Vídeň: Otazníky nad Rameauem

Castor et Pollux v Divadle na Vídeňce

Kdo pamatuje uvedení Rameauovy opery Castor a Pollux roku 1999 ve Stavovském divadle, bude představením v Divadle na Vídeňce zklamán a udělá lépe, když si pořídí nahrávku se souborem Les Talens Lyriques a Christophem Roussetem (Opus Arte 2008). To, co je na představení nejlepší, bude mít bez toho, že by jej iritovalo režijní pojetí. Podotýkám ovšem, že každý kritický soud je relativní. Přestože tentokrát k výletu do Vídně neradím, 30. ledna je poslední šance udělat si vlastní názor.

Dietrich Henschel (Pollux), Christiane Karg (Télaïre), Enea Scala (Mercure), Sophie Marilley (Cléone), Maxim Mironov (Castor)

Nejsem a nikdy jsem nebyla proti aktualizujícím výkladům, proti časovým posunům oproti původnímu námětu, pokud se nejedná o pouhou schválnost a režisérský exhibicionismus. Naopak: Je velmi poutavé srovnávat, zjišťovat, co všechno text a hudební zápis nabízejí a jak rozmanitě se dají interpretovat, ptát se, čím zůstává dílo živé a proměnlivé a kdy dává možnost vzpomínat, jak to asi bylo tenkrát. Režisérka Mariame Clément provokovat nechtěla, své pojetí do detailu promýšlela, pouze se minula se základní strukturou díla. Záměrně – otázka ovšem je, udělala-li dobře. Nelze pochopitelně naprosto nic namítat proti tomu, že zvolila druhou verzi díla bez prologu. Rozhodně nevadí, že se nehraje v historizujících kostýmech, problém tkví jinde. Mariame Clément samozřejmě ví, že podstatnou složkou francouzské barokní opery byl balet a že v Rameauově opeře tvoří čistě instrumentální hudba, určená pro baletní scény, značné procento. Myslí si však, že „baletní scény představují pro dnešní publikum potíž, protože přerušují vyprávění. Způsob, jakým se předvádí příběh, je dnes jiný, vnímání času se velmi změnilo,“ říká. Rameauova opera je podle ní jen rodinný příběh, a vykládá ho psychoanalyticky. Jsou v něm bratři Castor a Pollux, otec (Jupiter) upřednostňuje jednoho z nich a druhého ignoruje. Pollux smí navštěvovat tatínka na Olympu (v pracovně s obrovským psacím stolem) a dostává od něj hračky, Castor po vysokém schodišti (centrální místo výpravy i děje) k vrcholu domu vystoupat nesmí (výprava Julia Hansen).

Maxim Mironov (Castor), Nicolas Testé (Jupiter), Dietrich Henschel (Pollux) & Anne Sofie von Otter (Phébé)

Ve stejném domě vyrůstají sestry Télaïre a Phébé, a když vyrostou, má si Télaïre vzít Polluxe, ale ten ji šlechetně přenechá svému bratrovi. Což ovšem vadí Phébé, která sama Castora miluje. Křížící se milostné vztahy tvoří východisko intrik a tragédií mnoha divadelních příběhů. Mariame Clément čistě symbolickou, alegorickou rovinu díla vypustila a soustředila se na lidské vztahy. Pohnutky jednání osob potřebovala divákovi osvětlit. Použila k tomu hudbu (chybějících) baletních čísel, místo nichž na způsob „flashbacks“ přivedla na scénu Castora a Polluxe jako děti a mladíky, i obě dívky, Télaïre jako dítě a děvče, a Phébé jako děvče a mladou ženu (tedy osm němých postav navíc). „Přerušení vyprávění“, kterého se režisérka obávala, se tím neodstranilo, spíš naopak. Pro Rameauovu harmonicky a rytmicky mnohotvárnou hudbu ilustrativní němohra nestačí: hra chlapců, do níž zasáhne Jupiter tím, že si udělá čas na Polluxe a zavolá ho k sobě (tato scéna se nota bene dvakrát opakuje), či slídění zvědavé Télaïre po milostných psaníčkách, která dostává Phébé a podobně, působí chudobou prostředků daleko zdlouhavěji, než jak by tomu bylo při zachování taneční scény. Režisérka byla v rozporu sama se sebou, chtěla-li symbolickou rovinu antického příběhu dovyprávět a psychologicky vysvětlit. V barokní opeře se emoce neprožívaly, nýbrž představovaly, režisérka však po freudovsku hledá utváření charakterů postav v dětských traumatech (u Phébé to podle jejích slov vedlo k maniodepresivitě) ap. Otázku smrtelnosti a nesmrtelnosti se snaží zodpovědět z pozice existencialismu a sama přiznává, že občas koketuje i s filmovým horrorem (Hitchcock a Orson Welles). V některých scénách si zase vypůjčuje naturalistické prostředky. V Elysiu, kam přichází Pollux za mrtvým Castorem, aby zaujal jeho místo, si bratři změní identity tím, že se před zraky diváků od hlavy k patě svléknou (s výjimkou slipů a ponožek) a vymění si šaty. Při závěrečné scéně Castorova definitivního pohřbu jsme svědky přípravy jeho mrtvoly do rakve (Castorova mrtvola si vyžádala dalšího představitele).

