Vídeň: Anna Netrebko, Manon Lescaut a záře výkladních skříní

Úvodem mi dovolte, abych se představil coby vetchý pamětník a připomněl atmosféru, která vládla dne 4. června 2005 při děkovačce po premiéře nové inscenace Pucciniho Manon Lescaut ve Vídeňské státní opeře. Zatímco autor hudebního nastudování Seiji Ozawa a celý pěvecký tým sklízeli zasloužené ovace, inscenační tým tolik štěstí nepotkalo. Bučení velké části publika zdaleka přehlušovalo uznalý aplaus, a protože režisér Robert Carsen a scénograf Anthony McDonald nehodlali jen tak uprchnout do zákulisí, zabučeli si tenkrát Vídeňáci opravdu dlouho a vydatně. Osobně jsem tenkrát patřil k nadšeným roztleskávačům, neboť se mi Carsenova koncepce i její výtvarné uchopení opravdu líbily. Rozladění publika jsem pak přičítal spíše jeho stále ještě živým vzpomínkám na předchozí realistickou inscenaci Otto Schenka s rokokovými budoárky, plachetnicí v Le Havru, Mirellou Freni v napudrované paruce a Petrem Dvorským s copánkem… Příliš nadšená ovšem tenkrát nebyla novou Manon ani kritika a přídomek „problematická“ zůstal této produkci až do prosince roku 2010, kdy se s ní Staatsoper na dlouho rozloučila.

Čas na oprášení kulis Anthonyho McDonalda tak znovu nastal až v červnu letošního roku. Důvod byl zřejmý: kvůli zdejšímu debutu Anny Netrebko v titulní roli smyslné rozkošnice by zřejmě vedení divadla klidně oprášilo i onu dávnou plachetnici, jen kdyby se ji ještě někde podařilo dohledat…

Návrat Carsenova pojetí s populární divou v čele s sebou ovšem přinesl nanejvýš zajímavý efekt: kdybych před jedenácti roky nezažil zmíněnou premiéru s Barbarou Haveman v úloze Manon Lescaut, asi bych nabyl přesvědčení, že režisér vytvořil tuto inscenaci na míru právě Anně Netrebko.

Zpěvačka už je totiž dávno nejen ikonickou postavou ve světě opery, ale i osobností dobře známou ze společenských, módních a samozřejmě i bulvárních médií. A fenomén celebrit, jejich životního stylu a jejich životních priorit, stejně jako příběhy jejich vzestupů a pádů jsou podle Roberta Carsena nosnou myšlenkou dění na jevišti. Univerzální prostor, zde jakási moderní pasáž, se působivými změnami osvětlení (jehož je sám režisér autorem) a využitím několika dalších scénických nápadů mění podle potřeby ve funkční kulisu pro moderní uchopení dávného příběhu. Zatímco z lákavého světa výkladních skříní módních butiků je stále ještě naivní Manon ochotna uprchnout s romanticky zamilovaným studentem Des Grieux, luxusní byt se zdánlivě bezednou šatnou i peněženkou bohatého sponzora Geronta di Ravoir už se jí přece jen příliš opouštět nechce… Tlustý Geronte nelituje ani najímání filmařů a fotografů, aby se Manon opravdu stala hvězdou – nebo se tak alespoň cítila. O to tvrdší pád a ponížení jí pak její dosavadní dobrodinec připraví ve chvíli, kdy se dozví, že mu nasadila parohy opět s uvzdychaným rytířem. Během hrůzné party, připravené pro přátele z „lepší společnosti“, představí di Ravoir společnosti Manon jako jednu z dívek, kterou po skončení zvrhlé módní přehlídky hodlá poslat kamsi do Ameriky jako sexuální otrokyni. Když si zoufalý des Grieux vyprosí svou dívku zpět, magnát mu ji velkopansky věnuje a nechává je s posměchem oba odejít jako bezejmenné nicky, které už do světa bohatých a úspěšných nepatří. Příběh Manon Lescaut tak v tomto světě nekončí na poušti, ale tam, kde začal – v pusté pasáži plné obchodů, jež jsou pro velkým světem odvrženou dívku nadobro zavřené.

Pozoruhodné je, že Carsen této příběhové transformace nedocílil nijak svévolným zacházením s libretem – slovům a situacím jen umí nacházet nové významy a činí tak značně nápaditě. Z epizodních figur studenta Edmonda, Tanečního mistra a Lampáře vznikla výrazná a životná postava bulvárního fotografa, procházející takřka celou operou, z výstupu zpěváků madrigalů a nácviku menuetu se stává natáčení hudebního klipu a focení pro módní magazín. Úsměvné je snad jen zjištění, že to, co bylo „in“ v roce 2005, je už dnes trochu passé: Gerontovu suitu například tvoří agenti v černých brýlích a v oblecích, evokujících tehdy stále ještě aktuálně vnímanou filmovou trilogii Matrix, fotograf Edmondo používá jako velkou vymoženost Polaroid a automobil Lexus, jímž spolu milenci v prvním dějství prchají, už také nepatří k nejnovějším…

Ale abych nebyl obviněn ze stejně povrchního vnímání skutečnosti, jakým se vyznačuje Pucciniho titulní hrdinka: pěvecké obsazení (na které byli diváci samozřejmě zvědaví nejvíce) dokázalo tuto Carsenovu koncepci pozoruhodně naplnit. Zejména Anna Netrebko, jak už bylo naznačeno výše, se v ní podle všeho cítila doslova jako ryba ve vodě. Stále ještě jí nečiní problémy věrohodně zahrát naivní venkovskou dívku v prvním dějství, a tím méně obletovanou, lehkovážnou a značně zaslepenou celebritu z aktu druhého.

Pád své hrdinky z piedestalu až na dno umí předvést – navzdory vší carsenovské stylizovanosti – s osudovou opravdovostí a její pozdní vystřízlivění a smrt ze závěru opery vyzněly jako skutečný vrchol představení. Zpěvaččin voluminózní hlas dospěl momentálně k atraktivně tmavé dramatické barvě; zpěvačka s ním bude v budoucnu nepochybně slavit v rolích italského verismu značné úspěchy. Stále s ním však dokáže neobyčejně ohebně zacházet: dívenka z počátku příběhu, obletovaná krasavice i lidská troska v závěru jsou vokálně odstíněné jen zřídka slýchaným způsobem. A přestože už jsem si ve svých příspěvcích zakázal používání výrazu „dechberoucí“, musím se k němu přiklonit ještě alespoň jednou při hodnocení obou velkých Manoniných árií v podání Anny Netrebko. In quelle trine morbide ve druhém dějství vyznělo jako dokonalé monodrama, vysvětlující celý příběh obou milenců, který se odehrál mezi prvním a druhým aktem; Sola, perduta, abandonata v závěru byla vygradována jako skutečná tragická a neodvratitelná tečka za celou historií…

Jakkoliv jsem v recenzi na zpěvaččino uchopení role Elsy z Lohengrina zapochyboval, zda se mohou stát wagnerovské hrdinky jejím dalším osudem (recenzi najdete zde), v případě Pucciniho Manon jsem si jejími dalšími a jistě inspirativními návraty k této postavě takřka jist. A už teď závidím všem, kdo budou při některém z koncertních provedení téže opery na letošním Salcburském festivalu, kde bude sopranistčiným partnerem její manžel, tenorista Yusif Eyvazov…

Ve vídeňské produkci ovšem s Annou Netrebko představitelsky i pěvecky obdivuhodně držel krok zkušený Des Grieux mnoha světových jevišť Marcello Giordani. Vlastně musím před tímto třiapadesátiletým italským tenorem hluboce smeknout: v roli zamilovaného mladíka působil překvapivě věrohodně (černý oděv sportovního střihu s koženou bundou mu v tom velmi pomáhaly) a herecky podal výrazný a uvolněný výkon. V jeho hlase už je sice jeho věk patrný, ale stále je velkým svátkem slyšet pěvce v tak promyšleně a stylově pojaté kreaci. Všem áriím (celkem čtyřem) nenechal Giordani nic dlužen, ale přesto mám za to, že jeho nejlepší okamžikem byl v úžasné symbióze s Netrebko velký duet ze druhého dějství Tu, tu, amore, tu. Zbývá snad jen dodat, že před jedenácti lety byl hlavní pěveckou hvězdou inscenace v roli nešťastného rytíře Neil Shicoff. Porovnávat ho s Giordanim (a vlastně s jakýmkoliv jiným pěvcem) nepovažuji za férové – Shicoff byl a je zkrátka jen jeden… Tím spíše je třeba konstatovat, že pár Netrebko – Giordani působil umělecky mnohem vyrovnanějším dojmem, než premiérový ve složení Haveman – Shicoff.

Z původního obsazení zbyl jen Vídeňák Wolfgang Bankl jako Geronte: hřmotný tlusťoch s jistým charismatem, jemuž není radno klást jakékoliv překážky. Carsen představil Geronta jako rovnocenného protihráče ústřední dvojice a Banklovi je třeba přiznat, že jako zkušený herec a majitel znělého a technicky jistého basu toho s přehledem docílil. O poznání matnější dojem zanechal mladý americký barytonista David Pershall v roli Manonina bratra Lescauta; navzdory mnoha cenám z významných pěveckých soutěží a budoucím angažmá v newyorské Met předvedl tentokrát vokálně i představitelsky jen průměrný výkon.

Čtveřici pak v duchu režisérovy koncepce doplnil v „rozšířeném“ partu Edmonda Mexičan Carlos Osuna s příjemně zabarveným lyrickým tenorem i suverénním hereckým výkonem. Svůj standardně dobrý výkon podal i Sbor Vídeňské státní opery.

Na rozdíl od Seiji Ozawy, pod jehož rukama dostala Pucciniho partitura při prvním hudebním nastudování jistý francouzský šarm a zazněla v provedení Orchestru Vídeňské státní opery ve zřídka slýchaných jasných a světlých orchestrálních barvách, provedl tentokrát zkušený Marco Armiliato svou Manon Lescaut jako pravé veristické drama. Poměrně hutnou orchestraci, příznačnou pro skladatelova raná díla, ovšem spolehlivě udržel na uzdě a po celou dobu byl především spolehlivou oporou všem protagonistům na scéně. Z oblíbeného Intermezza učinil Armilato malý symfonický skvost, který navíc plynule předznamenal náladu následujícího třetího dějství (a potvrdil tak, že Intermezzo skutečně patří tam, kam ho Puccini zasadil, a nikoliv třeba na začátek místo předehry, kde si ho vymínil režisér Stefan Herheim ve své nedávné inscenaci ve Štýrském Hradci a Drážďanech).

K uvedeným postřehům ze třicáté čtvrté reprízy (a okrajově i dávné premiéry) Pucciniho Manon Lescaut ve Vídeňské státní opeře se snad sluší dodat, že tomuto představení předcházelo krátké vystoupení ředitele divadla Dominika Meyera. Důvodem jeho promluvy nebylo ohlášení indispozice či vystoupení jiného pěvce, ale o poznání smutnější okolnost: ředitel oznámil všem přítomným, že jen krátce před začátkem představení zemřel oblíbený dlouholetý sólista divadla, basista Alfred Šramek (informovali jsme zde). Dojaté publikum pak povstalo a uctilo umělce minutou ticha… Jakkoliv to s popsaným představením nijak přímo nesouvisí, možná si lze na základě podobných zážitků jen přát, aby každé operní divadlo umělo nejen produkovat zajímavé, vzrušující a invenční inscenace – ale aby si umělo vážit těch, kdo se na nich podílejí a dovedlo je uctít i po jejich odchodu tak, jako to umějí ve Vídeňské státní opeře.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Giacomo Puccini:
Manon Lescaut
Dirigent: Marco Armiliato
Režie a světla: Robert Carsen
Scéna a kostýmy: Antony McDonald
Choreografie: Philippe Giraudeau
Dramaturgie: Ian Burton
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Premiéra 4. června 2005 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 23. 6. 2016)

Manon Lescaut – Anna Netrebko
Lescaut – David Pershall
Chevalier René Des Grieux – Marcello Giordani
Geronte – Wolfgang Bankl
Edmondo – Carlos Osuna
Wirt – Il Hong
Tanzmeister – Carlos Osuna
Musiker – Juliette Mars
Sergeant – Marcus Pelz
Laternenanzünder – Carlos Osuna
Kommandant eines Kriegsschiffes – Wolfgang Bankl

www.wiener-staatsoper.at