Vídeň: jubilejní Grimes a šansony s Natalií Dessay

  1. 1
  2. 2

Výtvarně strohá koncepce režisérky Christine Mielitz zbavuje Petera Grimese úmyslně většiny přímých odkazů k prostředí přístavů, rybářů a námořníků. Zdůrazňuje spíše všeobecně platné průvodní jevy, jaké provázejí většinu konfliktů majoritní společnosti ve vztahu k odlišnému jedinci. Příkladem budiž výrazný detail, procházející celou inscenací: titulní hrdina má v prvním dějství přitáhnout za sebou ze břehu loďku, s níž mu nikdo nechce pomoci. Vídeňský Grimes za sebou vláčí rudé lano, za nímž je připevněno cosi evidentně těžkého, ale pro diváka neviditelného – patrně celý Grimesův osud… Tmavomodrý svět, nalinkovaný žluto-zelenými fosforeskujícími prvky, zalidnila Mielitz řadou charakteristických a nezaměnitelných figurek, jež ovšem dokážou v danou chvíli splynout v jednotnou masu, která se dokáže společně jak radovat, tak i nenávidět. Díky režisérčinu přístupu k věci zde prakticky nebylo malých rolí, a tak na sebe mohli výrazně upozornit Donna Ellen jako Paní Sedleyová, Norbert Ernst jako Bob Boles, Wolfgang Bankl jako Swallow nebo Gabriel Bermúdez v roli Neda Keena.

Po všech stránkách zdařilý návrat Petera Grimese na scénu Vídeňské státní opery mohl návštěvníkům z České republiky připomenout, že i u nás byly nedávno k vidění inscenace, jež by oslavě kulatých narozenin Benjamina Brittena nejenže neudělaly ostudu, ale vedle té aktuální vídeňské by plně obstály. Mám na mysli už zmíněnou Glorianu v Národním divadle a Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha. Že není žádná z nich v době brittenovských oslav aktuálně na repertoáru, u nás už bohužel asi nikoho nepřekvapí.  Fakt, že kromě Snu noci svatojánské v Brně není jiný autorův titul ani na dohled, je však možná ještě smutnější…


***

Tentýž den, o pár set metrů dál: vídeňský Konzerthaus pro tento večer změnil svůj noblesní koncertní sál pro stovky diváků na jazzový klub. Tedy – alespoň se o to pokusil. Honosné pozadí jeviště bylo zakryto gigantickou černou oponou, která měla prostředí zintimnit, o totéž se pokoušel i světelný park. Díky němu tonulo ve tmě vše kromě klavíru značky Steinway and Sons a pódia pro kontrabasistu a hráče na bicí. Množství reprobeden a zvukových mixážních pultů dávalo tušit, že dnes tu asi Mozartovu symfonii neuslyšíme. Překvapit mohly i další nezvyklé okolnosti: plakáty ohlašovaly, že s přestávkou se nepočítá, a kdo si chtěl koupit program, měl zkrátka smůlu: žádný nebyl…Za těchto okolností vkráčel na pódium křepký starší pán v černém, doprovázený dalšími dvěma kolegy a půvabnou dámou. Už první sólová klavírní improvizace „muže v černém“ přesvědčila každého v sále, že jím nemůže být nikdo jiný než legendární skladatel filmové hudby a respektovaný pianista, jednaosmdesátiletý Francouz Michel Legrand. A když se k němu přidali i další hudebníci – kontrabasista Pierre Boussaguet, bubeník Francois Laizeau a Legrandova manželka, harfistka Catherine Michel, vypadalo to na prvotřídně obsazenou jam session s neoddiskutovatelným francouzským espritem.

Jenže instrumentální ouvertura předznamenala příchod patrně nejočekávanější hvězdy večera, s níž se žánr trochu proměnil. Sopranistka Natalie Dessay se tentokrát vzdálila opeře opravdu na míle daleko – Legrandovy především filmové songy pojala spolu s jejich tvůrcem jako klasické šansony, tedy písně, z nichž každá je malým příběhem, jemuž musí dát interpret co nejintenzivnější sílu prožitku. Leckdo si možná vzpomene, že o totéž už se v minulosti pokoušely i jiné operní hvězdy: Jessye Norman (rovněž s Legrandem), Renée Fleming nebo Kiri Te Kanawa. Snad nejzdařilejší byl svého času projekt sopranistky Sylvie Mc Nair a André Previna v roli partnera u klavíru; jejich společné pojetí písní broadwayského klasika Jeroma Kerna je dodnes důkazem, že inteligentní pěvkyně a vnímavý interpret mohou úspěšně obohatit i písňový žánr na hranici populární hudby.

