Verismus a soudobá novinka v Českých Budějovicích

Jihočeské divadlo uvedlo ve dnech 7. a 9. prosince 2013 premiéru veristické operní jednoaktovky Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (v nepřesném, ale již vžitém překladu do češtiny Sedlák kavalír), doplněné tentokrát nikoli obvyklým dvojčetem Komedianti, nýbrž novinkou – scénickou kantátou Et nunc et semper (Nyní a navždy) generálního ředitele opery Jihočeského divadla Maria De Rose. Tím se na jihu Čech uskutečnila světová premiéra novinky soudobé hudby, která je dnes dramaturgickou vzácností. Snad škoda, že to není původní česká tvorba, která by byla vzácností ještě markantnější. A kolik našich skladatelů na takovou příležitost marně čeká.Scénická kantáta Et nunc et semper, uvedená v první polovině večera, je skladba pro sóla sbor a orchestr. Kompozičně je typicky postmoderním vokálně instrumentálním dílem. Dle vyjádření autora, dnes generálního hudebního ředitele opery Jihočeského divadla Maria De Rose, jsou zde zcela záměrně použity různé skladebné techniky, jakýsi jejich mix. Což samo o sobě není v soudobé hudební tvorbě nijak neobvyklé. Sbor zpívá například v latině ve stylu hudby ars nova, vrací se hudebním vyjádřením jakoby do doby pozdní gotiky, v níž architektonický symbol sepjatých rukou navozuje plnou oddanost Bohu a víře. Autor a zároveň dirigent díla v rozhovoru s dramaturgem opery Jihočeského divadla Františkem Řihoutem říká, že jeho dílo chce navodit umělecké pocity, není ideově vyhraněné, nechce vnucovat žádný konkrétní pohled. To je mi osobně víc než sympatické. Jakmile autor dlouze vysvětluje, co chce svým dílem říci, podvědomě u mne vyvolá jisté pochybnosti, že vlastně nemá co říci. Neboť kdyby měl, nepotřeboval by mnoho vysvětlovat.

V jakémsi až babylonském zmatení mnoha jazyků, znějících z jeviště, se zřekla režie díla i obvyklých titulků překladů do češtiny, čímž se podtrhuje výše řečené. Dílo je mnou subjektivně cítěno jakoby obraz života, od onoho zázraku zrození po zánik. Silně introvertně laděná kompozice je jakoby rozporuplnou debatou intelektuálů o smyslu života, o spletité filozofii úspěchů i selhání, pokoře i neúctě, o nesrozumitelnosti soudobého světa. Skladatel Milan Kaňák pokládá (ve velmi pěkné brožuře programu dvojvečera) skladbu za působivou modlitbu pro nalezení životní vyrovnanosti.  Režisér Miroslav Veselý dokresluje citlivě ony vize a pocity promítáním filmových záběrů à la Laterna magika (projekce Jan Erhard), s vizuálně působivou nekonečností mořských scenérií, majáků coby symbolů křižovatek života, na nichž se tak často my jako jedinci i celá lidská společenství ocitáme. Ale i horských vrcholů, které lidstvo fascinují svou obtížnou dosažitelností. Tohle vše jsme dlouho nevnímali, neohlíželi se nazpět, ba ani nepátrali po nekonečnosti vesmíru… „Dej nám, Bože, pokojnou noc a posiluj nás, ať vytrváme v dobrém až do konce. Amen…“

