Ve Znojmě ukončili hudební festival Saulem s bouřkovými efekty

Příběh ze Starého zákona, který zpracoval do libreta v angličtině Charles Jennens, vlivný anglický velmož, určující směr uměleckého vývoje v Anglii, v sobě nese dramatičnost, jež rezonovala s tehdejším politickým konfliktem v Anglii, stejně jako etický příkaz nezpronevěřit se svému poslání a víře v Boha. První pomazaný král Izraelitů, neohrožený vojevůdce Saul, neunesl srovnání s mladším a úspěšnějším hrdinou Davidem, jenž dokázal porazit Filištýnské a zabít obra Goliáše a získat si proto větší obdiv u lidu než měl sám Saul. Strach, že ho David vystřídá na trůně, přivedl Saula k nenávisti, odklonu od Boha a ke spojení s pekelnými silami. V další bitvě byl zabit a králem se stal David. Děj je naplněn konflikty i milostnými peripetiemi, ale hlavní slovo mají polyfonní sbory, které posouvají děj dopředu. Jde o výjimečné dílo, naplněné bohatým melodickým potenciálem a barevností instrumentace a mohutným hudebním proudem, který posiluje emocionální účinek díla.

Hudebně dílo nastudoval dirigent Roman Válek, který je se svým Czech Ensemble Baroque již ostříleným matadorem a má za sebou mnoho barokních projektů. Proto lze i srovnávat předchozí provedení a je nutno s vážností přiznat, že letošní provedení Händelova Saula vysoce převyšovalo předchozí projekty. Snad i proto, že koncertní provedení se konalo již v lednu v Brně a soubor měl proto dílo více zažité. Bylo možno obdivovat souhru nástrojů jak v rovině intonační, která byla téměř bezchybná i přes vlhké a horké prostředí v sále, tak i souhru tempovou a dynamickou, kdy byli posluchači svědky kompaktně plynoucího proudu hudby bez zaváháni, plně podporující dění na pódiu, aniž by došlo k překrytí pěvců či k rozkolísání rytmu. Dirigent držel hudební provedení pevně a nekompromisně a hudebníci hráli s maximálním nasazením. Jejich erudici nechal dirigent vyznít zejména v částech nazvaných jako „Symphony“, což jsou samostatné orchestrální části, ponechávající plný zvuk orchestru a využívající sólových pasáží, v nichž excelovala u cembala Barbara Maria Willi.

Pěvecké obsazení zaručovalo vysokou interpretační kvalitu, kterou nezklamali ani hlavní protagonisté, ani další interpreti. Výkony byly precizně vypracované a vyvážené, nebylo „malých rolí“, všichni pěvci měli barevně sladěné hlasy a přinesli nejen obdivuhodné interpretační výkony, ale dali do provedení napětí a emoční náboj. Hlavními představiteli byli pěvci zvučných jmen, basbarytonista Adam Plachetka v roli Saula a kontratenorista Andreas Scholl v roli Davida. Adam Plachetka v první polovině díla nepůsobil výrazně, což bylo dáno partem, jenž mu nedával příliš prostoru. V dalších částech, kde dochází již k otevřeným projevům nenávisti, a zejména v posledních číslech, kdy Saul komunikuje s peklem, dostal jeho hlas plný prostor a pěvec ho dokázal naplnit nejen barvou a volumenem, ale i negativními vášněmi. Kontratenorista Andreas Scholl prochází celým příběhem jako přemýšlivý a vyrovnaný člověk, vědomý si svého poslání a plně se mu poddávající ve víře, že ho vede Bůh a tedy jde správným směrem. Je pokorně pohroužen do interpretace partu, který zvládá s technickou přesností, barevně plným a blyštivým hlasem, jenž výborně souzní s barvou hlasu představitelky Mikal. Jejich duet, doprovázený smyčci, působil dokonale. Mikal zpívala sopranistka Kristýna Vylíčilová, jejíž svítivý hlas zněl měkce a lahodně a ladil skvěle s kontratenorem. Její sestru Merab ztvárnila polská sopranistka Natalia Rubis, sopránem o poznání tmavším a dramatičtějším, se silným volumenem.

Výrazným partnerem v roli Jonatána byl polský tenorista Krystián Adam. Příjemný témbr a přirozený projev mu umožnil vytvořit sympatickou postavu Saulova syna. Svým projevem upoutal i barytonista Tadeáš Hoza v roli Velekněze a v roli Čarodějnice z En-doru překvapil výrazným projevem tenorista Jakub Kubín. Velebně a mohutně zněl bas Jiřího Miroslava Procházky v roli proroka Samuela, sympaticky vyzněl i tenor Lukáše Hacka jako Amalecha a baryton Martina Vaculy jako Saulova Služebníka. Opravdu nebylo malých rolí, všichni byli součástí jednoho ústrojného a dobře fungujícího systému, jehož motorem byl orchestr a sbor, který zněl vyváženě a plně a především byl rytmicky přesný v náročných polyfonních částech, jež nesou děj a působí i jako antický chór.

Vizuálně scénické provedení oratoria překvapilo svojí autenticitou a stylovou čistotou. Realizace se ujal režisér Tomáš Ondřej Pilař, který dodržel barokní styl a gestiku, při použití jednoduchých a přitom velmi účinných prostředků. Jízdárna není primárně divadelním prostorem. Není tu klasicky vybavená scéna, která by umožňovala triky barokního divadla, dokonce tu není ani prostor pro zákulisí, přesto byl účinek velmi přesvědčivý. Nástupy účinkujících se děly všechny zezadu přes hlediště, téměř nepozorovaně a přesto působivě, kdy sbor nastoupil ve dvou řadách podél zdí s liliemi nebo svíčkami v rukou. Dominantou scény byl panel fresky, fotomontáže různých barokních pláten ze stejné doby, kdy vznikl Händelův Saul. Na fresce jsou vyobrazeny starozákonní postavy, jejichž detaily se promítají postupně v centru fresky a souzní s dějem. Vzniká tak pozoruhodně působivá atmosféra.

Režisér pracuje s živými lidskými obrazy, jež se pomalu postupně proměňují a korespondují s freskou. Pěvci pracují s barokní gestikou, která jim pomáhá i v pěveckém a hereckém výrazu, jenž je umírněný a vycizelovaný. Součástí hudebních částí je balet tří mužů a dvou dívek; v choreografii Martina Šintáka působil svěže a stylově, stejně jako spoluúčast sboru. Kostýmy Ivany Ševčík Mikloškové byly jednoduché, jen vypíchnutými charakteristickými detaily navozovaly barokní stylovost. Atmosféru dokonale dokreslovala práce se světly Karla Šimka, a přestože světelný park skýtal jen málo možností, dokázal ho využít na maximum. Atmosféra v sále byla doslova horká a vypjatá, vysoké teploty vyhřály prostor stejně jako na šest set diváků. Ve druhé polovině začalo venku pršet a komunikaci Saula s peklem doprovodila bouřka, která se s průtrží mračen a hromy snesla nad jízdárnou. Lepší akustické vyvrcholení si nemohl přát ani sám Händel.

Přestože není jízdárna Louckého kláštera divadelním prostorem, je dobře akusticky vybavená a podařilo se při omezených technických možnostech vytvořit představení mimořádné umělecké kvality s obrovským nábojem. Znojemská stagiona tak má za sebou přesvědčivě nejlepší projekt za dobu svého trvání. Přejme realizátorům, aby nastavená laťka zůstala na této úrovni i nadále a aby se i další ročník vydařil stejně dobře.

Hodnocení autorky recenze 100 %