Večer premiér s Českou filharmonií plný barev a neobvyklé orchestrální zvukovosti

Tuto soutěž pro mladé skladatele do 40 let vypsala Česká filharmonie již podruhé. Do prvního kola jsou soutěžící povinni zaslat skladbu dle svého výběru, preferovaně však orchestrální, nebo alespoň poukazující na to, že adept je pro orchestr schopen psát. Z celkem 57 přihlášených vybrala porota tři zmíněné finalisty, kteří měli poté téměř 8 měsíců na zkomponování orchestrální skladby, která ostatním dvěma poté konkurovala v druhém kole. Zároveň zde bylo přislíbení premiéry těchto nově napsaných skladeb, a to přímo Českou filharmonií v další koncertní sezóně. A ten večer nastal právě nyní.

Na třetím místě umístěný Slovák Adrián Demoč (*1985) se představil se skladbou Neha, adagio pro orchestr. Jak název napovídá, tato skladba se téměř po celou dobu svého trvání line v „tichých dynamických hladinách“, a proto musí být „každý tón a súzvuk hrané s velkou nežnosťou, tichúčko, jemne a krehko“, jak popisuje sám autor. Využívá naprosté minimum hudebních prostředků (celá skladba je založená na několika držených souzvucích s měnící se instrumentací, prokládaných generálními pauzami) a partitura je proto záměrně velice okleštěná – není zde zbytečně nic navíc. Skladba tak může působit kompozičně jako velice jednoduchá, avšak pracovat s takovýmito minimalistickými prostředky se může ukázat být velice zrádné. Při stálém opakování téhož je totiž velké nebezpečí, že se skladba stane statickou a po nějakém čase vnímání pro posluchače nudnou. Ani při poslechu této skladby se jistě běžný abonent, jehož ucho je zvyklé převážně na evoluční hudbu, neubránil určitému pocitu statičnosti; ta však byla dána už kompozičním záměrem (výběrem tématu a atmosférou skladby) a použitým stylem. Co je třeba vyzdvihnout je Demočova práce s rozbíjením oné mechaničnosti opakování se hudby a ticha, a to nabízením různé délky znějících orchestrálních souzvuků a pauz.

Snad nejzásadnější úlohu v přitažlivosti této skladby pro posluchače však samozřejmě hrála v průběhu skladby měnící se instrumentace, podpořená brilantní něžnou interpretací České filharmonie s dirigentem Keithem Lockhartem. O co větší štěstí však měl Adrián Demoč s interprety, o to horší se ukázalo publikum, které svým kašláním a zvonícím mobilním telefonem hodně narušilo celkově tak ztichlou atmosféru skladby.

Docílit tichého zvuku, i když se zcela jinou barevností, měl orchestr předepsáno i od Matouše Hejla (2. cena), jehož skladba Crossings zazněla při dnešním koncertu po přestávce. Název nám opět napoví základní myšlenku celé skladby: křížení. Hlavní hudební zázemí pak tkví v konceptu prodloužení a následných posunů a zrcadlení se dvou křížících se vztyčených velrybích kostí, o kterých píše Nathaniel Hawthorne v povídce Vesnický strýček. Výsledné obrazce jsou pak reflektovány v hudbě.

Z tohoto popisu je zřejmé že na rozdíl od Demočovy kompozice je tato skladba na první poslech těžko detailněji uchopitelná; pro opravdové proniknutí do všech hudebních záměrů by bylo třeba ji slyšet několikrát a nejlépe podrobit hlubšímu studiu i samotnou partituru. (Opětovný poslech by taktéž mohl uspokojit posluchačovu touhu po znovuprožití všech barevných ploch, které Matouš Hejl do své skladby dokázal vklínit.) Jeden parametr, který z daného konceptu logicky vychází, však lehce postřehnutelný byl, a to princip symetrie, odrážející se ve vertikální složce, ale i v horizontální podobě. Díky tomuto aspektu tedy skladba dostala i vcelku zřejmou hudební formu (např. začátek i konec skladby v obnažených žestích), díky které se posluchač mohl ve skladbě i přes její intelektuální promyšlenou složitost dobře orientovat.

Zatímco Matouš Hejl ve své skladbě vzdáleně vychází z literární předlohy, vítězka tohoto ročníku skladatelské soutěže Jana Vöröšová si pro publikum připravila přímo zhudebnění poezie. Její Písně vrbovýho proutku vychází ze sbírky eskymáckých básní v překladu Ladislava Nováka, které odrážejí drsný život v mrazivých podmínkách. Básně byly vybrány a za sebe poskládány velice vhodně, protože umožňovaly zhudebnění ve velkých zvukových kontrastech (jízda na saních za mrazů – ukolébavka – rozverná píseň mladé ženy – zamrzlá krajina – čarovné zaříkávadlo).

Co v této skladbě zaujalo asi nejvíce, bylo zvukomalebné zachycení popisované krajiny nebo děje (např. hukot větru, praskání ledu nebo rozvernost mládí v bicí sekci, utíkání tažných psů ta-dam ta-dam ve smyčcích atd.). Autorka pro tyto účely často používá netradiční instrumentaci (i nástroje), a proto – přestože byla tato zpodobení často dost popisná – nepůsobila lacině. Navíc tato zvukomalebnost dokázala posluchače úplně vtáhnout do děje a umožnila mu naplno prožít obsah textu. Tomu však ve velké míře dopomohla také sólistka, sopranistka Vanda Šípová, která se dokázala v mžiku mistrně „přepnout“ z drsného modu do něžného, hravého či úplně strnulého. Přestože její úloha nebyla technicky jednoduchá (hodně exponovaná poloha, celé bez vibrata a bez větší podpory orchestru), svou roli dokázala plně prožít.

Pokud něco v kontextu celého večera působilo poněkud zvláštně, bylo to dramaturgické prodloužení koncertu o Dvořákovu předehru V přírodě a závěrečnou suitu z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka. Přestože chápu možné důvody k tomuto rozhodnutí, které jistě zahrnovaly argumenty jako uspokojení širšího okruhu posluchačů, naplnění tradičního časového penza koncertů České filharmonie či snaha o programovou pestrost, zvláště Janáček, který koncert uzavíral, na mě působil jako až moc velký skok do jiného světa. Vzhledem k tomu, že se jedná o soudobou hudbu, by mě přibližně hodinový program, složený pouze z premiér skladeb soutěžních finalistů, neurazil. Pokud by však převážil požadavek grandiózního finále celého večera (když žádná ze těchto tří skladeb takovým vrcholem nekončila), vsadila bych spíše na krátkou skladbičku z tvorby 20. či 21. století, která by měla k těm ostatním stylově blíž.