Skladatel premiérovaného díla si sám decentně odpovídá v rozhovoru s dramaturgem Jihočeského divadla v tisku na spletité otázky kolem soudobé opery tezí, že skladatelé o něco jiného usilují, než posluchači čekají. Ano, tento otazník neodstranili ani ti nejosobitější skladatelé vážné hudby od druhé poloviny dvacátého století po dnešní dny. Řečeno zjednodušeně, hudba v době po Puccinim se v prostředcích výrazu intelektualizovala a postupně ztratila masovější základnu publika dob dávno minulých. Hledání tedy nadále pokračuje. Rád bych se dočkal větší symbiózy tvůrců a posluchačů, jak se vyslovil pan De Rose, ale nedomnívám se při sledování vývoje, že budu mít takové štěstí.Pozoruhodně nápaditá byla choreografie Attila Egerháziho z nám kulturně blízkého  Maďarska a zřetelně inspirovaný, viditelně zaujatý výkon baletního souboru. Na obou premiérách jsem velmi obdivoval míru zaujetí pro výrazné choreografické ztvárnění! Vypracovaný byl sbor s novým sbormistrem opery Jihočeského divadla Martinem Veselým, zněl až nezvykle vyrovnaně, jemné disonance tvořil jistě a kultivovaně. Byl jsem svědkem imponujících pěveckých výkonů sólistů WeiLonga Tao (na druhé premiéře tvořil jistěji než na první) a Alexandra Beně, jemuž barytonový part údajného ducha, vše popírajícího, znamenitě „ležel”.Zmíněný tenorový part byl zpíván v němčině a měl být reprezentantem vášní a romantiky. Sopránový part ve vokální italštině, zosobňující lásku, přednesla Maria Bisso, v tangu vybočila do španělštiny. Můj dojem z provedení byl velmi pozitivní. Což o to, jednak mám fantazii docela bohatou, aspoň si to myslím, jednak nejsem v operách dějový „fanatik“. Když čtu ve studiích o hudbě třeba o jakési nesrozumitelnosti děje ve Verdiho Trubadúru, vždy se trochu divím, proč je komu nesrozumitelný. Ale proč to vlastně říkám?  Proto, že nemusím být v kladných pocitech vůbec ten pravý. Třeba jiný řekne, že ho to nijak neoslovuje. Dílo mne zaujalo zejména zřetelně poctivým, soustředěným interpretačním přístupem režiséra a choreografa. Míra úcty k soudobé novince byla zřetelná a kéž by taková byla vždy a všude. Jistě, že kasovním trhákem pro svou míru abstrakce a introverce nebude. Ale své slovo k vývoji vokálně-instrumentální scénické formy jistě přináší a má šanci určitou cílenou skupinu diváků oslovit.

Nechci-li být pokrytcem, pak přes tuto úctu k tvůrcům bych byl jistě víc nadšen, kdyby dílo bylo hudebně méně eklektické, zato mělo naopak více kompoziční originality ve smyslu kumštýřského ozvláštnění. Oné tolik kýžené poznatelnosti hudební řeči tak říkajíc na první poslech. A třeba bylo i odvážnější harmonicky, než v reálu je. Tohle mi při vší úctě k práci komponisty trošku chybělo. Ale opravdu nikdo z potenciálního publika repríz nemusí mít žádné obavy z přílišné „modernosti“ hudebních prostředků. Dílo se mi jeví jako hudebně přístupné, tak říkajíc dobře poslouchatelné, místy dokonce až vemlouvavé. S krásným místem působivého melosu houslového sóla, zahraného ukázkově koncertním mistrem orchestru Martinem Červinkou. Na rozdíl od proklamace Milana Kaňáka v programu, že je to společensky nutné hned a teď (v pohrání si s názvem premiérované formy), si tím nejsem tak zcela jist. Návštěvnost obou premiér byla znatelně menší, než na premiéře bývá. Vzdor faktu, že po novince následuje ve druhé, delší části večera, jeden ze skutečných osvědčených operních „hitů“ hudební minulosti konce devatenáctého století.
*** 

Druhým článkem hudebního dvojvečera bylo provedení světoznámého díla italského verismu – Cavallerie rusticany Pietra Mascagniho. Verismus je v operním světě velmi oblíbenou oblastí operní tvorby. Připraven již Bizetovou Carmen, který ji nesl na štítu proti pozdní operní tvorbě Richarda Wagnera,  je reprezentován především jmény Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo a  Giacomo Puccini. Mascagniho Cavalleria  rusticana se stala první operou veristické orientace, kterou hudební svět učinil natolik slavnou, že patří dodnes mezi nejčastěji uváděná díla světové opery. Nakladatel Sonzogno, ale i Puccini osobně pomohli Mascagnimu k premiéře díla v Římě v roce 1890. Její úspěch byl prakticky přes noc fantastický.

