Velké i malé chvíle našich divadelních předků

150 let od otevření Prozatímního divadla

Právě dnes, 18. listopadu 2012 si připomínáme 150 let od otevření první stálé a samostatné české divadelní scény. O slavné i skryté historii Prozatímního divadla a o výstavě v Národním divadle píše operní dramaturg Ondřej Hučín.

Málokdo z lidí procházejících či projíždějících dnes místy, kde Národní třída ústí na vltavské nábřeží, pomyslí na to, jak tato místa mohla vypadat před sto padesáti lety. Z pohledu od řeky – odmyslíme-li si obludnou, jen málo funkční a restitučními absurditami poznamenanou novodobou dostavbu Národního divadla, na niž si zřejmě zkrátka již musíme zvyknout – působí vše přirozeně a samozřejmě. Průčelí historické budovy majestátně uzavírá Národní třídu, její nároží a boční fasáda je jednou z nejvýraznějších dominant nábřeží. Při pohledu na vznešenou kulisu Zítkovy a Schulzovy budovy asi málokoho napadne, že toto místo kdysi bylo krajně neuralgickým bodem české kultury i politiky, představovalo velmi choulostivé téma a výmluvně odráželo stav a možnosti naší společnosti. Všemožné ústrky, vnitřní i vnější konflikty a kompromisy, s nimiž jsou jak realizace Národního divadla, tak dobový vývoj české společnosti spojeny, jsou při pozornějším zkoumání „Zlaté kapličky“ natrvalo vtělené do stavby samotné: zvláštní, protáhlý a schodovitě se snižující konglomerát budov stojí na neuvěřitelně atypickém půdorysu, v němž snad jediný roh není pravoúhlý a něco něčemu stále ustupuje, v němž vládne dovedně skrývaná asymetrie a jediná osa není pro celek určující. Před Zítkovou a Schulzovou genialitou a uměním zacházet s optickou iluzí je třeba smeknout!

Než naše – podle mého názoru architektonicky naprosto unikátní – Národní divadlo vykrystalizovalo do současné podoby, předcházelo více než třicetileté období plánů, příprav a – uvážíme-li, o jak prestižní stavbu se jednalo – dosti netypického budování. Je tomu již 160 let, co naši předkové, sdružení ve Sbor pro zřízení Národního divadla zakoupili pro svůj cíl úzkou kosodélníkovou parcelu, na níž tehdy stála jen stará budova solnice. A je tomu o několik měsíců více než 150 let, co se na této parcele začalo stavět Národní divadlo. Nikoli však – jak je obvyklé – zdola od základů, nýbrž z boku a odzadu. Jistě, tehdy se bleskově navržená a v závratném tempu stavěná divadelní budova nenazývala Národním, nýbrž Prozatímním divadlem, avšak mezi názorově nejednotnými institucemi, které o věc Národního divadla pečovaly, bylo předem domluveno, že pro jedny vysněné, pro jiné pouze trpěné Prozatímní divadlo bude postaveno předem tak, aby se dalo propojit s budoucím „hlavním“ divadlem Národním – z nějž ovšem tehdy nestála jediná cihla.

Přes všechny konflikty a tahanice nakonec osud prozatímní divadelní budově přál. Nikdo dnes již zodpovědně nepoví, zda toto rozhodnutí bylo správné, či zda by bývalo bylo lépe nic prozatímního nestavět a soustředit se na stavbu definitivní. Stěží se dá odhadnout, do jaké míry vznik Prozatímního oddálil otevření Národního a jak rychle a úspěšně by se bylo podařilo tehdy vybudovat rovnou velké divadlo. Ať už se kloníme k té či oné možnosti, nelze popřít jeden fakt: že totiž Prozatímní divadlo představuje v dějinách českého divadelnictví i v dějinách české hudby nepřehlédnutelnou, ba klíčovou kapitolu. A ta se začala psát na den přesně právě před 150 lety – 18. listopadu 1862. Patří vlastně již přímo do dějin Národního divadla. Prozatímní a Národní nejsou dva zcela odlišné pojmy, dvě estetiky, dva programy, dva (či lépe čtyři) různé soubory. Jedno plynule navazuje na druhé, právě tak jako dodnes navazuje plynule, ale zároveň i viditelně, stará budova Prozatímního divadla na pozoruhodný, nepravidelný, zlatem korunovaný a námi milovaný Zítkův-Schulzův mnohostěn.

