Vídeň: jubilejní Grimes a šansony s Natalií Dessay

  1. 1
  2. 2

„Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie – hudba je hudba,“ poznamenal prý kdysi Leonard Bernstein. Okřídleným a možná i trochu banálním citátem jsem si na počátku pomohl jen proto, abych předeslal článek o dvou velmi rozdílných hudebních událostech, které spojilo jen místo a datum jejich konání. Ve Vídni v neděli 1. prosince by si je ale sám Bernstein určitě také nenechal ujít. Pokud by měl možnost navštívit ve Státní opeře odpolední představení své oblíbené Brittenovy opery Peter Grimes (Čtyři mořské mezihry z toho díla zazněly mimochodem i na Bernsteinově posledním koncertu před smrtí) a večer si v nedalekém Konzerthausu užít v podstatě jazzový večer skladatele a pianisty Michela Legranda a sopranistky Natalie Dessay, jsem si jistý, že by neváhal ani vteřinu…Sedmnáct let starou inscenaci Petera Grimese oprášila Vídeňská státní opera z dobrých důvodů. Za prvé se zdařilé a nadčasové pojetí režisérky Christine Mielitz báječně hodilo k připomenutí stého výročí narození skladatele Benjamina Brittena, za druhé získalo vedení divadla k novému hudebnímu nastudování vynikajícího dirigenta Graema Jenkinse (který zde před časem úspěšně řídil i poslední reprízy Brittenova Billyho Budda) a za třetí… Ano, a za třetí se vídeňské publikum těšilo na velký návrat Kanaďana Bena Heppnera na jeviště Státní opery. Možná nejvýznamnější wagnerovský tenorista přelomu dvacátého a jednadvacátého století se měl coby Peter Grimes objevit ve Vídni znovu po dlouhých šesti letech, kdy se tu naposledy představil ve své erbovní roli Lohengrina. Pěvcovo v poslední době patrně ne příliš pevné zdraví ho však krátce před naplánovanou sérií představení zradilo, a tak bylo třeba najít místo něj odpovídající náhradu.

Mám za to, že se to podařilo, byť s představitelem, jehož by si s charakterem samotářského námořníka spojoval jen málokdo. Rakouského tenoristu Herberta Lipperta má možná většina operních fanoušků spjatého především s legendárními nahrávkami Sira Georga Soltiho, který ho angažoval do rolí spíše lyrického repertoáru: Dona Ottavia z Mozartova Dona Giovanniho a Davida z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských. A jako Ottavio, Tamino či Belmonte nebo Straussův Matteo a Flamand pak Lippert skutečně dlouhá léta exceloval na jevištích celého světa. U nás si na něj vzpomínáme i jako na výtečného mahlerovského pěvce: v roce 2005 vystoupil po boku Dagmar Peckové v Písni o zemi na festivalu v Litomyšli. Se zralým věkem ovšem tenoristu dostihly i závažnější úlohy typu Skuratova z Janáčkova Z mrtvého domu, Aegistha ze Straussovy Elektry nebo Jima Mahoneye z Weillovy Mahagonny. Na základě těchto zkušeností se tedy Herbert Lippert odhodlal pustit se i na rozbouřené moře hudby Benjamina Brittena jako titulní hrdina jeho nejslavnější opery.Na své předchůdce v roli, zejména na premiérového Neila Shicoffa a poté Kurta Schreibmayera, Thomase Mosera a Gabriela Sadé, navázal Lippert pojetím Grimese jako nepřístupného, podivínského a trochu autistického rybáře, jehož se v malém přístavním městečku všichni obávají celkem právem. Nikdy není zřejmé, kdy se stáhne do sebe, nebo kdy zaútočí… Herecky je zkrátka Lippert neobyčejně přesvědčivý – jeho výraz, kombinující strach s podezíravostí a charakteristická bílá řídnoucí kštice z něj učinily jevištní postavu, na níž diváci patrně dlouho nezapomenou. Po pěvecké stránce bylo třeba si na Lippertův lyrický tenor chvíli zvykat: zejména v úvodní scéně u soudu se musel pěvec hodně snažit, aby se zvukově prosadil mezi sólisty především basového a barytonového oboru. Později už ale jeho nezvyklý témbr poměrně atraktivně dotvářel celkové pojetí postavy – jako by z neurvalého  hromotluka promlouvalo to lepší a niternější, co na něm celou dobou hledá a v co věří hrstka jeho přátel… Z monologu ve druhém dějství, kdy Grimes zpívá v některých pasážích bez doprovodu orchestru, vytvořil Lippert přirozený vrchol představení a opět přesvědčil o svém bezvadném technickém hlasovém zázemí.

