Vídeň: jubilejní Grimes a šansony s Natalií Dessay

„Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie – hudba je hudba,“ poznamenal prý kdysi Leonard Bernstein. Okřídleným a možná i trochu banálním citátem jsem si na počátku pomohl jen proto, abych předeslal článek o dvou velmi rozdílných hudebních událostech, které spojilo jen místo a datum jejich konání. Ve Vídni v neděli 1. prosince by si je ale sám Bernstein určitě také nenechal ujít. Pokud by měl možnost navštívit ve Státní opeře odpolední představení své oblíbené Brittenovy opery Peter Grimes (Čtyři mořské mezihry z toho díla zazněly mimochodem i na Bernsteinově posledním koncertu před smrtí) a večer si v nedalekém Konzerthausu užít v podstatě jazzový večer skladatele a pianisty Michela Legranda a sopranistky Natalie Dessay, jsem si jistý, že by neváhal ani vteřinu…Sedmnáct let starou inscenaci Petera Grimese oprášila Vídeňská státní opera z dobrých důvodů. Za prvé se zdařilé a nadčasové pojetí režisérky Christine Mielitz báječně hodilo k připomenutí stého výročí narození skladatele Benjamina Brittena, za druhé získalo vedení divadla k novému hudebnímu nastudování vynikajícího dirigenta Graema Jenkinse (který zde před časem úspěšně řídil i poslední reprízy Brittenova Billyho Budda) a za třetí… Ano, a za třetí se vídeňské publikum těšilo na velký návrat Kanaďana Bena Heppnera na jeviště Státní opery. Možná nejvýznamnější wagnerovský tenorista přelomu dvacátého a jednadvacátého století se měl coby Peter Grimes objevit ve Vídni znovu po dlouhých šesti letech, kdy se tu naposledy představil ve své erbovní roli Lohengrina. Pěvcovo v poslední době patrně ne příliš pevné zdraví ho však krátce před naplánovanou sérií představení zradilo, a tak bylo třeba najít místo něj odpovídající náhradu.

Mám za to, že se to podařilo, byť s představitelem, jehož by si s charakterem samotářského námořníka spojoval jen málokdo. Rakouského tenoristu Herberta Lipperta má možná většina operních fanoušků spjatého především s legendárními nahrávkami Sira Georga Soltiho, který ho angažoval do rolí spíše lyrického repertoáru: Dona Ottavia z Mozartova Dona Giovanniho a Davida z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských. A jako Ottavio, Tamino či Belmonte nebo Straussův Matteo a Flamand pak Lippert skutečně dlouhá léta exceloval na jevištích celého světa. U nás si na něj vzpomínáme i jako na výtečného mahlerovského pěvce: v roce 2005 vystoupil po boku Dagmar Peckové v Písni o zemi na festivalu v Litomyšli. Se zralým věkem ovšem tenoristu dostihly i závažnější úlohy typu Skuratova z Janáčkova Z mrtvého domu, Aegistha ze Straussovy Elektry nebo Jima Mahoneye z Weillovy Mahagonny. Na základě těchto zkušeností se tedy Herbert Lippert odhodlal pustit se i na rozbouřené moře hudby Benjamina Brittena jako titulní hrdina jeho nejslavnější opery.Na své předchůdce v roli, zejména na premiérového Neila Shicoffa a poté Kurta Schreibmayera, Thomase Mosera a Gabriela Sadé, navázal Lippert pojetím Grimese jako nepřístupného, podivínského a trochu autistického rybáře, jehož se v malém přístavním městečku všichni obávají celkem právem. Nikdy není zřejmé, kdy se stáhne do sebe, nebo kdy zaútočí… Herecky je zkrátka Lippert neobyčejně přesvědčivý – jeho výraz, kombinující strach s podezíravostí a charakteristická bílá řídnoucí kštice z něj učinily jevištní postavu, na níž diváci patrně dlouho nezapomenou. Po pěvecké stránce bylo třeba si na Lippertův lyrický tenor chvíli zvykat: zejména v úvodní scéně u soudu se musel pěvec hodně snažit, aby se zvukově prosadil mezi sólisty především basového a barytonového oboru. Později už ale jeho nezvyklý témbr poměrně atraktivně dotvářel celkové pojetí postavy – jako by z neurvalého  hromotluka promlouvalo to lepší a niternější, co na něm celou dobou hledá a v co věří hrstka jeho přátel… Z monologu ve druhém dějství, kdy Grimes zpívá v některých pasážích bez doprovodu orchestru, vytvořil Lippert přirozený vrchol představení a opět přesvědčil o svém bezvadném technickém hlasovém zázemí.

