Vídeňské zakončení „odříkavé“ sezóny

  1. 1
  2. 2

„Scéna šílenství“ se stala v 19. století zvláštní formou „velké scény“. Inspirován Belliniho příkladem šílených scén (I Puritani, La Sonnambula), které vyjadřovaly hnutí mysli jemnými elegíckými áriemi, rozšířil ji a dal jí pevnou formu: Andante -. Larghetto – Moderato. Standardní součástí pak je taneční duktus (srv. např. Thomas:  Partagez-vous mes fleurs! ve scéně Opheliina šílenství). Nepřiměřenost radostného tranečního zpěvu je svědectvím agitovanosti a první známkou propukajícího šílenství. Musí se dát najevo nejen mimikou a gesty (pokud možno nepříliš okoukanými), nýbrž především výrazem zpěvu. Ale v našem případě se výrazově vůbec nelišil od Il dolce suono, dokonce ani od Presso la fonte meco – což je další motivický stavební prvek těchto scén , totiž „vzpomínkový“, který svazuje šílený raptus do kontextu s minulosrí a scéna tím dostává rámec. Toto jsou základní požadavky na interpretaci scény a zpěvačka, která bojuje s technikou a nemá proto sílu zabývat se výrazem, ať hereckým či pěveckým, by se této roli měla vyhnout. Proto byl zajímavý živý aplaus, kterého se jí dostalo. Do měkka uvařené publikum, poháněné tvrdým jádrem lokálních patriotů (rozumějte: ve Vídni nic nemůže být špatně), odměnilo titulní představitelku spíše za odvahu než za výkon. Někteří tvrdí, že šlo o „bonus za záskok“.Piotr Beczala, kterého jsme v této roli viděli opakovaně, nezklamal ani tentokrát. Zkušený a vyhledávaný Edgardo četných významných operních scén byl světlou výjimkou večera, i když jeho projev je nyní snad až trochu heroický a začíná se vymaňovat z belcantového lyrického nátěru. Bylo možno zaznamenat malounkou svízel s exponovanou výškou v Tombe degli avi miei. Marco Caria – ostatně v kolotoči kolem působení / nepůsobení Diany Damrau docela zapadlo, že i on odřekl pro nemoc – 27. 6. měl bronchitidu, ale 30. 6. už ji neměl a zase zpíval. Pěkný belcantový baryton s příjemným témbrem, dobrou znělostí, jakou osvědčil v sextetu i ve Scéně ve věži (O sole, piu ratto risorgi).Sorin Coliban v roli Raimonda byl příliš hlasitý, usilovný, což postavě na náležité důstojnosti nepřidalo. Zbývající interpreti vedlejších rolí – Ho-yoon Chung (Arturo), Juliette Mars (Alisa) a Peter Jelosits (Normanno) se nevymykali běžnému standardu svých rolí.

Sbor Vídeňské státní opery byl malým hrdinou večera, kterému se navzdory dirigentovi dařil konsolidovaný projev. Impozantní bylo velebné Oh, qual funesto avvenimento, předcházející scéně Luciina šílenství.Kdyby sezóna ve Vídni končila o jednu sérii dříve, zdařilým Donem Carlosem, měl by ředitel Dominique Meyer o jednu frustraci méně. Nestalo se, a tak se 30. června večer při bouřlivém potlesku, kterým byl poctěn Piotr Beczala, Meyerovi i účinkujícím asi ulevilo, diváci se pozitivně odreagovali  a snad všichni také doufalí, že nová sezóna už nebude plná odříkání.

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Dirigent: Guillermo García Calvo
Režie: Boleslaw Barlog
Scéna: Pantelis Dessyllas
Kostýmy: Silvia Strahammer
Sbormistr: Martin Schebesta
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Bühnenorchester der Wiener Staatsoper
Premiéra 23.března 1978 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 30. 6. 2012)

Enrico – Marco Caria
Lucia – Brenda Rae
Edgardo – Piotr Beczala
Arturo – Ho-yoon Chung
Raimondo – Sorin Coliban
Alisa – Juliette Mars
Normanno – Peter Jelosits

www.staatsoper.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Lucia di Lammermoor (Wiener Staatsoper Vídeň)

[yasr_visitor_votes postid="23462" size="small"]

Mohlo by vás zajímat