Velká instrumentální mše operetního skladatele zazněla i v Brně

Z dnešního pohledu to tak divné není, skladatel hudby musí z něčeho žít, a tak i když skládá například hudbu k filmům, může být i operním či symfonickým skladatelem a nikoho to nepřekvapí. Proč nás to překvapuje u skladatelů devatenáctého století? I ti se museli živit, a tak když byla ve Vídni v kurzu opereta, Franz von Suppé jejímu lákadlu podlehl. A udělal dobře, Boccaccio, Krásná Galathea či Bandité se hrají dodnes a kdo by neznal například Lehkou kavalerii?
Franz von Suppé (zdroj commons.wikimedia.org)

Jenže i Suppé býval mladý a ambiciózní a chtěl dokázat svému otci i sobě, že má na to, aby se živil hudbou kvalitní. Ještě jako student tedy složil Velkou instrumentální mši, ale ta nikdy nebyla provedena. Tatínka neobměkčila, a tak zůstala nezkompletována v rukopise a jen náhodou ji dirigent Petr Chromčák objevil u vídeňského sběratele. A jen díky této náhodě se mu podařilo dílo rekonstruovat a následně provést na festivalu v Olomouci.

Nynější provedení se událo v pražském Rudolfinu 8. října a následně v neděli 15. října v brněnském Besedním domě, v rámci 12. ročníku Abonentního cyklu Českého filharmonického sboru Brno. Tento sbor provedl dílo již v Olomouci a nyní přizvali ke spolupráci dirigenta Leoše Svárovského spolu s PKF – Prague Philharmonia. Noví byli i sólisté, sopranistka Marie Fajtová, alt Jana Hrochová, tenor Jaroslav Březina a bas Jiří Brückler.

Dílo je velmi ambiciózní, mladý skladatel chtěl evidentně dokazovat sobě i světu, že opravdu skládat umí, ale přesto nezapřel hudební cítění tehdejší romantické Vídně. Melodické invence skloubil s efektními rozloženými akordy a běhy, položil se do širokých kantabilních ploch, nešetřil gradacemi a kontrasty a ve třech větách si to užil i s polyfonickou prací. Fugy dávají zabrat především sboru, který je téměř stále v permanenci a „užívá“ si skladatelských fines. Plné obsazení orchestru je využíváno velmi plasticky a členové jednotlivých skupin dostávají i sólové příležitosti. Nejvíc si užívají horny, které mají za úkol dát orchestru heroický třpyt a v části Benedictus mají velké sólo v plném obsazení čtyř horen, kdy mají příležitost prokázat svoji souhru i smysl pro dynamiku a výraz.

Sólový výkon měli možnost posluchači vychutnat i v Offertoriu, kdy sólo tenoristy je kontrapunkticky podloženo sólovým violoncellem. Geniální nápad dirigenta Leoše Svárovského, neboť původně skladatel zamýšlel spolupráci tenoru a skupiny violoncell a kontrabasů. Takto se vyvážila barva i dynamika obou sólistů a došlo k působivému hudebnímu dialogu. Orchestr PKF-Prague Philharmonia zněl hutně a vyváženě, k čemuž jistě přispěla i akustika Besedního domu.

Celá mše je rozložena do třinácti částí, přičemž úvodní část je orchestrální introdukce, slavnostní vstupní fanfáry, břeskné a efektní. Český filharmonický sbor Brno nastupuje po nich a cappella, aby se následně spojil s orchestrem. Přesto, či právě proto, že skladatelská invence se mnohdy omezuje na rozložené akordy a opakování frázových frekvencí, jde o velmi obtížné party pro všechny hlasové skupiny, které jsou ovšem obdivuhodně vyvážené a jejich výraz je velmi kultivovaný a měkký v pianech a hutný a znělý ve fortech. Závěrečná část Einzug je ilustrací na odchodnou a je dvojčetem k introdukční části s názvem Aufzug.

Sólisté byli příjemně barevně vyvážení, sopranistka Marie Fajtová zpívala jasným, stříbrným hlasem, jen občas použila vibrato víc, než bylo třeba. Jana Hrochová Wallingerová opět potvrdila, že její alt disponuje měkkou, přesto hutnou barvou, při zachování jasné špičky ve střední a vyšší poloze. Jaroslav Březina předvedl brilantní výkon nejen v pasážích, kde mohl uplatnit žesťový témbr svého tenoru, ale především v již zmíněné procítěné části Offertoria, kdy v procítěném a nosném pianu vedl kontrapunktický dialog se sólovým violoncellem. Troufám si tvrdit, že šlo o nejpůsobivější část večera. Méně se vedlo barytonistovi Jiřímu Brücklerovi. Jeho hlas je světlejší, než bych si pro basový part představovala, hloubky nebyly znělé a i ostatní poloha jako by zůstala někde na půl cesty. Že by indispozice? Přesto obstál mezi ostatními sólisty se ctí a všichni dohromady předvedli publiku působivý hudební večer.

Po koncertě se ti, kteří měli možnost slyšet také pražské provedení Mše, pokoušeli srovnávat obě provedení. Jistě, je to ošidné, neboť vždy hraje především roli prostředí, kde se koncert odehrává, a sál Besedního domu je komornější a tedy i akusticky kompaktnější než sál Rudolfina, ale díky tomu, že v Brně bylo již druhé provedení, a tedy již měli umělci dílo „zažité“, mohl brněnský koncert působit přirozeněji a jistěji. Možnost srovnat taková provedení je vždy jistě vzrušující a inspirující.

Hodnocení autorky recenze: 95%


Novodobá premiéra Suppého Mše
Dirigent: Leoš Svárovský
Marie Fajtová (soprán)
Jana Hrochová Wallingerová (alt)
Jaroslav Březina (tenor)
Jiří Brückler (baryton)
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
15. října 2017 Besední dům Brno

program:
Franz Suppé: Grosse instrumental Messe

www.cfsbrno.cz

Reklama

Hodnocení

Vaše hodnocení - Suppé: Velká instrumentální mše (Brno 15.10.2017)

[Celkem: 7    Průměr: 3.1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na