Onou „hrstkou přátel“ jsou míněni dva další výrazní protagonisté příběhu – učitelka Ellen Orford, o níž Grimes v optimistických okamžicích uvažuje jako o své budoucí manželce, a přirozená autorita městečka, zkušený námořní kapitán Balstrode. V roli Ellen ve Vídeňské státní opeře debutovala pěvkyně, které je u nás dobře známá, německá sopranistka Gun-Brit Barkmin. Pamětníci její pražské Eliny Makropulos i královny Alžběty z Gloriany mi jistě dají za pravdu, že je v nejlepším slova smyslu zpívající herečkou, což dokázala i v této inscenaci. Vizuálně úmyslně nevýrazná, ale lidsky empatická postava učitelky jí pěvecky i představitelsky dokonale sedla i tentokrát. Pro zajímavost ještě uveďme, že ve své první sezoně ve Vídni se Barkmin představí ještě jako Straussova Salome a Wagnerova Siegelinda.

Pro renomovaného britského basbarytonistu Iaina Patersona je Balstrode jednou z jeho parádních rolí (hned v lednu si ho zopakuje i v Anglické národní opeře) a mohu jen potvrdit, že právem; pěvec atraktivně zabarveného a voluminozního hlasu má i nepopiratelné charisma, díky němuž o svém výsadním postavení v daném prostředí dokáže bez obtíží přesvědčit. Chlapácký kapitán je v jeho pojetí člověkem, který už zažil příliš mnoho na to, než aby přijal za vlastní všechny stereotypní názory, ke kterým se upíná většina obyvatel městečka. Ve chvíli, kdy svůj soud nad Grimesem vyřkne i on, je až mrazivě zřejmé, že pro nešťastného hlavního hrdinu, jehož tíží zodpovědnost za smrt dvou mladých chlapců, už není jiné řešení než smrt…

Výtvarně strohá koncepce režisérky Christine Mielitz zbavuje Petera Grimese úmyslně většiny přímých odkazů k prostředí přístavů, rybářů a námořníků. Zdůrazňuje spíše všeobecně platné průvodní jevy, jaké provázejí většinu konfliktů majoritní společnosti ve vztahu k odlišnému jedinci. Příkladem budiž výrazný detail, procházející celou inscenací: titulní hrdina má v prvním dějství přitáhnout za sebou ze břehu loďku, s níž mu nikdo nechce pomoci. Vídeňský Grimes za sebou vláčí rudé lano, za nímž je připevněno cosi evidentně těžkého, ale pro diváka neviditelného – patrně celý Grimesův osud… Tmavomodrý svět, nalinkovaný žluto-zelenými fosforeskujícími prvky, zalidnila Mielitz řadou charakteristických a nezaměnitelných figurek, jež ovšem dokážou v danou chvíli splynout v jednotnou masu, která se dokáže společně jak radovat, tak i nenávidět. Díky režisérčinu přístupu k věci zde prakticky nebylo malých rolí, a tak na sebe mohli výrazně upozornit Donna Ellen jako Paní Sedleyová, Norbert Ernst jako Bob Boles, Wolfgang Bankl jako Swallow nebo Gabriel Bermúdez v roli Neda Keena.

Po všech stránkách zdařilý návrat Petera Grimese na scénu Vídeňské státní opery mohl návštěvníkům z České republiky připomenout, že i u nás byly nedávno k vidění inscenace, jež by oslavě kulatých narozenin Benjamina Brittena nejenže neudělaly ostudu, ale vedle té aktuální vídeňské by plně obstály. Mám na mysli už zmíněnou Glorianu v Národním divadle a Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha. Že není žádná z nich v době brittenovských oslav aktuálně na repertoáru, u nás už bohužel asi nikoho nepřekvapí.  Fakt, že kromě Snu noci svatojánské v Brně není jiný autorův titul ani na dohled, je však možná ještě smutnější…

***

Tentýž den, o pár set metrů dál: vídeňský Konzerthaus pro tento večer změnil svůj noblesní koncertní sál pro stovky diváků na jazzový klub. Tedy – alespoň se o to pokusil. Honosné pozadí jeviště bylo zakryto gigantickou černou oponou, která měla prostředí zintimnit, o totéž se pokoušel i světelný park. Díky němu tonulo ve tmě vše kromě klavíru značky Steinway and Sons a pódia pro kontrabasistu a hráče na bicí. Množství reprobeden a zvukových mixážních pultů dávalo tušit, že dnes tu asi Mozartovu symfonii neuslyšíme. Překvapit mohly i další nezvyklé okolnosti: plakáty ohlašovaly, že s přestávkou se nepočítá, a kdo si chtěl koupit program, měl zkrátka smůlu: žádný nebyl…Za těchto okolností vkráčel na pódium křepký starší pán v černém, doprovázený dalšími dvěma kolegy a půvabnou dámou. Už první sólová klavírní improvizace „muže v černém“ přesvědčila každého v sále, že jím nemůže být nikdo jiný než legendární skladatel filmové hudby a respektovaný pianista, jednaosmdesátiletý Francouz Michel Legrand. A když se k němu přidali i další hudebníci – kontrabasista Pierre Boussaguet, bubeník Francois Laizeau a Legrandova manželka, harfistka Catherine Michel, vypadalo to na prvotřídně obsazenou jam session s neoddiskutovatelným francouzským espritem.

