Věčné světlo Krále Slunce. V Praze začaly Letní slavnosti staré hudby

Pod vedením francouzského dirigenta Oliviera Schneebeliho vystoupilo více než padesát umělců: rezidenční soubor Collegium Marianum, posílený o hosty, čtveřici zpěváků sólistů a sbor Centra barokní hudby ve Versailles Les Pages & les Chantres (Pážata a pěvci).

De Lalandova díla nebývají v našich zemích běžně ke slyšení. Collegium Marianum však během let své existence postavilo francouzské baroko do centra svého zájmu a dokázalo si posluchače vychovat. Takoví posluchači – dychtiví a soustředění – tedy vyprodali kostel a vytvořili protiváhu zcela zaplněnému pódiu.

Hned úvodní instrumentální skladba, zahraná bez dirigenta, Grande Pièce royale (Velký královský kus), ukázala, že hudebníci mají laťku nastavenu na úroveň: dokonalost. Pro dvacítku instrumentalistů byl francouzský styl samozřejmostí. Typické ozdoby, inégal i taneční prvky zněly přirozeně a jednotně, napříč různými národnostmi hráčů a navzdory jejich poněkud nevděčnému usazení do oblouku o třech řadách. Toto dílo má v pozdější sbírce název Caprice, jehož si král začasté žádal, a jako důvěrně známé také znělo.

Skoro se zdálo, že pokud instrumentalisté sami aspirují na dokonalou sehranost a nakažlivou energii, přibude v dalších skladbách dirigent jen do počtu, kvůli souhře se zpěváky. To ovšem nemohlo platit, když oním dirigentem byl Olivier Schneebeli. Dokázal onu energii a radost ještě znásobit a začal s tím už svým rozesmátým nástupem na pódium. Jeho gesta působila spontánně, uvolněně, a přitom naprosto přesně. Způsob, jakým ukazoval průběh trylku, zůstane v mé paměti navždy a každému zájemci osvětlí, jak zařídit, aby dvacet lidí trylkovalo spolu.

Velká moteta pro slavnostní liturgii si žádala velké obsazení a toho se posluchačům dostalo v podobě třicetičlenného sboru a čtyř sólistů: sopranistky Chantal Santon-Jeffery, tenoristů Reinouda Van Mechelen a Françoise Jorona, a barytonisty Lisandra Abadieho. Jako první zaznělo moteto Venite exultemus, které autor psal v době, kdy byla Královská kaple teprve rozestavěna. De Lalande měl dále příležitost styl svých motet rozvíjet a přizpůsobovat budoucímu prostoru a král zase osobně dohlížel na stavbu a několikrát si vyžádal provedení motet na místě, v různých stádiích výstavby. V této součinnosti dosáhli panovník a jeho oblíbený umělec ještě vyšších met a po Ludvíkově smrti de Lalande svá díla dále přepracovával.

Tentokrát však hudebníci sáhli k původní, dosud nehrané verzi tohoto moteta, takže v tomto smyslu se jednalo o novodobou světovou premiéru. Pro posluchače to bylo patrně nejnáročnější číslo večera. De Lalandův hudební jazyk je zde poměrně složitý, jak na čistě horizontální úrovni (kontrapunktické myšlení, barevně bohatá instrumentace doprovodu), tak v momentech střídání (temp, charakterů, obsazení) a prolínání kontrastních částí. Collegium Marianum vytěžilo z tohoto jazyka maximum. Orchestr předvedl bohaté spektrum barev, četné dechové dřevěné nástroje (kvartový fagot!) i pro nás netradiční smyčcový pětihlas, vyžadující specifické typy nástrojů (kontratenorové, tenorové a kvintové housle). V jeho sytém, ale vždy kultivovaném zvuku, však některé hlasy místy zanikaly.

Přirozeně nejvíce se prosazoval nádherný soprán Chantal Santon-Jeffery, který zněl přesně tak, jak zpěvačka vypadala a působila: jako hlas rozšafné bohyně hojnosti z dobového obrazu. Z mužských hlasů se zejména zaskvěl tenor Reinouda Van Mechelen. Osobně jsem měla poprvé v životě dojem, že tenorové výšky vystihuje slovo “sladké”. Druhý tenor Françoise Jorona a baryton Lisandra Abadieho jsou hlasy méně operní, avšak s neméně zajímavou barvou. Jejich pozoruhodnou práci s tónem a textem jsme si mohli vychutnat, pokud nebyli orchestrem tlačeni do vyšší intenzity.

