Verdiho Requiem se dvěma záskoky jako předposlední večer krumlovského festivalu

V pátek 4. srpna pokračoval Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově v předvečer svého finále atraktivním titulem – Verdiho Requiem. V provedení Českého filharmonického sboru z Brna, vedeného jeho zakladatelem a sbormistrem Petrem Fialou, a Filharmonie Bohuslava Martinů, kterou dirigoval Stanislav Vavřínek. Sólisty byli Eva Hornyáková (místo ohlášené Marie Kobielské), Terézia Kružliaková, Jaroslav Březina (velmi pohotový záskok za Otakara Kleina!) a Peter Mikuláš.

Verdiho Requiem je úžasné dílo, směřující k monumentální formulaci. Symbolizuje skladatelovo zralé období, které se datuje od roku 1867 a počíná Donem Carlosem. Requiem bylo poprvé provedeno roku 1874 v kostele svatého Marka v Miláně, o pouhé tři dny později se zopakovalo přímo v La Scale se stejnými sólisty a opět pod taktovkou samotného Verdiho. Sopránový part zpívala Češka Tereza Stolzová, premiérová představitelka Aidy roku 1872. Franz Liszt byl skladbou tak nadšen, že přepsal část Agnus Dei pro sólový klavír. George Bernard Shaw si nechal dle závěti zahrát na pohřbu Libera me, natolik se do hudby Verdiho zamiloval. Statisícové zástupy se loučily roku 1901 s milovaným Verdim, to ještě fungoval vřelý vztah mezi početným publikem a autory vážné hudby. Mladý Arturo Toscanini dirigoval části z jeho Requiem.

Je přemnoho skladeb s tímto názvem římskokatolické mše. Ale jedna mezi nimi zvláště vyniká propojením lyriky, dramatičnosti a neobyčejné muzikantské upřímnosti. Je pod ní podepsán veliký maestro italské hudby devatenáctého století – Giuseppe Verdi.

Provedení Verdiho mistrovského opusu v Českém Krumlově bylo svěřeno dirigentovi střední české dirigentské generace Stanislavu Vavřínkovi. A jeho prostřednictvím Filharmonii Bohuslava Martinů ze Zlína a Českému filharmonickému sboru pod pomyslnou taktovkou Petra Fialy. V ansámblu sólistů nastaly dvě změny, způsobené zdravotními indispozicemi. Namísto sopranistky Marie Kobielské byla povolána Eva Hornyáková a tenoristu Otakara Kleina zastoupil v poslední chvíli Jaroslav Březina, sólista Národního divadla v Praze.

Koncert v Pivovarské zahradě je nutné vždy amplifikovat, což je úkol v dané situaci, za účasti velkého aparátu na pódiu velice nesnadný. Ani padesát mikrofonů, nutných pro věrohodné zvukové zesílení celku, není pro daný prostor zcela optimální, přes velkou snahu techniků, kteří se musí flexibilně zorientovat na jediné odpolední zkoušce. Jak jsem již napsal po vstupním koncertu (recenzi z něj najdete zde), pokrok a snaha je v tomto směru citelně znát, leč posuzovat Requiem se sborem, orchestrem, sólisty, v jeho dynamických protipólech a nuancích, vše zesilované souhrou mnoha mikrofonů, je nesnadné. Nemohu zde dostat optimální zvukový obraz akusticky dobrého sálu, kde není zesilování všech složek třeba a hlasy sboru s orchestrem spolu dynamicky přirozeněji korespondují.

Stanislav Vavřínek jako dirigent byl hlavním mužem večera. Logicky, dirigent je tou osobností, která vytváří technický, výrazový a stylový pohled na dílo. Filharmonie Bohuslava Martinů pod jeho taktovkou hrála technicky spolehlivě, se slyšitelnou i viditelnou sympatickou zainteresovaností, vzdor jistě náročnému dni, poznamenanému odpoledním enormním dusnem.

Amplifikace hodně vyzdvihla houslové skupiny, ale ve srovnání se vstupním večerem i violoncella s krásnými, místy plastickými frázemi, rovněž šestici kontrabasů neopominula. Méně zvukově věrně transformovala dřevěné dechové nástroje, které poněkud zkreslovala, byť krásné hobojové sólo, avizující cestu k vrcholu tenorového Ingemisca, vyznělo kultivovaně, měkce, v barvě nezkresleně. Žesťová skupina obstála velmi dobře. Vyčlenění trubek do prostoru vlevo od pódia a jejich korespondování s celkem žesťů orchestru napomohlo vhodně k ohraničení volání k poslednímu soudu v Tuba mirum (v prostoru divadel je jistě vyzdvižení trubek z lóží vůči gradaci žesťů orchestru efektnější).

Český filharmonický sbor se sbormistrem Petrem Fialou je soudobou českou sborovou interpretační špičkou. Což je krásné i ošidné zároveň. Dusno nedusno, očekáváme vždy špičkový výkon, což ale není u nikoho každý večer možné. Český filharmonický sbor zasluhuje obdiv, jak dovede absolvovat naplno náročnou odpolední zkoušku, a přitom je večer hlasově a intonačně zcela fit a připraven podávat výkony. Toť tajemství, které zná patrně jen Petr Fiala, jenž se nikdy netajil, že vše u sboru tkví v hlasové výchově. Sbor obstál velmi dobře, byť ve forte a fortissimu se plná dynamika, amplifikována spolu s fortissimem orchestru slévala do dynamicky sice impozantní, leč trochu méně harmonicky čitelné obrovské zvukové slitiny. Proto lépe na mikrofony vyznívala dynamika střední a pianová, kde byla mikrofony dobře vyzdvižena basová skupina.