Jenže instrumentální ouvertura předznamenala příchod patrně nejočekávanější hvězdy večera, s níž se žánr trochu proměnil. Sopranistka Natalie Dessay se tentokrát vzdálila opeře opravdu na míle daleko – Legrandovy především filmové songy pojala spolu s jejich tvůrcem jako klasické šansony, tedy písně, z nichž každá je malým příběhem, jemuž musí dát interpret co nejintenzivnější sílu prožitku. Leckdo si možná vzpomene, že o totéž už se v minulosti pokoušely i jiné operní hvězdy: Jessye Norman (rovněž s Legrandem), Renée Fleming nebo Kiri Te Kanawa. Snad nejzdařilejší byl svého času projekt sopranistky Sylvie Mc Nair a André Previna v roli partnera u klavíru; jejich společné pojetí písní broadwayského klasika Jeroma Kerna je dodnes důkazem, že inteligentní pěvkyně a vnímavý interpret mohou úspěšně obohatit i písňový žánr na hranici populární hudby.

Nutno říci, že velmi úspěšně si v tomto ohledu počíná i Natalie Dessay. O jejím hereckém nadání a citu pro interpretaci zpívaného slova patrně není třeba znalce jejích operních kreací dlouho přesvědčovat. Zbývá tedy jen odpovědět, jak zní v písních z klasických francouzských i amerických filmů její klasicky školený hlas. Dle mého názoru neuvěřitelně zkázněně a civilně; pokud bych nevěděl, že se jedná o operní pěvkyni, považoval bych ji spíše za skutečnou šansoniérku s možná jen trochu světlejším a zářivějším projevem, než je u jejích kolegů zvykem. Hlasu vyladěného cigaretami, alkoholem a nezřízeným životním stylem se u této zpěvačky skutečně dočkáme asi jen těžko…Z písní z filmů Les Demoiselles de Rochefort nebo Peau d’âne dokázala Dessay udělat vždy malé hudební perly, vždy s jinou náladou a jiným důrazem na jejich smysl. V jeden okamžik mi přišlo trochu líto, že všichni ti skvělí hudebníci (v čele se samotným autorem hudby) patrně skončí jen v roli členů doprovodné kapely, ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Přestávky mezi třemi pěveckými bloky vyplnili instrumentalisté nejprve vtipnou poctou jazzovým velikánům (Legrand vše vtipně anglicky komentoval: „To jsem vám měl jednou sen, kdy mi zahrál na klavír Art Tatum, a hned za ním přišel Duke Ellington…“). Poté se přidali ke snové harfě Catherine Michel v poctě Legrandově hudbě ze snímků Léto roku 1942 a Yentl (za oba získal skladatel Oscara).

Program, který celou dobu působil dojmem spontánního „jamování“, ale který byl ve skutečnosti zřejmě pečlivě dramaturgicky koncipován, skončil společným duetem Michela Legranda a Natalie Dessay v písni Les moulins de mon coeur z dalšího autorova oscarového filmu Aféra Thomase Crowna. Nadšené publikum si vynutilo ještě dva přídavky: jedním z nich byla i melancholická písneň Mon dernier concert. Doufejme, že se jejím názvem nebudou její protagonisté inspirovat. Zatím tomu naštěstí nic nenasvědčuje. Michel Legrand působí dojmem, že věk je pro něj zcela podřadnou hodnotou, a Natalie Dessay se údajně tentokrát poohlíží po zajímavé hudbě z Jižní Ameriky. Co k tomu dodat? Snad opět citát Leonarda Bernsteina z úvodu tohoto článku…

Hodnocení autora recenze: 
Peter Grimes 80 %  Dessay singt Legrand 90 %

Benjamin Britten:
Peter Grimes
Dirigent: Graeme Jenkins
Režie: Christine Mielitz
Scéna a kostýmy: Gottfried Pilz
Sbormistr: Ernst Dunshirn 
Choreografie: Roland Giertz
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 12. února 1996 Wiener Staatsoper
(psáno z reprízy 1. 12. 2013) 

Peter Grimes  – Herbert Lippert
Ellen Orford  – Gun-Brit Barkmin
Balstrode  – Iain Paterson
Auntie – Monika Bohinec
1. Nichte – Simina Ivan
2. Nichte – Hyuna Ko
Bob Boles – Norbert Ernst
Swallow – Wolfgang Bankl
Mrs. Sedley – Donna Ellen
Horace Adams – Carlos Osuna
Ned Keene – Gabriel Bermúdez
Hobson – Andreas Hörl

www.wiener-staatsoper.at

***

Natalie Dessay singt Michel Legrand
Natalie Dessay (soprán)
Michel Legrand (klavír)
Pierre Boussaguet (kontrabas)
Francois Laizeau (bicí)
Catherine Michel (harfa)
1. prosince 2013 Wiener Konzerthaus – Grosser Saal 

www.konzerthaus.at

Foto Helena Salichová, Michael Pöhn, Daniel Maigan Erato, Simon Fowler, archiv