Nutno říci, že velmi úspěšně si v tomto ohledu počíná i Natalie Dessay. O jejím hereckém nadání a citu pro interpretaci zpívaného slova patrně není třeba znalce jejích operních kreací dlouho přesvědčovat. Zbývá tedy jen odpovědět, jak zní v písních z klasických francouzských i amerických filmů její klasicky školený hlas. Dle mého názoru neuvěřitelně zkázněně a civilně; pokud bych nevěděl, že se jedná o operní pěvkyni, považoval bych ji spíše za skutečnou šansoniérku s možná jen trochu světlejším a zářivějším projevem, než je u jejích kolegů zvykem. Hlasu vyladěného cigaretami, alkoholem a nezřízeným životním stylem se u této zpěvačky skutečně dočkáme asi jen těžko…Z písní z filmů Les Demoiselles de Rochefort nebo Peau d’âne dokázala Dessay udělat vždy malé hudební perly, vždy s jinou náladou a jiným důrazem na jejich smysl. V jeden okamžik mi přišlo trochu líto, že všichni ti skvělí hudebníci (v čele se samotným autorem hudby) patrně skončí jen v roli členů doprovodné kapely, ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Přestávky mezi třemi pěveckými bloky vyplnili instrumentalisté nejprve vtipnou poctou jazzovým velikánům (Legrand vše vtipně anglicky komentoval: „To jsem vám měl jednou sen, kdy mi zahrál na klavír Art Tatum, a hned za ním přišel Duke Ellington…“). Poté se přidali ke snové harfě Catherine Michel v poctě Legrandově hudbě ze snímků Léto roku 1942 a Yentl (za oba získal skladatel Oscara).

Program, který celou dobu působil dojmem spontánního „jamování“, ale který byl ve skutečnosti zřejmě pečlivě dramaturgicky koncipován, skončil společným duetem Michela Legranda a Natalie Dessay v písni Les moulins de mon coeur z dalšího autorova oscarového filmu Aféra Thomase Crowna. Nadšené publikum si vynutilo ještě dva přídavky: jedním z nich byla i melancholická písneň Mon dernier concert. Doufejme, že se jejím názvem nebudou její protagonisté inspirovat. Zatím tomu naštěstí nic nenasvědčuje. Michel Legrand působí dojmem, že věk je pro něj zcela podřadnou hodnotou, a Natalie Dessay se údajně tentokrát poohlíží po zajímavé hudbě z Jižní Ameriky. Co k tomu dodat? Snad opět citát Leonarda Bernsteina z úvodu tohoto článku…

Hodnocení autora recenze: 
Peter Grimes 80 %  Dessay singt Legrand 90 %

Benjamin Britten:
Peter Grimes
Dirigent: Graeme Jenkins
Režie: Christine Mielitz
Scéna a kostýmy: Gottfried Pilz
Sbormistr: Ernst Dunshirn 
Choreografie: Roland Giertz
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 12. února 1996 Wiener Staatsoper
(psáno z reprízy 1. 12. 2013) 

Peter Grimes  – Herbert Lippert
Ellen Orford  – Gun-Brit Barkmin
Balstrode  – Iain Paterson
Auntie – Monika Bohinec
1. Nichte – Simina Ivan
2. Nichte – Hyuna Ko
Bob Boles – Norbert Ernst
Swallow – Wolfgang Bankl
Mrs. Sedley – Donna Ellen
Horace Adams – Carlos Osuna
Ned Keene –
 Gabriel Bermúdez
Hobson – Andreas Hörl

www.wiener-staatsoper.at

***

Natalie Dessay singt Michel Legrand
Natalie Dessay (soprán)
Michel Legrand (klavír)
Pierre Boussaguet (kontrabas)
Francois Laizeau (bicí)
Catherine Michel (harfa)
1. prosince 2013 Wiener Konzerthaus  Grosser Saal 

www.konzerthaus.at

Foto Helena Salichová, Michael Pöhn, Daniel Maigan Erato, Simon Fowler, archiv

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Peter Grimes (Wiener Staatsoper)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Dessay singt Legrand (Vídeň 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
helena

Milý Roberte, Natalie Dessay se po hudbě z Jižní Ameriky jen nepoohlíží, ale už v květnu 2014 vyjede na turné „Rio-Paris“ (spolu s ní budou vystupovat Liat Cohen, Agnès Jaoui a Helena Noguerra). Publikum od Tokia až po New York se příští rok může těšit i na pokračování recitálů s Philippem Cassardem, Francie na recitály se Stellou Grigorian nebo na letní koncert s Laurentem Naourim (Festival Polignac), na koncerty složené z árií z Giulia Cesara (Oslo, New York, Barcelona, Paris) a dokonce i na několik představení „La fille du régiment“ (to je informace z rozhovoru v nejnovějším čísle Opéra Magazine).… Číst vice »

Robert Rytina

Milá Heleno, děkuji za dechberoucí doplnění:)