností mého odchodu z České filharmonie, což se nakonec stalo přes protesty orchestru i šéfa Václava Neumanna. To znamenalo další zdržení a hlavně postupně narůstající nekompetentnost mého rozhodování nebo navrhování ve věci programů. Přesto již v době, kdy se o těchto věcech jednalo, jsme spolu s dirigentem Dr. Václavem Smetáčkem dokázali přesvědčit vedení České filharmonie o zařazení Vaší premiéry na podzim 1971, tedy ještě v jubilejním roce České filharmonie a zároveň v roce Vaší osmdesátky. Budu stále ve styku s dirigentem Václavem Neumannem a přirozeně i s Dr. Václavem Smetáčkem a myslím, že si můžete být jist, že všichni uděláme všechno pro to, aby k premiéře Requiem na podzim 1971 skutečně došlo.

Nejsem sice již od 1. července v České filharmonii, ale budu pracovat v redakci textů k obalům gramodesek v Supraphonu a zůstávám tak (doufám trvale) v oblasti hudby, do které jsem se koneckonců dostal také tak trochu Vaší zásluhou, pokud se pamatujete na naše první válečné setkání ještě v rozhlasu v roce 1944. Od té doby jsme často na Vás vzpomínali i s maminkou, která zemřela v roce 1953. Moje osudy byly, jako konečně osudy tak mnoha lidí, více než pestré a často i dramatické, ale ničeho nelituju. A dívám-li se na Vás a Vaši práci, říkám si, že snad právě nutnost stálého začínání znovu je tím kouzlem, které dělá lidi mladými bez ohledu na věk.

Těším se z každé zprávy o Vaší práci i o tom, že se Vám daří dobře, a přeju Vám mnoho zdraví, radosti a úspěchů.

Srdečně pozdravuju také Vaši paní a jsem připraven pomoci Vašemu dílu, jak to bude v mých silách.

S mnoha pozdravy Ivan Medek

 

Karel Boleslav Jirák odpovídá obratem:

Karel Boleslav Jirák (foto archiv)

15. července 1970
(…)
Já jsem mezitím České filharmonii nabídl místo Requiem svou VI. symfonii, kterou jsem nedávno dokončil, skladbu o polovinu kratší a méně složitou, a dal jsem p. Pauerovi poslat partituru. Na toto oficiální zadání nemám ovšem dosud odpověď. Dohaduji se pouze, co ve Vaší nové češtině znamenají „podtexty“. Jedním z nich bylo také tvrzení, že by provedení Requiem mohlo být v jubilejním roce (snad Filharmonie?) „provokativní“. S takovými argumenty se ovšem nedá polemizovat.

Já Vám srdečně děkuji za Vaši snahu zařadit mé dílo, i když nebyla korunována úspěchem, a přeji Vám lepší štěstí v Supraphonu. To je ovšem instituce, která mne ignoruje. Páni dři Šíp a Dostál mi v prosinci 1968 v Praze naslibovali hory doly, a teď nechtějí o ničem vědět. P. řed. Šeda mi ani neodpověděl na dopis, což je jednání, na které si patrně musím zvykat i od jiných institucí a osobností. Patrně tu hrají opět roli „podtexty“.

Doufám, že mi nezazlíváte, že jsem Vás kdysi tak trochu zavedl na dráhu hudební.

 

Ivan Medek ve svojí odpovědi – 20. července 1970 – nejprve skladatele uklidňuje, že deska s jeho klavírními skladbami v podání Františka Raucha je připravena k vydání.

O ostatních věcech nemám žádné informace, ale to ještě nic neznamená, protože ediční plány prostě jenom zatím neznám.

Vím, že to všechno nejsou právě radostné zprávy, ale vím také, že Vy znáte spoustu problémů našeho hudebního života daleko lépe ze svých bohatých zkušeností. Někdy mám dojem, že pořád jen opakujeme různé druhy chyb, pořád vlastně stejných, vyrůstajících nikoliv z konkrétních situací, ale z lidských povah, závistí, nenávistí, malosti atd. Snad i v tom je kus tragédie dějin naší kultury, protože i tohle všechno tady už mnohokrát bylo. Je to však rub, na jehož druhé straně je přece jenom obrovská a krásná práce tvůrců a poctivých kumštýřů, pro kterou stojí za to v této oblasti pracovat. Píšu to také proto, že Vám nejen nezazlívám, že jste mne tak trochu na tuto hudební dráhu zavedl, ale jsem Vám za to pořád vděčný.

Srdečně zdravím též Vaši paní a přeju Vám mnoho zdraví a radosti – a ve vztahu k domovu trpělivost, kterou i my tolik potřebujeme.

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat