Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (3)

Jan Kubelík – vykročení za světovou slávou

„Paganini redivivus“, „Čaroděj houslí“, „King of Music“ – podobnými přízvisky bylo v začátku dvacátého století charakterizováno houslové umění Jana Kubelíka, kterého jsme v předchozím díle našeho seriálu opustili jako čerstvého absolventa pražské konzervatoře ve třídě uznávaného pedagoga Otakara Ševčíka. Co způsobilo, že během několika let od opuštění školních tříd se zrodila superhvězda, která byla schopna po dlouhý čas přímo magicky očarovávat světovou hudební i nehudební veřejnost? Jan Kubelík vyšel ze školy v roce 1898 a chystal se zahájit svoji koncertní dráhu. Bude dobré připomenout si tehdejší situaci v koncertním celosvětovém dění, do kterého chtěl mladý umělec proniknout. Kdyby někdo tvrdil, že tehdejší konkurence houslistů byla slabší, byl by na velkém omylu, zřejmě z neznalosti historických skutečností.

Tehdejší houslové nebe zářilo množstvím hvězdných virtuosů. Od smrti legendárního Niccola Paganiniho neuplynulo ani padesát let. Svědci jeho koncertů v Kubelíkově době stále ještě žili, zcela určitě pak posluchači Paganiniho následovníka Heinricha Wilhelma Ernsta. V paměti zůstávaly i výkony posledních představitelů romantické tradice – Wieniawského, Bulla, Paganiniho žáka Sivoriho, Wilhelmjiho a mnoha dalších. K těmto jménům můžeme přičlenit tehdy ještě žijícího Španěla Pabla de Sarasateho s jeho graciézní technikou a trochu akademičtější, ale přesto všeobecně uznávanou uměleckou osobnost německého houslisty Josepha Joachima. Joachimovou zásluhou pronikly do standardního repertoáru koncerty Beethovena, Brahmse, ale také skladby Johanna Sebastiana Bacha. Kariéra těchto velkých zjevů devatenáctého století se v době prvních Kubelíkových krůčků za světovými úspěchy pomalu uzavírala. Na zenitu sil stál však jiný umělecký gigant – belgický houslista Eugen Ysaye. V Čechách měl obrovské renomé houslista František Ondříček. Ten měl v době největšího vzestupu své kariéry úspěchy po celém světě, včetně amerického kontinentu, navíc byl u nás ceněn pro svoje vyhraněné češství, které se projevilo i výběrem národního repertoáru. Vedle představitelů starší školy houslistů se již rychle drala kupředu nová vlna houslistů – Kreisler, Huberman, Thibaud, Elman. Ti byli spolu s Ysayem největšími konkurenty Jana Kubelíka na celosvětové scéně.

Mladičký Jan Kubelík se však při svých prvních koncertních vystoupeních, uskutečněných bezprostředně po opuštění školy, analýzou svých současných i budoucích případných houslových soupeřů určitě nezabýval. Studium na pražské konzervatoři ho dotvořilo v houslistu všestranných kvalit. Omračující technika, kterou udivoval především ve skladbách Niccola Paganiniho, byla částečně vrozená, částečně umocněna Ševčíkovým pedagogickým dozorem. Virtuozita, neomylná jistota a sebevědomá interpretace nejtěžších skladeb houslové literatury byly hodnotami, účinně přitahující davy posluchačů. K těmto efektům je však třeba přičíst i zralost uměleckého cítění, které bylo právě všestranným hudebním studiem na konzervatoři zdárně rozvíjeno.

Ryze instrumentální a umělecké kvality ale nebyly jediným důvodem Kubelíkových úspěchů. Je třeba vzpomenout i významnou nehudební záležitost, kterou je kouzlo Kubelíkova osobního zjevu. Jiskrný pohled, bohatá hříva černých vlasů, oduševnělý výraz, ušlechtilé vystupování, určitá tajemnost, kterou podmanivý Kubelíkův vzhled vzbuzoval – to vše působilo na posluchače čarovným dojmem. Mladý Kubelík zřejmě oslnil již svým vstupem na pódium, ještě dříve, než své obecenstvo fascinoval brilantní hrou nejtěžších skladeb houslové literatury. V tomto účinu můžeme spatřovat skutečnou paralelu s démonickou osobností legendárního Paganiniho. O Kubelíkově schopnosti hypnotizovat publikum svým zjevem svědčil i pozdější světový houslista Nathan Milstein, který ve svém mládí, ještě před 1. světovou válkou byl přítomen jeho koncertu v Oděse. Hovoří o fascinovaném publiku, zvláště dámském, které házelo umělci při ovacích na pódium diamantové prsteny. Jan Kubelík se svým oduševnělým výrazem tváře a celkovou tělesnou konstrukcí nebyl typem svalovce, který upoutává drsnou mužností a silou. Kubelík působil spíše jemným, noblesním způsobem, tomuto vyzařování však přidávala na kouzlu energie, prýštící z celkového osobního i uměleckého projevu. V době, kdy tehdejší veřejnost nebyla ještě podobným způsobem uchvacována zajímavými typy ze současné či nedávné generace králů pop music (uveďme namátkou zpěváka Michaela Jacksona), myslím si, že tento entuziasmus mohl v začátku dvacátého století skvělý houslista Kubelíkova charismatického vzezření výše popsaným způsobem vzbudit. Cesta za slávou však začala se smutným osobním prožitkem, bezprostředně po triumfálním ukončení konzervatorního studia zasáhl Kubelíka velký životní otřes. Otec Josef, který pro rodinu a zdárný začátek Janovy kariéry tolik udělal, trpěl od května roku 1898 rakovinou žaludku. Nemoc se rapidně zhoršovala, koncem srpna se Josef Kubelík podrobil klinické léčbě. Po zjištění, že operace by byla již zbytečná, přivezl Jan svého otce opět domů, žaludek však přestal stravu přijímat úplně a 24. září Josef Kubelík zemřel. Janův smutek byl hluboký, ale mladík projevil mužnou povahu. Jeho rodinný cit se soustředil na své nejbližší a činorodou prací zajistil Jan Kubelík pozůstalou rodinu i materiálně. Na znamení synovské lásky a tiché vzpomínky ještě dlouho zdobí před svými koncerty frakovou dírku květinou, čehož si povšimli např. ve Vídni 10. února 1900 v týdeníku Die Gesellschaft v článku Des Geigers Wunderblume.

Koncertní rozjezd po škole byl vcelku povlovný, Kubelík zprvu testoval svoje umění na našich pódiích. V začátku července 1898 splňuje Kubelík svůj slib a dává koncert v Neveklově, několik dnů na to v Lounech. Koncem července mladý houslista spoluúčinkuje za klavírního doprovodu ředitele výstavních koncertů a skladatele prof. Hanuše Trnečka na desátém koncertu Výstavy architektury a inženýrství v Praze ve dvoraně divadla Uranie se Ševčíkovými Českými tanci s velkým úspěchem, 30. července hraje v Nových Benátkách.

Také srpen je ve znamení poctivých příprav další kariéry, Kubelík opět hraje České tance, tentokrát ale i Paganiniho koncert se Sauretovou kadencí na koncertě, pořádaném studenstvem v Turnově. Zde prý bylo jeho přijetí tak nadšené, že Kubelík nemohl odmítnout desetidenní pohostinství starosty města. O to bolestnější byl návrat z Turnova, kdy vyzvedává z nemocnice otce již v beznadějném stavu. V říjnu pokračuje několik domácích koncertů, například zahajovací koncert Klubu mladých v Mikulandské ulici, Kubelík je též sólistou Umělecké besedy v Praze, kde hraje tentokrát Wieniawského koncert fis moll. Zatím však na své rozhodující úspěchy a mimořádné příležitosti umělec stále čeká. Zvěst o houslistovi, který i bez patronátu Otakara Ševčíka pokračuje ve svém uměleckém rozletu, se však brzy rozšířila a k prosincovému hostování v Ernstově houslovém koncertu poprvé Kubelíka pozvala Česká filharmonie. Mezitím se Kubelík představil i ve Vídni, nejprve na soukromých večírcích, závažným vídeňským debutem však bylo sledované vystoupení na Sjezdu cyklistů, kde se za doprovodu klavíru zaskvěl svým Paganinim se Sauretovou kadencí. Po návratu do Prahy kvůli vystoupení s Českou filharmonií čteme v jeho kalendáři ještě koncert, pořádaný Českými žurnalisty v Rudolfinu, kde ze školního repertoáru uplatnil Ondříčkovu Fantazii na Prodanou nevěstu.

První vánoce bez otce byly přesto smutné a Jan je tráví v rodném michelském domku. Začátkem ledna se zde loučí s matkou a oběma bratry, aby se zhruba za čtvrt roku vrátil již jako opravdový houslový vítěz nad hudbymilovnou Vídní.

Vídeňský koncertní život byl tehdy nabitý množstvím koncertů, mimo jiné slavných houslistů (31. ledna koncertoval ve Vídni Bronislaw Huberman, 15. března legendární Pablo de Sarasate). Ve městě, které v poměrně nedávné minulosti nadšeně tleskalo houslovému čaroději Paganinimu a jeho skvělým následovníkům Ernstovi, Wieniawskému a mnohým dalším, se nyní ocitl náš mladý absolvent konzervatoře. První návštěva Vídně na sklonku minulého roku nebyla z hlediska důležitosti koncertů tak vypjatá, přímý souboj se světovou konkurencí minulosti i současnosti čekal Kubelíka právě v prvních měsících roku 1899. Jan Kubelík přijel do Vídně s odzbrojujícím arzenálem, svůj repertoár postavil na virtuózním zvládání nejtěžších děl houslového repertoáru, čímž byla nejen díla Paganiniho, ale například i mimořádně obtížná Ernstova skladba Král duchů, na kterou se dosud nikdo od smrti autora v roce 1865 neodvážil.Úspěch Jana Kubelíka ve Vídni byl naprosto přesvědčivý, jak v mnoha soukromě pořádaných večírcích za účasti předních vídeňských hudebních osobností, tak na celé řadě koncertů, k nimž zde Kubelíka pozval zdejší přední organizátor koncertního dění, Albert Guttman. Kubelík zahrál na večírku knížete Lichtensteina i dalších zdejších celebrit, jeho koncerty navštěvovala také korunní princezna Štěpánka.

Uveďme jen několik výňatků z recenzí od předních vídeňských referentů. Tak například Max Kalbeck v Neues Wiener Journal píše – „Kubelík přes své mládí stojí v prvé řadě všech současných virtuosů a podle svých okouzlujících výkonů je povolán, aby v době nejkratší zaujal místo vůbec prvé.“ Kubelíka chválí i Richard Heuberger v Neue Freie Presse – „Od dob Paganiniho nebyl spatřen takový zjev. Ve středověku by Kubelíka jako čaroděje upálili na hranici.“ V další recenzi Heuberger svůj obdiv formuluje takto – „Kubelík svojí technikou, vzbuzující až závrať a zasahující až do říše bájí, vyvolal nezměrný úžas.“ A opět citujeme Maxe Kalbecka v Neues Wiener Tagblatt – „Kubelík dovedl se jako ještě nikdo jiný předtím postavit jediným vzmachem v čelo všech houslových virtuosů.“ Dobový překlad německých článků uvádím záměrně, vystihuje svým patosem i jazykovou dikcí tehdejší atmosféru všeobecné fascinace okouzlujícím umělcem.

Obrovský zdar vídeňského Kubelíkova uměleckého pobytu v prvním čtvrtletí roku 1899 mělo i důležitý materiální úspěch. Osmnáctiletý houslista, který dosud dobýval hudební Vídeň obyčejnými houslemi, dostal ve Vídni cenný dar od velkoprůmyslníka Brosche, s jehož rodinou se zde přátelsky stýkal – vzácný nástroj Guarneriho. Vedle uměleckého kreditu, který si ve Vídni Kubelík vydobyl jako základu pro další svoje výboje, bylo tedy vídeňské turné mimořádně úspěšné i po finanční stránce, což bylo lákavou inspirací pro organizátory a manažery další koncertní činnosti mladé vycházející hvězdy.Ověnčený vítěznými vavříny z Vídně vrací se Jan Kubelík do Čech, kde absolvuje nepřehlednou řadu koncertů po českých městech. Začal 2. dubna v Lounech, 3. dubna navštívil opět po létech Blevice, kde vystoupil kdysi v dětském věku. Tam po velkém úspěchu slíbil a tímto koncertem splnil svůj návrat. Je třeba říci, že Jan Kubelík i při obrovské řadě nabídek koncertů preferoval místa, která byla jeho srdci a vzpomínkám blízká. Tak třeba 16. července 1899 hraje slávou nezkažený umělec ve svém rodišti Michli ve prospěch Občanské a čtenářské besedy, která před deseti lety ráda poskytla pohostinství svého pódia „malému žáku Karla Webera Jeníku Kubelíkovi“. Turné po Čechách v roce 1899 zahrnuje celý soupis měst, který není možné pro jeho rozměrnost uvádět. Podtrhuji však zvláště koncert v Rudolfinu 8. dubna, kdy za klavírního doprovodu hraje Kubelík mimo jiné Paganiniho Variace na anglickou hymnu God Save the King, jednu z nejobtížnějších skladeb houslové literatury vůbec.

Převratným momentem v Kubelíkově kariéře bylo také seznámení a následná mnoholetá spolupráce s manažerem (tehdy řečeno impresáriem) Juliem Skřivanem, u kterého strávil Kubelík v tomto roce, v Běstvini, letní prázdniny. Skřivan byl již v této době úspěšným agentem mnoha umělců, spojení s Kubelíkem však bylo oboustranně mimořádně šťastné. Na podzim roku 1899 však Kubelík pokračoval „jen“ ve vystoupeních v Čechách. Zřejmě nejdůležitější byly opět koncerty v pražském Rudolfinu, 5. listopadu zde přednesl Bachovu Ciacconu a za doprovodu České filharmonie pak Paganiniho koncert D dur a Ernstovy Uherské melodie. Další, v této sezoně již třetí vystoupení Kubelíka v Rudolfinu se odehrálo 14. listopadu a z programu koncertu čteme Bachovo Preludium E dur, Bruchův koncert g moll, Nešverovu Polonézu, Paganiniho Andante a Campanellu (2. a 3. větu z Paganiniho koncertu č. 2 h moll). Bylo tehdy zvykem, že umělci doplňovali svoje vystoupení s orchestrem skladbami s doprovodem klavíru či sólovými vstupy.Koncem listopadu se Kubelík rozloučil koncertem v Kutné Hoře s českým publikem a v prosinci absolvoval první zahraniční turné, aranžované impresáriem Juliem Skřivanem. Uskutečnil ho s klavíristou Ludwigem Schwabem, se kterým hrál Kubelík po dalších dvanáct let. Turné vedlo přes Vídeň a debut v Budapešti, kde Kubelík strávil i Nový rok nového století, do jižních končin Rakouska-Uherska, například koncertem v Záhřebu. Po návratu do Čech Kubelík účinkuje s věhlasnou zpěvačkou Emou Destinnovou, opět vystoupí s Českou filharmonií, tentokrát v koncertu Mendelssohna pod taktovkou Oskara Nedbala. Ihned však Kubelík vyjíždí na Slovensko a do Uher, kde recenzent z Temešváru vzpomíná „nadpřirozeného zahrání Paganiniho Variací na anglickou hymnu způsobem tak lehoučkým a přirozeným, jako by to byla pouhá stupnice…“

Následuje berlínský debut, po dalším koncertu v přeplněném vídeňském sálu píše kritik z Fremdeblattu: „Zde končí hranice umění a začíná již čarodějnictví.“ Po opětném úspěchu ve Vídni se vrací Kubelík do Berlína, kde tentokrát pod taktovkou známého Arthura Nikische provede za doprovodu Berlínské filharmonie Brahmsův koncert s vlastní kadencí. Kritika hovoří o nikdy neselhávající technice, sladkém tónu guarnerek a velké muzikalitě. Mohutný úspěch si vyžádal další koncert v Berlíně, následuje opět Budapešť, kde Kubelík dvakrát hrál v Královském divadle. Bratislava, Vídeň, Temešvár, Debrecín, Terst a desítky dalších měst tvoří itinerář Kubelíkova turné v jarních měsících roku 1900, z rukou rumunské královny Alžběty (pod básnickým pseudonymem Carmen Sylva) přejímá Kubelík v Bukurešti vysoký státní řád Bene merenti Caroli 1. I. třídy.

Kubelíkovo umění v tomto roce poprvé poznala Itálie, kde měla virtuózní hra skvělou a nedávnou tradici. Právě svým Paganinim slaví v červnu 1900 Kubelík obrovské úspěchy v Miláně, následně míří k debutu do Paříže u příležitosti světové výstavy a v červnu ještě stíhá debut v další významné baště světového umění, v Londýně. Obrovský úspěch jeho Paganiniho koncertu D dur v St. James Hall vzbudil zájem i anglické královny, která pozvala Kubelíka do Windsoru. Zde 6. července hraje umělec královně na soukromém představení za klavírního doprovodu Mendelssohnův koncert, Paganiniho Campanellu, Rej čarodějnic a Schumannovu Večerní píseň. Londýnský debut považoval sám Kubelík za největší z dosavadních svých úspěchů, získává ho totiž několik dní po londýnských koncertech slavného belgického houslisty Ysayeho. Dva koncerty absolvuje též ve slavné londýnské Queens Hall a zároveň si odváží pozvání na další koncerty v Anglii v roce 1901. Letní čas se Kubelík vždy snažil věnovat odpočinku, také v tomto roce byl doma v Michli a podnikal výlety na Neveklov, odkud jeho rodina pocházela, na Běstvini k impresáriu Skřivanovi a odpočíval před dalším koncertním náporem. Ten přišel ihned v září sérií šesti koncertů v Národním divadle v Praze a v mnoha českých městech. V listopadu absolvuje Kubelík dlouhou řadu koncertů v Budapešti. Zde bylo důležité zdánlivě méně významné matiné u knížete Vaszáryho, který doporučil udělení cenného vyznamenání z ruky papeže Lva XIII. (komturský kříž papeže Řehoře Velikého).

Kubelíkovu tehdejší popularitu, například ve Vídni, kam houslista opět zavítal na sklonku roku, vystihuje zpráva z Arbeiter-Zeitung: „Mistr Ondříček měl ve velkém sále Musikvereinu jen slabou návštěvu. Nikdo nechce v dnešní době slyšet houslistu jiného jména než Kubelík“. V prosinci zavítá Kubelík do Bukurešti s Wieniawského koncertem, zde je vyznamenán důstojnickým korunním řádem a jmenován „královským rumunským virtuosem“.

Stejně činorodý je pro Kubelíka i rok 1901. Rád se vrací do Budapešti, exceluje však také v prvním ruském turné a znovu, tentokrát delší čas koncertuje v Itálii, včetně Říma. Kubelík rovněž navštívil papeže, jemuž vzdal osobní dík za jmenování rytířem Řádu sv. Řehoře. Koncertům v Římě je přítomna i královna Margita, která zve Kubelíka, aby v Palazzo Reale potěšil svojí hrou celou královskou rodinu. Další cesty Kubelíka směřují na francouzskou Riviéru, v Monaku je opět středem nejvybranější společnosti, v níž byli i korunní princi Albert Belgický a Ferdinand Bulharský. Setkává se také s vdovou po slavném virtuosu Ernstovi, která Kubelíkovi věnuje obraz Paganiniho z Ernstovy pozůstalosti. V dalších koncertech v Paříži triumfuje Kubelík Rejem čarodějnic Paganiniho, uznávaný pedagog houslové hry Goby Eberhardt vzpomíná na úžas, který Kubelíkova hra zde vyvolala. V květnu 1901 začíná druhé anglické turné s mnoha koncerty v Londýně i dalších městech. Znamenité byly během pobytu v Londýně také Kubelíkovy společenské styky. Scházel se s nejpřednějšími členy britské šlechty, korunním princem Edvardem, který mu dal k dispozici i svůj vlak, je častým hostem korunního dvora. Mecenáš, lord Palmer, dává Kubelíkovi k jeho svátku nástroj z dílny Antonia Stradivariho z roku 1687. Přímou odezvou Kubelíkových vystoupení v Anglii je pak nabídka na první turné do Ameriky, kterou učinili přítomní koncertní agenti z Londýna a New Yorku. Kubelík podepsal smlouvu na čtyřměsíční turné za částku půlmilionu tehdejších korun, mimo podíl na zisku, úhrady všech cestovních výloh a propůjčení osobního vozu. Za onemocnělého Ludvíka Schwaba byl jako klavírní partner angažován Rudolf Friml, později známá osobnost v oblasti operetní tvorby.

Kubelík se z úspěšného anglického turné vrací v létě opět do Čech, dává opravit rodný domek v Michli a najímá byt v Praze na rohu Palackého ulice, kam po prázdninách přesídlí Kubelíkova matka Barbora. V září poskytl Jan Kubelík významný finanční dar České filharmonii a uskutečnil početnou řadu koncertů v Čechách, s nově angažovaným klavíristou Frimlem. Toto turné bylo skvělou přípravou a nadechnutím k nastávající první Kubelíkově mezikontinentální cestě, která slávu, v Evropě již plně uznávaného houslisty exportovala do celého světa. Jak si Kubelík počínal na americkém turné, od jehož uskutečnění je možné nazývat Jana Kubelíka plným právem světovým umělcem a jak tuto slávu udržel Kubelík až do vypuknutí 1. světové války? Těmito otázkami, včetně Kubelíkových rodinných osudů, se bude zabývat již další kapitola seriálu o Janu Kubelíkovi.

(pokračování)
Foto archiv autora, A. Šmíd, V. Vilímec