Sbor se předvedl technicky výborně v Sanctu, složité osmidílné fuze, komponované Verdim pro dva sbory. Imponovala odolná sopránová skupina, pro níž nebyly vypjaté polohy partu žádným slyšitelným problémem. Dirigent Stanislav Vavřínek řídil efektní Sanctus technicky s nadhledem, řekl bych, že racionálně a s důležitým vnitřním klidem, který se pozitivně přenášel na celý aparát sboru a orchestru.

Jak jsem již zmínil, kvartet sólistů doznal dvou změn. Nemohu posoudit, jak by zněl v plánované sestavě v porovnání s onou neplánovanou. Verdiho Requiem je pro pěvce „repertoárovka”, obdobně jako jeho opery. Který prvooborový tenorista by neměl sen zpívat Monacovo, Björlingovo, Pavarottiho či Wunderlichovo slavně interpretované Ingemisco? Musím říci, klobouk dolů před záskokem Jaroslava Březiny! Bylo zřejmé, že pan Jaroslav Březina má part Verdiho dobře zažitý, ba do detailu promyšlený, s plastickým frázováním, mnoha piany ve falzetové funkci, které vždy umí pružně zesílit do plné rezonance. V ansámblech si vedl dynamicky citlivě, v árii Ingemisco si tektonicky takticky rozvrhl cestu k náročnému vrcholu, vítězné a zároveň prosebné vysoké bé mu vyšlo hladce a plně. Naděje hříšníka prosícího o Boží slitování tak vyzněla přesvědčivě.

Peter Mikuláš imponoval dokonalou znalostí svého partu, pevnou intonací, výtečným frázováním a schopností pružné modulace. Dynamicky si vedl znamenitě, s Jaroslavem Březinou se výborně doplňovali a jejich hlasy moc dobře souzněly. Zaujal hned ve svém sólu v Mors stupebit svrchovaným projevem. V Lacrimosa, kde bas přebírá téma po mezzosopránu, předvedl pan Mikuláš ideálně vystavěnou, v jednolitosti příkladně vedenou hudební frázi instrumentálního tahu. Bravo!

Mezzosopranistka Terézia Kružliaková upoutala barevným mezzosopránem, se znělými hlubšími polohami v partu, v árii Liber scriptus zaujal její výraz, jenž se zračil nejen v oduševnělém tónu, ale ozrcadloval se i v mimice obličeje. Sopranistka Eva Hornyáková zaujala lehce, měkce tvořenými středními polohami, rovným tónem, ve vysokých polohách se v daném večeru zřejmě sama necítila ideálně, intonace byla ne vždy zcela pevná. V modlitbě Libera me a ve slovech „Vysvoboď mě, Pane, z věčné smrti, až přijdeš soudit ohněm svět”, dokázala být ve výrazu velice sugestivní, prsní rejstřík hloubek hladce propojovala se středním, leč ryze technicky tuto část opět trochu pokazilo nejisté, poněkud „zdola” nasazené vysoké béčko v oktávě. Technická složka a výraz jsou zde v příliš úzké provázanosti.

Requiem jako celek vyznělo především v lyrických místech, introvertně, meditativně ve výrazu pokory a odevzdanosti Bohu. Dies irae sice vnesl dílčí dramatický vzruch, s trochu hluchými údery tympánu v amplifikaci, ale nepoznamenal ani v reminiscenci charakter výrazu celku dramatismem dominantněji. Stanislav Vavřínek se vahou svojí osobnosti racionálně plně koncentroval na technickou stránku velké formy, což bylo jistě dobře, dirigoval skladbu s přehledem, spolehlivými nástupy, s pevnou představou temp i dynamiky, šetřil poněkud s mírou agogiky. Jeho provedení nemělo Abbadovu či Byčkovovu výrazovou nakažlivou živelnost v dramatické vervnosti a naléhavosti, spíše převládala jako idée fixe ve výrazu celku lyričnost a meditativnost, dramatický nerv jako by stál trochu stranou. Což mi bylo ostatně v daných podmínkách zvukové nezřetelnosti plných fortissim sympatické. Nicméně publikum patrně ryze intuitivně vycítilo, že tato složka výrazu stála trošku stranou, ze snah o dramatičnost se vlivem zesilování stávala místy poněkud nepřehledná opulentní zvuková kulisa.

Introverze nepůsobí na publikum do té míry silně jako efektní extraverze, zjednodušeně vysloveno. Patrně proto byl ohlas u publika nezvykle skromný. Pravda, dané publikum netleskalo, Bohu chvála, po jednotlivých částech, čehož jsem se obával. Ale ono netleskalo ani v závěru, jen jistým povinným poděkováním zúčastněným umělcům. Převažujícím dojmem celku zůstala tak v mysli více komornější introverze ve výrazu interpretace, s čímž korespondovala také celá řada volených pian, celkově lépe v daném prostoru vyznivších v lehkém posílení mikrofony. Soustředěný výkon na jevišti si zasloužil, dle mého pohledu, přece jen poněkud spontánnější ocenění publikem.

Hodnocení autora recenze: 80%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2017
Dirigent: Stanislav Vavřínek
Filharmonie Bohuslava Martinů
Sbormistr: Petr Fiala
Český filharmonický sbor Brno
Eva Hornyáková (soprán)
Terézia Kružliaková (mezzosoprán)
Jaroslav Březina (tenor)
Peter Mikuláš (bas)
4. srpna 2017 Pivovarská zahrada Český Krumlov

program:
Giuseppe Verdi: Messa da Requiem

www.festivalkrumlov.cz