Opera, napsaná podle novely Giovanniho Vergy, předního italského veristického literáta, má přehlednou dějovou linii, používá hudebně líbivou a zároveň průbojnou melodiku s plně dramatickou funkcí, vycházející z lidové italské hudby. Obohacuje ji nově o celotónovou stupnici a zejména o modulace do tónin těsně přilehlých. Drama vášní stupňuje i situovanost děje do drsných oblastí Sicilie. Výrazné popularity dosáhla v hudební praxi Siciliana i symfonické intermezzo, které se stalo vyhledávaným hudebním číslem koncertů. Ostatně je zajímavé, že německá literatura vnímá Janáčkovu Její pastorkyni jako dílo, které lze nazvat  „moravskou Cavallerií rusticanou“. Tím přímo dokládá, za jak významné dílo je Mascagniho jednoaktovka ve stylových světových souvislostech pokládána, pokud je jí měřen i  mnohem obsáhlejší  Leoš Janáček! Pietro Mascagni dosáhl proslulosti jediným dílem, ostatní kupodivu zapadla do prachu zapomnění. Jihočeské divadlo se rádo pochlubilo, že premiéru dramaturgie zvolila přesně na rok a den, kdy se Pietro Mascagni narodil, což je datum 7. prosince 1863!Je jisté, že tato stylová operní oblast si žádá krásné, barevné a velké hlasy, aby síla až exaltovaného výrazu mohla vyniknout. Je zajímavé, jak se v době generálního ředitele Maria De Rose nespoléhá jen na obvyklé cestující pěvecké hosty po Čechách, ale je snaha hledat a představit publiku nové, zajímavé tváře. Mario De Rose zaujal dirigentsky již v Leoncavallových Komediantech, kdy dokázal jako ještě homo novus dostat z orchestru lepší zvuk i souhru, než bylo do tohoto momentu obvyklé. Smyčce mu dokonce začaly až stylově veristicky svítit. V Cavallerii rusticaně se zvuk a jistota orchestru zdá být až o třídu výše než v předchozí éře. Jako by se orchestr obměnil, stabilizoval, upevnil v technickém gruntu. A tak může dirigent o to více dynamicky rozezpívat orchestr tak, jak ukázal v samostatném, přesvědčivě vygradovaném symfonickém intermezzu s názvuky sborového motivu Regina coeli. Vrchol Intermezza vyzněl opravdu v působivém, zvukově uceleném fortissimu. Ostatně zmíněný sbor Regina coeli zněl tak vyrovnaně, jak jsem v Jihočeském divadle dlouho neslyšel. Krom rytmicky trochu rozháraných prvních deseti taktů sborového čísla na premiéře ve smyslu přesnosti sborových zákrytů (což ale v dojmu celku byla marginálie), vytvořil dirigent kabinetní ukázku pěkné tektoniky. Postupný dynamický tah k vrcholu byl obdivuhodný a tato podstatná dirigentská složka je zřejmě parketou Maria De Rose.

Režie Miroslava Veselého na funkční scéně Pavla Krejčího je koncepčně tradiční v onom dobrém slova smyslu. Pan Veselý je praktik a jeho cit pro vedení zpěváků je znát. Vystavěl nápaditě i sborové scény, které zapůsobily také svou jednotou a celistvostí výtvarného dojmu, v působivě barevných kostýmech Tomáše Kypty. Souboj ponechal v závěru mimo jeviště a jeho průběh a zlověstný dopad nechává vyjádřit ženské postavy na jevišti, jejichž osudu se tak fatálně dotýká. Bylo patrné, že u pěvců se snažil pokud možno omezit operistická gesta minulosti, která kupodivu v poslední době zvláštně ožila, jako kdybychom byli v době Otakara Mařáka a Emila Buriana. Je to zřejmě dáno i průnikem pěvců ze zemí, v nichž patos gest je poněkud více zažitý než u nás, kde je řada výborných režisérů minulosti důsledně potírala ve prospěch moderního jevištního projevu.

Z pěveckých výkonů stála v popředí ruská sopranistka Olga Romanko v roli Santuzzy. Temně zabarvený, zvukově příjemný soprán dramatičtějšího charakteru s jistými, kulatými výškami, krásně klenutými hudebními frázemi, budil na premiéře zcela oprávněnou pozornost. Jen zrak, často trochu zaměřený do země či k dirigentovi než na pomyslný balkon, mi byl záhadou. Trochu se tím pěvecky výtečná a sympatická sopranistka připravuje o část výrazové sdělnosti. Tenorista Lázaro Calderón, dokonce až z Portorika (vskutku multikulturní České Budějovice dneška!), je lyrický tenorista krásného témbru, pěkně koncentrovaný ve špičce svého ne sice objemného, ale o to víc v prostoru auditoria nosného fondu. S naprosto spolehlivou prvooborovou tenorovou polohou, která se plně ukáže hned v poloze nesnadné vstupní serenády o líbezné Lole. Zde je režií situována za scénou, což trošku znesnadňovalo rytmickou přesnost na obou premiérách, danou i snahou o agogiku temp, možná přílišnou. Tak jako v pijácké písni, která je ale na jevišti a v popředí scény. Trio hlavních postav doplnil zejména ve zvuku krásně voluminózních středních poloh  Alexander Beň v roli Alfia. Miroslava Veselá se prezentovala rolí svůdné Loly, kterou zpívá bez alternace. Partie sice podstatně menší než tři zmíněné, leč pro vývoj děje zcela zásadní. Jako stará máti, přesněji Mamma Lucia, se představila Dagmar Volfová a ukázala, že opravdu není malých rolí, o kteréžto pravdě nás přesvědčoval legendární Stanislavský. A zpochybňovalo se to dovětkem – ano, jsou jen malé gáže… Dagmar Volfová působila přesvědčivě, což je ono kouzelné divadelní slůvko, v němž je skryto vše.  Zpívá roli také bez alternace, takže ji každý návštěvník repríz tohoto operního dvojvečera uvidí.