V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout roli a výkon sboru Les Pages & les Chantres. Co bylo řečeno o instrumentalistech, platí o vokalistech beze zbytku. Pokud hlasy soutěžily s nástroji v přesnosti rytmu a intonace, vyhráli všichni. Navíc tu byla perfektní sehranost ve výslovnosti, včetně souhlásek na konci slov (v latině, byť po francouzsku vyslovované, jev častý). Přidanou hodnotou sboru je nenapodobitelná barva dětských sopránů. Musím též smeknout před profesionálním soustředěním a disciplínou, s níž děti zvládly dvouhodinový koncert v nevyvětratelném prostoru pod světlem reflektorů, oblečené v nijak zvlášť prodyšných dobových stejnokrojích. To vše si vysloužilo nadšené ovace již na konci první půlky koncertu.

Druhou část večera otevíralo patrně nejvděčnější číslo programu, moteto Dominus regnavit. Ke kvalitám, které nastolil už předcházející opus, přidalo toto moteto několik čerstvých a ozvláštňujících prvků jako například konec do unisona (na rozdíl od vždy plného akordu) a samostatné užití zpěvních hlasů zcela bez doprovodu. Kdyby toto velkolepé a pestré dílo nemělo vlastní závěr spíše do vytracena, skvěle by se vyjímalo na závěr koncertu. Takto bylo třeba zvolit jiné poslední číslo a tím se stalo moteto De profundis. Toto ranější dílo má pro posluchače jednodušší formu, části se střídají bez složitějšího prolínání a ani v instrumentaci nemohlo předvést nic nového. O to více se ale předvedli interpreti. Do hvězdné vokální čtveřice přizvali na malá sóla postupně tři členy sboru, mladého kontratenoristu, malého altistu a sopranistku, což se ukázalo jako vítané zpestření, a to i po stránce vizuální.

V celé této bohaté paletě pro mě zůstává jedinou zvukovou rezervou, ovšem obtížně splnitelnou, použití truhlového positivu v rámci bassa continua místo velkých varhan. Pokud vezmeme v úvahu místo původního provedení těchto skladeb – kůr Královské kaple, musí nám jejich zvuk v kontextu programu chybět. Basové party obsazené několika nástroji dávají tušit, že by velké varhany celek nejen „unesl“, ale dodaly by mu ještě jednu dimenzi. Místo toho se ve forte prosadil jen dvoustopý rejstřík, a to ještě způsobem spíše pištivým. V tomto ohledu však nejde o nic nového a nelze se odvolávat na moderní dobu, která preferuje vizuální vjem a koncertní provedení někde na kůru nedocení. Už Charles Burney si ve svém cestopisu z osmnáctého století stěžuje, že hudebníci při kostelních produkcích preferují pro své pohodlí, lepší kontakt a snazší ladění positivy, místo toho, aby použili místní varhany.

Tak tedy královské hudbě ubylo trochu hloubky. Ale lesku nikoli. Panovnické světlo Krále Slunce stále září, znovu zní skladby, které „si král začasté žádal“, a nadále svítí i věčné světlo, které zažehl ve své versailleské kapli.

Hodnocení autorky rezenze 90%

Letní slavnosti staré hudby 2017
Zahajovací koncert – Král nebes
Dirigent: Olivier Schneebeli
Chantal Santon-Jeffery (soprán)
Reinoud Van Mechel (tenor)
François Joron (tenor)
Lisandro Abadie (baryton)
Collegium Marianum
–Jana Semerádová (umělecká vedoucí)
–Lenka Torgersen (dessus de violon, koncertní mistr)
Les Pages & les Chantres du Centre de musique baroque de Versailles
11. července 2017 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Michel-Richard de Lalande: Grande Pièce royale
Michel-Richard de Lalande: Grands motets
–Venite exultemus (novodobá světová premiéra)
=přestávka=
–Dominus regnavit (novodobá světová premiéra)
–De profundis

www.letnislavnosti.cz