Onou „hrstkou přátel“ jsou míněni dva další výrazní protagonisté příběhu – učitelka Ellen Orford, o níž Grimes v optimistických okamžicích uvažuje jako o své budoucí manželce, a přirozená autorita městečka, zkušený námořní kapitán Balstrode. V roli Ellen ve Vídeňské státní opeře debutovala pěvkyně, které je u nás dobře známá, německá sopranistka Gun-Brit Barkmin. Pamětníci její pražské Eliny Makropulos i královny Alžběty z Gloriany mi jistě dají za pravdu, že je v nejlepším slova smyslu zpívající herečkou, což dokázala i v této inscenaci. Vizuálně úmyslně nevýrazná, ale lidsky empatická postava učitelky jí pěvecky i představitelsky dokonale sedla i tentokrát. Pro zajímavost ještě uveďme, že ve své první sezoně ve Vídni se Barkmin představí ještě jako Straussova Salome a Wagnerova Siegelinda.

Pro renomovaného britského basbarytonistu Iaina Patersona je Balstrode jednou z jeho parádních rolí (hned v lednu si ho zopakuje i v Anglické národní opeře) a mohu jen potvrdit, že právem; pěvec atraktivně zabarveného a voluminozního hlasu má i nepopiratelné charisma, díky němuž o svém výsadním postavení v daném prostředí dokáže bez obtíží přesvědčit. Chlapácký kapitán je v jeho pojetí člověkem, který už zažil příliš mnoho na to, než aby přijal za vlastní všechny stereotypní názory, ke kterým se upíná většina obyvatel městečka. Ve chvíli, kdy svůj soud nad Grimesem vyřkne i on, je až mrazivě zřejmé, že pro nešťastného hlavního hrdinu, jehož tíží zodpovědnost za smrt dvou mladých chlapců, už není jiné řešení než smrt…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Peter Grimes (Wiener Staatsoper)

[Total: 3    Average: 4/5]

Vaše hodnocení - Dessay singt Legrand (Vídeň 2013)

[Total: 4    Average: 5/5]

Související články


Reakcí (2) “Vídeň: jubilejní Grimes a šansony s Natalií Dessay

  1. Milý Roberte, Natalie Dessay se po hudbě z Jižní Ameriky jen nepoohlíží, ale už v květnu 2014 vyjede na turné „Rio-Paris“ (spolu s ní budou vystupovat Liat Cohen, Agnès Jaoui a Helena Noguerra). Publikum od Tokia až po New York se příští rok může těšit i na pokračování recitálů s Philippem Cassardem, Francie na recitály se Stellou Grigorian nebo na letní koncert s Laurentem Naourim (Festival Polignac), na koncerty složené z árií z Giulia Cesara (Oslo, New York, Barcelona, Paris) a dokonce i na několik představení „La fille du régiment“ (to je informace z rozhovoru v nejnovějším čísle Opéra Magazine).
    A vsadila bych se, že kalendář na rok 2015, o němž N. D. původně prohlašovala, že to bude její „annee sabatique“, se už taky hezky zaplňuje. Tahle workoholička – a sedět doma? Kdepak! Což je báječné. Takovou skvělou hudební mňamku, jako byla ta vídeňská, si dám kdykoli!

Napsat komentář