Na pondělní de facto spíše první repríze (představení je již pro abonenty divadla) byla obměna obsazení v rolích Santuzzy a Alfia, ostatní role zpívali pěvci premiéry. Wei Long Tao je v programu psán v alternaci pro Turidda, ale obě premiéry zpíval výše zmíněný tenorista Lázaro Calderón. Velmi zajímavou alternací byl na druhé premiéře basbarytonista Miloš Horák z Prahy jako Alfio. Objemný, opravdu průrazný hlasový fond, s moc pěkně krytými fis hned ve vstupní Alfiově písni o koníku. Mladý pěvec, soukromý žák Reného Tučka, se zatím uplatňoval více v basových rolích (mimo jiné i Basilio, Osmin) či ve vyšších basech typu Mozartova Figara. Ale Alfio je polohově typická barytonová partie. Měl jsem pocit, že mu ležela moc dobře a hlas polohou posazený do vyšší polohy se o to více rezonančně rozezní. Myslím, že toto obsazení bylo pro mladého pěvce šťastné. Začal se mi vybavovat v souvislosti s jeho pěveckým projevem legendární Antonín Švorc a jeho oborové zaměření. Druhou obměnou byla Šárka Hrbáčková v roli Santuzzy, pěvecky na mezzosoprán disponovaná, ale zejména jevištně velmi přesvědčivá. Zůstala mi v mysli i druhý den po představení, při určité reminiscenci na obě premiéry se mi vybavovala zejména tato zpěvačka. Prostě jsem ji drama ponížené a uražené ženy opravdu věřil. Určité výkony mi zůstanou zakódovány v představě i z minulosti. A vím, že jsou to ty výkony, které přesvědčují. Průměrné rychle zapomínám. Na adresu Alfiů musím v této souvislosti ale dodat, že jevištně mám dodnes před očima barytonistu Josefa Hořického, který v mládí pracoval kupodivu u sedláka, a tak uměl z praxe života skvěle práskat bičem! Režie toho využila a byla z toho skvostná píseň o koníku za rytmicky perfektního práskání bičem. Pěvec byl celkově ve výrazu role nesmírně intenzivní. Barytony obou premiér jsem pěvecky pochválil, ale scénicky, co platno, tenhle jevištní prožitek mi nasadil laťku pro všechny představitele Alfia herecky hodně vysoko. Ten mi netrumfli. Ale Santuzza ano, té jsem podlehl a na Santuzzy minulosti ani nemyslel.

Jsem rád, že jsem navštívil i druhou premiéru, byť bylo proměn v obsazení dost málo. A ejhle, oba výkony mladých českých talentů jsem moc rád zaznamenal!

Závěrem podtrhnu dramaturgicky zajímavě a nekonformně postavený večer s řadou pěkných pěveckých výkonů. S orchestrem, který se posunul zvukově znatelně výše. Snad ostych ze soudobé tvorby, která na rozdíl od dob Verdiho či Smetany nebývá dnes publikem tolik žádána (jak vyjadřuje trefně autor a dirigent večera!), pomine na řadě repríz pro předplatitelské skupiny. A pro koho je soudobá hudba, byť uhlazená a nijak experimentální, jistým problémem, může se těšit pětačtyřicet minut do přestávky, že se po ní dočká hudby již tisíckrát i více celým hudebním světem prověřené.

Hodnocení autora recenze:  85 % 

Mario De Rose:
Et nunc et semper
(Nyní a navždy)

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana

Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Miloslav Veselý
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Tomáš Kypta
Projekce: Jan Erhart
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Attila Egerházi
Dramaturgie: František Řihout
Orchestr opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Sbor opery Jihočeského divadla
Premiéra 7. prosince 2013 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno z premiéry 7. 12. a ze 2.premiéry 9. 12. 2013) 

Et nunc et semper
WeiLong Tao (tenor)
Alexandr Beň (baryton)
Maria Bisso (soprán) 

Cavalleria rusticana
Santuzza – Olga Romanko / Šárka Hrbáčková
Lola – Miroslava Veselá
Turiddu – Lázaro Calderón (alt. WeiLong Tao)
Alfio – Alexandr Beň / Miloš Horák
Mamma Lucia – Dagmar Volfová

www.jihoceskedivadlo.cz 

Foto Michal Siroň