Stará budova Prozatímního divadla, v níž se před 150 lety začalo hrát, není – jak známo – celý onen „druhý“ či „zadní“ díl Národního divadla jižně od pozlacené kopule, nýbrž pouze a jen jeho menší vyvýšená část. Nejnižší trakt Národního divadla, tzv. Schulzův, původně Polákův dům, byl do komplexu funkčně začleněn až spolu s Prozatímním divadlem při popožární rekonstrukci a dostavbě. Zůstává téměř rozum stát nad tím, kam a jak se do úzké „nudličky“ Prozatímního divadla mohlo vejít hlediště a jeviště. Navíc hlediště, které mělo diváckou kapacitu srovnatelnou s dnešním Národním divadlem. Jak dokládají plány architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna a zejména pak pozdější Zítkovy půdorysy, unikátně zachycující hlediště a jeviště obou divadel v jednom, byť nedokončeném architektonickém celku, bylo hlediště Prozatímního divadla orientováno tak, že diváci seděli takříkajíc zády k Vltavě, tedy „kolmo“ (v případě zmíněného asymetrického pojetí budovy jsou uvozovky na místě) na osu hlediště divadla Národního, sahalo doslova od jedné boční zdi ke druhé a zabíralo více než polovinu veškerého prostoru v budově. Jestliže tedy samotné hlediště Prozatímního víceméně vyhovovalo dobovému standardu velkého kamenného divadla, vše ostatní, počínaje jevištěm a orchestřištěm a konče zcela chybějícími sociálními zařízeními, bylo od samotného počátku nevyhovující jak pro pěstování velkého repertoáru, který se od Prozatímního očekával, tak z hlediska základního diváckého komfortu. Do orchestřiště se vešlo zhruba 35 hráčů a hloubka i šířka jeviště byla kolem pěti metrů.

Není se co divit Bedřichu Smetanovi, že dva roky po otevření Prozatímního divadla hodnotí jeho možnosti takto: „Mluvme zde upřímně: jest nynější zemské divadlo stavením operním? Tvrdíce toto, nechtěli bysme ubíhati v nebezpečí státi se snad směšnými. K úkolu opery zajisté není zatímné divadlo vystavěno, sice bysme museli pochybovati na znalosti věci těch pánů, kteří stavbu protegovali. (…) Enthusiasté prozatimního divadla volají: Děkujeme bohu, že máme prozatimní divadlo! My ale odpovídáme: Ano, ale prosme boha, aby nás brzy z něho vyprostil.“ Přesto ovšem Smetana o další dva roky později, v září 1866 přijímá nabídku stát se prvním kapelníkem opery. A nutno hned dodat, že od těch dob neměla žádná česká operní scéna většího a slavnějšího šéfa. Smetana jako skladatel, dirigent, dramaturg a dokonce jako režisér jednoznačně pozvedl operu Prozatímního divadla, jež předtím označil za zcela nevhodné, na úroveň do té doby nevídanou. Ale zároveň musíme říci, že to bylo právě Prozatímní divadlo, které Smetanovi umožnilo realizovat – byť v omezené míře – jeho představu moderního operního divadla a především ho inspirovalo k operní tvorbě, kterou generace po něm označovaly a stále označují za základ české opery a národní hudby vůbec. Zkusme spekulovat o tom, zda by Smetana bez Prozatímního divadla, tedy bez okamžité motivace formulovat a prakticky ověřit možnosti specificky české národní opery vůbec napsal své nejcennější jevištní dílo – Prodanou nevěstu (jakkoli mohly být jeho osobní preference vůči vlastním operám jiné).

Dějiny Prozatímního divadla nejsou jen dějinami jedné narychlo postavené a pro mnohé nevyvedené divadelní budovy. Smetanův případ, tedy jeho osmileté (1866-1874) působení ve funkci prvního kapelníka a samozřejmě i jeho předchozí a následující operní tvorba určená právě pro Prozatímní, jsou toho nejlepším a nejvyhlášenějším příkladem. Rozhodně však ne jediným. Příležitost a samozřejmě také potřeba uvádět na první stálé a na německém provozu nezávislé české scéně původní operní novinky iniciovala vznik mnoha dalších domácích děl – např. Dvořákova Šelmy sedláka, Vandy či Dimitrije, Šeborovy Drahomíry, Bendlovy Lejly, Rozkošného Svatojanských proudů, Blodkova oblíbeného dílka V studni, ale také už i Fibichova Blaníku. Velmi široký operní a operetní repertoár navíc stimuloval pěvce, orchestrální hráče, operní režiséry, scénografy, ale i libretní překladatele, neboť v této době se hrálo, respektive zpívalo pochopitelně v češtině. To ovšem neplatilo pro pohostinské hry mnoha zahraničních hostů z rakouských, německých, italských, britských, ruských nebo třeba i portugalských a španělských operních domů. Představa, že se malé české Prozatímní divadlo stydlivě uzavíralo před operním světem by byla naprosto mylná! Ale i domácí soubor dokázal vyprodukovat zpěváky, kteří byli vnímáni a ctěni jako operní hvězdy: Eleonora z Ehrenbergu, Marie Sittová, Betty Hanušová (později Fibichová), Jan Ludevít Lukes, Josef Lev, Josef Paleček a další.

Dosud nepadlo slovo o pobočných, letních scénách či o tzv. arénách, které Prozatímní divadlo provozovalo či si je pronajímalo pro provozně náročnější produkce, ale i pro repertoár, u nějž se předpokládal masový zájem lidového publika. Právě zde excelovali v poněkud uvolněnějším repertoáru herci typu Mošny, Šamberka a Frankovského, ovšem právě v těchto letních scénách (tedy vesměs dřevěných stavbách s výrazně větším hledištěm, jevištěm i orchestřištěm) se také odehrály premiéry Smetanova Dalibora (v Novoměstském divadle na místě dnešní Státní opery), Tajemství nebo Čertovy stěny(v Novém českém divadle v místech dnešní restaurace Demínka). Právě zde se ovšem také rozvíjela česká divadelní scénografie a – řekněme to tak – divadelní inženýrství, které předvádělo dobové vymoženosti jako např. „dle nejnovějších vynálezů mlhavé obrazy s elektrickým světlem“, „zázračný vodomet“, „pohyblivé obrazy“ apod.

Při velkých výročích je zvykem připomínat pouze nejvýznamnější události a osobnosti, které jsou jaksi encyklopedicky etablované a historiografií schválené. Ve skutečnosti však jde o pouhé momentky v dějinách daného divadla a prostor mezi nimi zaplňuje již méně sledovaná, zato objemnější divadelní každodennost, obyčejné problémy divadelního provozu, ohledy finanční a z nich plynoucí potřeby umělecky méně náročného repertoáru a mnoho dalších záležitostí, mezi něž patří i zákulisní konflikty, politické boje atd. atd. Je to samozřejmě také případ Prozatímního divadla. Za tímto rozměrem divadelního života je však třeba jít i do jiných než oficiálních pramenů a odborné literatury. Nejvíce takových památek lze nalézt pochopitelně přímo v autentických dobových dokumentech, rukopisech a tiscích. Zachováno jich je poměrně mnoho a je přímo požitkem v nich listovat.