Dietrich Henschel (Pollux), Christiane Karg (Télaïre), Enea Scala (Mercure), Sophie Marilley (Cléone), Maxim Mironov (Castor)

Další manko pro mě představovalo herecké nevyužití sboru; víme, že výtečný Schönbergův sbor je jevištní akce schopen. Mohovitá rodina „bossa“ Jupitera má neuvěřitelné množství služebnictva; jeho objevování a mizení na scéně s obrovským schodištěm a nesčetnými dveřmi, téměř stabilně v kostýmech panských a číšníků, maně vyvolává představu scény z Hallo Dolly. Jen jedinkrát se objeví v historických kostýmech jako rodoví předci, sestoupivší s obrazů, rozvěšených po stěnách, jinak je sbor často zbytečně skryt za scénou, ačkoli u Rameaua už se stává účastníkem děje. Zajímalo by mě, jaký podíl na koncepci měla dramaturgická poradkyně Emmanuèle Bernheim, jíž se v programu vyslovuje dík (spisovatelka, japanoložka a spoluautorka filmových scénářů s psychologickými zápetkami). S režijním pojetím jsem se zkrátka tentokrát nedokázala srovnat a stále se mi vracela vzpomínka na ono představení ve Stavovském – to byly zase moje „flashbacks“ (připomínám, že bylo z velké části nastudováno našimi umělci, na jejichž schopnosti a výkony se tak často shlíží svrchu).

Christiane Karg (Télaïre) & Anne Sofie von Otter (Phébé)

Nastěstí tu bylo hudební nastudování Christopha Rousseta a souboru Les Talens Lyriques (jak shora uvedeno, existuje jejich nahrávka této opery). Z pěveckých výkonů stavím na první místo Christiane Karg (Télaïre), která se s rolí i herecky vyrovnala nejlépe, působila přirozeně a partii zvládala suverénně. Maxim Mironov v roli Castora se ze strany vídeňské kritiky dočkal naprosto protikladných hodnocení, od jednoznačně pozitivních až po naprosto negativní. Jeho výkon v předchozích dvou představeních možná kolísal, pro mě však při druhé repríze 24.1. patřil k oněm lepším výkonům. Pro Dietricha Henschela je, zdá se, part Polluxe příliš nízko posazený, avšak vyrovnal se s ním. Anne Sofie von Otter v roli Phébé pravděpodobně zápasila s režisérčiným přáním, prezentovat duševně vyšinutou, chorobnou žárlivostí postiženou hysterku; dalším důvodem jejího poněkud křečovitého projevu bude fakt, že Rameau leží mimo její vlastní obor. Enea Scala (Merkur) nasadil příliš razantně a síly mu nevystačily do konce. Nicolas Testé dokázal Jupiterovu „hromovládnost“, když dokázal zpívat svůj part z výše Olympu v pozadí scény dokonce i zády k publiku.

Jean-Philippe Rameau:
Castor et Pollux
Dirigent: Christophe Rousset
Režie: Mariame Clément
Výprava: Julia Hansen
Světla: Bernd Purkrabek
Sbormistr: Erwin Ortner
Les Talens Lyriques
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 20.ledna 2011 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 24.1.2011)

Castor – Maxim Mironov
Pollux – Dietrich Henschel
Télaire – Christiane Karg
Phébé – Anne Sofie von Otter
Jupiter – Nicolas Testé
Grand Prêtre – Pavel Kudinov
Mercure/Athlète – Enea Scala
Cléone/Une suivante d’Hebée/Une ombre heureuse – Sophie Marilley

www.theater-wien.at

foto: Monika Rittershaus