Když jsme s kolegou dramaturgem Beno Blachutem ml. připravovali ke 150. výročí Prozatímního divadla výstavu do kuloáru I. balkonu Národního divadla, nemohli jsme se takových svědectví divadelní každodennosti nabažit. Aniž jsme si kladli za cíl nějaký vyčerpávající, kompletní pohled na tento rozměr divadelního života (časové možnosti přípravy naší výstavy ani prostor výstavy samotné to neumožňovaly), chtěli jsme ho návštěvníkům naší výstavy – tedy divákům představení v historické budově Národního divadla – alespoň ilustrativně zprostředkovat. Zcela nejvíce informací skýtají tištěné divadelní cedule a návěští, jichž jsme mohli při návštěvách badatelny Národního muzea i depozitáře v Terezíně projít pouze několik desítek. Tento dobový prostředek přímé komunikace divadla s divákem byl v řadě hledisek mnohem otevřenější, než je zvykem dnes v komunikačně nesrovnatelně vyspělejší době. A tak se z cedulí a návěští kromě názvu představení, jména jeho režiséra či dirigenta a konkrétního obsazení dovídáme např. i to, kdo je právě nemocen, kdo je na dovolené nebo proč konkrétně dochází ke změně programu. Dokážete si třeba představit toto oznámení? „Za příčinou, že paní E. Pešková bez dovolení z Prahy odjela, nemůže se oznámená fraška Krejčí a švec dnes odpůldne provozovat. Místo toho: Dejte mi čamaru.“ Dechberoucí upřímnost, dnes věru stěží představitelná… Právě tak zajímavé jsou ale např. i cedule vydávané k nejrůznějším, většinou c. k. návštěvám – setkali jsme se s několika slavnostními představeními na počest návštěvy císaře pána a jeho rodiny, nejzajímavější pak, myslím, bylo představení Prodané nevěsty „ku poctě nastolení Její císařské Výsosti nejjasnější paní arcivévodkyně Marie Kristiny za abatyši Teresianského ústavu šlechtičen“. Ona poezie archaického jazyka, kterým jsou sdělovány záležitosti velkého významu i úplné banality tvoří další rozměr divadelní každodennosti, který se stěží tlumočí a který nejlépe hovoří přímo ze zažloutlého papíru rozpadajících se a potrhaných cedulí. Právě tak je kouzelná záplava dávno zapomenutých divadelních kusů zejména z oblasti zábavného repertoáru. Ani o nich oficiální historiografie příliš nehovoří. Jen několik příkladů: Krupařovic Pepička, Děvče z Karlína, Rusové v harému, Ostří hoši, Blázinec v prvním poschodí, Divadelní nesmysl, Český dobrovolník a francouzská selka… Učebnicový pohled na Prozatímní divadlo se také nutně promění, poznáme-li osobně např. Smetanovy šéfovské zápisky a dopisy, dochované divadelní fermany či pokladní účty, které nám řeknou, na kolik vyšla policejní stráž, kominík, olej a plyn atd.

Na to, jak je rozsáhlá pozůstalost Prozatímního divadla, jsme při přípravě výstavy poznali pouhopouhý zlomek velkých i malých chvil našich divadelních předků. I ten nás ovšem nadchl. Pokusili jsme se proto alespoň něco z té různorodosti zprostředkovat i našim divákům formou celkem devatenácti zastavení s Prozatímním divadlem.

Naše poděkování za spolupráci při přípravě výstavy patří Divadelnímu oddělení Národního muzea, zejména erudované a obětavé Markétě Trávníčkové, Muzeu Bedřicha Smetany (Českému muzeu hudby – Národnímu muzeu) na čele s paní dr. Olgou Mojžíšovou, dámám Zdeně Benešové a Marii Hradecké z Archivu Národního divadla a také kolegům spravujícím sbírku architektury v Národním technickém muzeu.

Výstava ke 150. výročí bude k vidění v kuloáru I. balkonu Národního divadla od 18. listopadu 2012. Její vernisáž proběhne 20. listopadu v hlavním foyer Národního divadla v 18:30 hod. před představením Prodané nevěsty. Při této vernisáži bude zároveň znovuodhalena busta Eleonory z Ehrenbergu, velké české koloraturní sopranistky a první Smetanovy Mařenky.

Výročí 150 let od otevření Prozatímního divadla věnuje zároveň Národní divadlo tři svá představení ve dnech 18.-20. listopadu 2012 (Labutí jezero, Zkrocení zlé ženy a Prodaná nevěsta).

Obrazový materiál pochází ze sbírek Divadelního oddělení Národního muzea, Muzea Bedřicha Smetany (Českého muzea hudby-Národního muzea) a Archivu Národního divadla